čtvrtek 27. dubna 2017

TÉMA: Vtipná videa a hloupí psi...

4/27/2017

…nebo smutná videa a hloupá zábava? Toť otázka. Již nějakou dobu mám zapsané toto téma ve svém seznamu článků, které chci napsat. Zrovna nedávno jsem opět viděla sdílené video, které bylo opět vydáváno za velmi vtipné, a to mě jednoduše pobídlo tento článek napsat. Chci vám zde ukázat dva typy nejčastěji sdílených videí, která jsou prezentována jako vtipná, případně psi na nich jsou označováni jako hloupí, ale realita může být trochu jiná.


Video č. 1: Hloupý pes, který si hlídá kostičku

Jako první uvedu video, které mě podnítilo k napsání tohoto článku. K vytočení už je jen to, že video sdílela stránka, jež si do názvu dala svůj kladný vztah ke psům, což je poněkud paradoxní, vzhledem k tomu, že jej sdílela s komentářem, jak je video úžasné a jak se nedokáží ubránit smíchu. K tomu všemu ještě připíší popis videa, ve kterém vylíčí, že i psi mají své dny a že pejsek si brání kostičku, ale nějak si už neuvědomil, že vrčí na vlastní nohu. Přitom stačilo tak málo a před sdílením se alespoň podívat na komentáře pod videem na youtube, kde někteří lidé uvádí, jak se věci mají. Co mi na celé věci vadí úplně nejvíc, je fakt, že je spousta lidí, kteří mohou tuto stránku brát jako odbornou, přeci jen autoři poskytují různé služby z oblasti kynologie (např. venčení a hlídání psů atd.), tak je přeci logické, že se jedná o odborníky. A tím pádem může dojít k opravdu velkému dezinformování čtenářů. Pojďme se tedy na video podívat a následně si jej rozebrat.


No a proč tedy video není vtipné a onen pes není hloupý? Příčin může být hned několik, každopádně ani jedna není vtipná a u žádné není na vině psova hloupost. Samozřejmě přesný důvod z jednoho jediného videa určit nelze, toto jsou jedny z možných příčin.

Tímto videem se zabývala např. veterinářka a odbornice na zvířecí chování Dr. Sophia Yin (článek v originálním znění najdete ZDE). Ta o videu napsala krátký článek, kvůli kterému oslovila i tři různé neurology, kteří se shodli, že i vzhledem k absenci jakýchkoli podrobnějších informací, je škubání nohou psa způsobeno selháním neuronů v mozku, tedy záchvatem. Dr. Curtis Dewey, profesor neurologie z Cornellské veterinární univerzity, který se k videu taktéž vyjádřil, vidí příčinu v ohniskovém záchvatu, který může být léčen antikonvulzivy (tj. léky na epilepsii). Jedná se o náhodné vystřelení neuronů ve velmi lokalizované části mozku a může vést k plnohodnotnému grand mal, neboli velkému epileptickému záchvatu. Záchvaty se navíc mohou objevovat čím dál častěji, takže je velmi pravděpodobné, že pes tyto záškuby zažívá poměrně často. Proč ale útočí na vlastní nohu? Příčin opět může být několik a je těžké soudit podle jediného videa. Dr. Dewey uvádí, že příčinou může být např. bolestivost nohy.

Další příčinou tohoto chování psa může být tzv. syndrom nepřátelské ruky, jinak nazývaný také anarchistická ruka. Tato porucha vzniká po úrazech hlavy, mozkové mrtvici, či infekci mozku. Tento syndrom zjednodušeně způsobuje, že si končetina žije svým vlastním životem a dělá si, co chce, což bývá často pravý opak toho, co chce dělat majitel končetiny. Bohužel tato porucha zatím nebyla nějak blíže zkoumána u psů, takže jde spíše o jeden z návrhů, proč se pes chová, tak jak se chová.


Video č. 2: Vtipní psi se honí za vlastními ocasy



Dalším tématem, které najdete v různých kompilacích rádoby vtipných videí, jsou psi, kteří se honí za vlastním ocasem. Je fakt, že toto chování nemusí zákonitě mít nějaké fatální příčiny, každopádně může směřovat k fatálním důsledkům. Zvláště pak, pokud se toto chování nijak neřeší. Příčin tohoto chování může být ještě více, než tomu je u předchozího případu. Tady jsou některé z nich:

Nuda – asi jedním z nejčastějších původců jakéhokoli problémového chování u psů bývá nedostatečné fyzické či psychické vyžití psa. Psi jsou schopní z nudy ničit věci či nábytek, štěkat v kuse i několik hodin, pobíhat sem a tam, sebepoškozovat se, či se právě honit za vlastním ocasem. Většina lidí asi žije v domnění, že když si pes honí svůj ocas, tak se vlastně nic tak hrozného neděje. Nikomu tím neubližuje, nikoho tím obtěžuje, tak je to v pořádku. Není. Už jen to, že se pes nudí a má potřebu si vymýšlet jakoukoli zábavu, není v pořádku. A stejně tak není v pořádku tolerování tohoto zlozvyku ze strany majitele. Je totiž velká pravděpodobnost, že by se ze zlozvyku mohla stát obsese, která už může psovi silně zkomplikovat život, velmi špatně se odnaučuje a mnohdy je zde už potřeba odborná veterinární pomoc.

