Asi znáte tu bájnou větu „Když jsem se pak v patnácti rozhodoval, co dál dělat, pekařina pro mě byla jasná volba.“ Pro mě tou volbou byla grafika. Moc jasná volba to nebyla, ale dopadlo to dobře. A v dnešní době jsem dvorní grafička organizace Pet Heroes, která se zabývá pomocí psíkům a kočkám v nouzi a tak bych vám ráda dala nějaké tipy, jak byste i vy mohli pomoci potřebným…

Většinou, když se s někým ze známých začnu bavit o nějaké pomoci útulkům a psům v nouzi, tak ve většině případů slyším akorát výmluvy – „když já tolik nevydělávám“, „pejska si nemůžu adoptovat“ a bla bla bla. Jenže těch způsobů jak pomoci, je neskutečné množství a pomoci opravdu může kdokoli, stačí jen chtít. A pokud ovládáte kresbu, malbu, tvorbu videí, marketing nebo třeba grafiku, tak můžete pomoci opravdu hodně.

Můj vstup do světa profesionální grafiky

Když jsem dokončila vyšší odbornou školu, začala jsem si hledat nějakou práci v oboru, což se pro mě ukázalo jako velmi náročný proces. Vzhledem k tomu, že jsem poměrně silný introvert, byla pro mě představa nového prostředí, nového kolektivu lidí, nového režimu apod. dost děsivá. Ale nakonec jsem si našla part-time práci, na pozici grafika, v jedné firmě, která zprostředkovávala tisk letáků a dalších propagačních materiálů. K mé smůle to nebyl úplně ideální první krok do světa grafické profese. Když to shrnu, šlo o lidi, kteří měli x firem, včetně i jakési „reklamní agentury“. Potíž byla v tom, že o tom, jak reklamní agentura funguje, toho úplně moc nevěděli. A ani lidé, které v ní zaměstnali. Takže to vypadalo tak, že můj „nadřízený“, který mi posílal zadání zakázek apod., neměl ani základní znalosti nějaké předtiskové přípravy atd. Jinými slovy, pro grafika docela peklíčko. Protože co zakázka, to jsem musela neustále opakovat základní pravidla a principy (např. že na leták formátu a4 mi opravdu nestačí stáhnout pidi logo z webových stránek) – což člověka po nějaké době začne opravdu vytáčet. A to už vůbec nemluvím o větších zakázkách, do kterých se vrhlo nově přijaté vedení. Lepší nekomentovat. Jen asi k tomu dodám jednu velkou radu pro začínající grafiky – pokud hledáte své první zaměstnání a dostanete se do podobné společnosti, kde jakési vedení, které vlastně za všechno odpovídá, nemá ani základní znalosti předtiskové přípravy, a celkově o grafice, odejděte a hledejte jinde. Protože takováto zkušenost vám nesmírným způsobem grafiku znechutí…u mě to dopadlo tak, že představa práce grafika na fulltime prostě nepřichází v úvahu.

Letáček tehdejšího OS Beky, včetně nového loga ode mně, a také log Azylu XY a Psího přání, které jsou taktéž má práce

Ale teď k té pozitivnější části – práci dobrovolníka. Ještě krátce předtím, než jsem ukončila studium na vyšší odborné škole, jsem se tak nějak začala zajímat o různé organizace, které pomáhají psům v nouzi. Shodou okolností jedna z organizací, Nadační fond Pes v nouzi, sdílela příspěvek organizace OS Beky, ve kterém sháněli grafika na jakoukoli spolupráci. Tak jsem si říkala, proč to nezkusit a tak jsem jim napsala. No a tak jsem se seznámila s Nikol. Slovo dalo slovo a ze mě se stal dvorní grafik této organizace. Z OS Beky se za ta léta stala organizace Pet Heroes z.s., jejíž grafika je stále částečně v mé režii.

Mé práce

Asi tou nejzásadnější prací, jakou jsem z pohledu grafika udělala, jsou loga organizace Pet Heroes a jejích projektů, a jejich celý vizuální styl. V minulosti už jsem jedno logo udělala, tehdy ještě pro OS Beky a k němu jsem se snažila dodržovat některé prvky, ale upřímně…žádná sláva to nebyla. Myslím, že už i v