Vynucování pozornosti – psi jsou společenská zvířata a většina z nich potřebuje naší pozornost. A pokud pozornost nemají, tak se jí snaží jakýmkoli způsobem vynutit. Někteří psi štěkají, jiní po vás skáčou, další třeba koušou nábytek. Pak jsou tu ale tací, kteří zjistí, že když se budou honit za svým ocasem, vy jim budete věnovat pozornost, častokrát tomu přispějete i tím, že se jim kvůli tomu budete smát, což je pro většinu psů jako by dostal tu největší odměnu, protože lidský smích bývá pro psy největším posilovačem chování.

Zdravotní problém – tak jako tomu bylo i v předešlém případě, i toto chování může být způsobeno zdravotními problémy. Důvodem může být dokonce i epilepsie. Dále tím mohou být značeny dermatologické problémy, zalomení ocasu, ucpané anální váčky, nebo také např. kousnutí od parazitů. Pokud má váš pes dostatek vyžití, dostatek vaší pozornosti a přesto se vám nedaří jej odnaučit honění vlastního ocasu, nechte svého psa důkladně prohlédnout veterinářem.

Vybíjení stresu – pokud se pes dostane do stresu, má potřebu si stres nějakým způsobem vybít. Velmi častými způsoby jsou čichání, hrabání, naskakování, štěkání, běhání, či válení se po zemi. Dalším způsobem může být právě i honění se za vlastním ocasem.

Obsedantně kompulzivní porucha – stejně jako lidé, i psi mohou trpět OCD, neboli nutkavým chováním, které mnohdy absolutně nedává smysl. U psů se může vyvinout právě z časté nudy či stresu. Jak jsem již psala výše, tuto poruchu je velmi těžké odstranit a v mnoha případech je potřebná pomoc veterináře a medikamentů.

Genetická predispozice – i honění se za vlastním ocasem může být součástí genetické informace určitých plemen. Což samozřejmě neznamená, že všichni jedinci těchto plemen mají problémy s tímto „zlozvykem“. Znamená to pouze to, že jsou k tomuto chování náchylnější, např. právě ve chvílích, kdy se nudí, nebo když jsou ve stresu. Mezi tato plemena patří německý ovčák, australský honácký pes, či bullteriéři.

Věk – u štěňat lze toto chování považovat i za hru. Je pravděpodobné, že se jedná o velmi jednoduchou formu hry na „lov“. U štěňat je také časté žužlání vlastního ocasu místo hračky, do určitého věku jej totiž úplně nevnímají jako součást těla.

_______________________________

Samozřejmě neříkám, že všichni psi z těchto videí trpí neurologickými či psychickými problémy. Můžou, ale nemusí. Těch příčin je opravdu velmi mnoho a soudit z pár vteřinových záběrů si opravdu netroufám. Každopádně bych ráda poukázala na fakt, že ne všechno je takové, jak vypadá. Podobných videí lze totiž na youtube najít stovky až tisíce, mnohdy jsou i součástí kompilací s názvy, které zahrnují slova jako „stupid dogs“ nebo „funny dogs“ a podobně. Opravdu se my lidé bavíme tím, že sledujeme videa, na kterých je pes, který s největší pravděpodobností trpí? A je jedno jestli trpí epilepsií, jinou neurologickou vadou nebo třeba jen nedostatkem pozornosti od majitele, což ho trápí natolik, že má potřebu se sebepoškozovat. Jak vůbec mohou být taková videa takovým hitem? Proč vlastně mají lidé potřebu označovat za hloupé a pitomé třeba psy, na základě jednoho jediného videa, když o onom psovi nic neví. Navíc, opravdu potřebujeme znalosti z oboru neurologie, aby pro nás vůbec přišlo v úvahu, že kousání se do nohy asi není úplně normální a asi něco s daným tvorem není v pořádku?

sobota 8. dubna 2017

REPORT: Seminář Terapie psem, 1.- 2. 4. 2017

4/08/2017

Semináře zaměřené na reaktivní psy mám obecně ráda, a to z jednoho prostého důvodu – vyskytují se zde totiž lidé, kteří mají doma reaktivace a jsou si toho vědomi a podle toho se také chovají. Proto jsem zde relativně v klidu, protože se celý seminář přizpůsobuje právě psíkům a jejich potřebám (kterými jsou především dostatečný prostor, ve kterém se cítí bezpečně). Většinou se zde lidé respektují a berou na sebe vzájemně ohledy. Už jsem na několika seminářích s tímto zaměřením byla, a pokud zde došlo k nějakému konfliktu, tak je to pouze většinou při míjení se při venčení a podobně. A jeden takový seminář jsme s Mojem na začátku dubna navštívili – a to seminář Terapie psem s Lenkou Blachovou a Laďkou Doležalovou.


Seminář byl, spíše než na psy, zaměřený hlavně na lidi. Jak oni reagují ve stresových situacích (např. při setkání se psem na volno) a co to dělá s jejich tělem. Protože právě na neverbální komunikaci psi reagují nejvíce. Psi nás mají přečtené více, než my sami a podle toho také často stresové situace vypadají. Můžeme se naučit psa ovládat, ale pokud v té situaci nejsme klidní my sami a hluboko uvnitř si nejsme jisti sami sebou, pak si námi nemůže být jistý ani pes. Tento seminář se od ostatních odlišoval ještě něčím – byly zde dvě trenérky, Lenka, která sledovala a komentovala (či spíše překládala) psí část týmů a Laďka, která sledovala a komentovala tu lidskou.

Pan Červeňáček, náš demodog
Úvod semináře byl po pravdě poněkud emočně náročnější – ještě aby nebyl, když zde každý popisoval, jaký má konkrétně jeho pes problém a co mu tento problém způsobuje v běžném životě (což se neobešlo bez přirovnání ke skupině anonymních alkoholiků :D ). Což samo o sobě může být stresující. Ono je hodně těžké to přiznat sama sobě, vyrovnat se s tím, přiznat si, že jsem udělala někde chybu, ale o to těžší je, o tom hovořit před x dalšíma lidma, které vidíte poprvé v životě. Na druhou stranu, asi každý ze zúčastněných byl rád, že v tom vlastně není sám. Kolikrát i člověk dojde ke zjištění, že jeho pes na tom vlastně není tak hrozně, jak si doposud myslel. Po zbytek soboty jsme si zkoušeli naše stresové situace s panem Červeňáčkem (tj. psí asistent vyrobený z červeného polštáře :D ), abychom zjistili, jak se projevuje náš stres a jak s těmito aspekty následně pracovat. Poté se k nám přidali naši čtyřnožci, se kterými jsme si pak vyzkoušeli, jak se mění jejich chování v případě, že my přejdeme z klidu do stresu (zamrzneme, či začneme zmatkovat apod.) – zde nám byl opět nápomocen pan Červeňáček, který nám simuloval původce stresu. Každý tým pak dostal jakýsi feedback od trenérek pro lepší pochopení toho, co všechno se změnilo a co tyto změny způsobilo. Poté jsme se přesunuli k troše teorie z oblasti psychologie a následně jsme den zakončili každý svým shrnutím a dojmy z celé soboty.

Neděli jsme začali každý svým shrnutím myšlenek, které se nám po prvním dni honily hlavou. I zde došlo na poněkud dojemnější momenty, na které budu opravdu ráda vzpomínat. Došlo tu i na přiznání tzv. aha efektů z předešlého dne, pochopení některých chování psa, dokonce i ke slevení některých nároků na psa, a to vše se neslo v nesmírně příjemné a pohodové atmosféře, která nás provedla celým seminářem. Takže, když jste zrovna mluvili, tak jste si přišli, jak když mluvíte se starými známými, ačkoli zde byli převážně lidé, které jsem viděla poprvé v životě. Následně jsme si naše stresové situace mohli vyzkoušet „na ostro“. V tom nám byla nápomocná doslova celá Lenčina smečka, která mimo jiné zahrnuje její psíky, kteří mají velké zkušenosti s komunikačními lekcemi, proto zde nehrozilo žádné nebezpečí rvačky, či konfliktu. Každému týmu byla zkrátka situace postavena tak, aby se nic nezvrtlo. Po „odcvičení“ každého týmu opět následoval jakýsi diskusní blok, ve kterém jsme probrali naše pocity z dané situace, co jsme cítili jinak a co se u nás změnilo. K tomu se přidal výklad od Léni, která nám přeložila psí pohled do lidštiny a také výklad od Laďky, která nám vyložila svůj psychologický pohled. Po celý víkend zde byl samozřejmě prostor i pro případné dotazy, nápady, popsání vlastních zkušeností, rady a podobně.



Seminář z našeho pohledu

Pro mě osobně byla největším přínosem možnost vyzkoušet si naše nejvíce stresové situace v bezpečném prostředí a za podmínek, kdy jsem měla jistotu, že nedojde na nejhorší – na bitku. Jak už jsem v pár článcích psala, Mojo se nesnese se psy, což je pro nás kámen úrazu, jak při procházkách a sportech, tak i při běžném venčení. Bydlíme na Pražském sídlišti, kde většina obyvatel zastává pravidlo „Můj pes nemá problém, takže si může dělat, co chce.“ Což je sice krásné pravidlo, ale z mnoha ohledů je silně nereálné.
Tím se dostávám k mým dvěma nejvíce stresovým situacím:
1) setkání se psy, jejichž majitelé sice mají psa na vodítku (většinou ale flexině…jupí), ale ne pro ně není odpověď a mají jakousi zvrácenou představu o tom, že jejich pes musí pozdravit každého chlupáče, kterého kdy potká;
2) když za námi běží pes na volno, jehož majitel není schopen si jej odvolat, či není schopen pochopit žádost o odvolání psa.
Už samotné popisování těchto situací a mých pocitů z nich pro mě nebylo úplně jednoduché (i nějaká ta slzička ukápla). Ovšem poté, co jsme si probrali nějakou tu teorii na co se zaměřit, na co myslet, v čem získat jistotu a podobně, jsem dokázala v relativním klidu ustát obě tyto situace, včetně toho, že Mojo reagoval tak, jak jsem si já představovala. V jednom případě šlo dokonce o hraného dotěrného pejskaře, jehož pes se prostě MUSÍ seznámit, a i od něj jsme dokázali s Mojem odejít v klidu, bez mé hysterie, bez mého vytáčení se, bez Mojovy hysterie a především s Mojovou plnou spoluprácí. Nemožné se zde pro mě stalo skutečností a doufám, že nám to takto skvěle půjde i v běžném životě (ne-li lépe).



Jakákoli akce s Lenkou Blachovou pro mě už je sázkou na jistotu. Lenka, vedle jejích velmi obsáhlých znalostí z oblasti psí etologie, komunikace a samotného tréninku, totiž dokáže lidem naprosto skvěle zprostředkovat jakýsi vstup do jiného světa. Světa, ve kterém jsou psi naprosto úžasné bytosti, kterých bychom si, my lidé, měli mnohem více vážit, a v mnoha případech si z nich i vzít příklad. Jsou to totiž bytosti, které dokážou vnímat naše pocity a emoce. Dokážou reagovat i na naší pouhou myšlenku. A především nic nedělají bezdůvodně. Vedle toho je Lenka člověk, kterému ani v nejmenším nechybí pokora, ochota pomoci, snaha vyřešit jakýkoli problém a u každého zádrhelu vymyslet jinou funkční alternativu. Naskytne-li se vám někdy příležitost zúčastnit se nějakého semináře, přednášky či workshopu právě s Lenkou, neváhejte…nebudete litovat.

Není nad to si dát na semináři šlofíka

Na závěr bych chtěla říct, že každý z účastníků tohoto semináře, byl skvělý. Každý do jednoho. Protože není nic úctyhodnějšího, než že se postavíte svým problémům čelem a prostě se pokusíte je vyřešit. U reaktivních psů je tato cesta dlouhá, dlouhá a velmi těžká a také unavující. A i tak se najdou lidé, kteří se snaží svým psíkům pomoci. Snaží se pro ně změnit. A to je něco, co si podle mě zaslouží uznání. Máte-li i vy doma reaktivce nebo psíka, který má nějaký povahový problém, nevzdávejte to s ním. Zkoušejte to dále a uvidíte, že jednoho dne se výsledky dostaví. Jsou prostě věci, které mají svůj čas, ale přijdou. Bojujte a jednoho dne si uvědomíte, že je vlastně dobojováno :)


___

Více o seminářích Lenky Blachové najdete na stránce psí školy Koira
Další akce pořádané Psími akcemi najdete na webových stránkách

O mně

Jmenuji se Jaina, je mi 29 let, jsem grafička, amatérská fotografka, milovnice psů a především majitelka borderáka jménem Mojo. Mezi mé největší zájmy patří kynologie, etologie psů a chovatelské potřeby a o tom všem také jsou mé články.

Máte-li nějaký dotaz, nápad na článek, či recenzi, nebo nějaké připomínky, napište mi do komentářů, na mail nebo třeba na facebooku.

@pawsitive notes 2015-2019

Osvětové články




Doporučuji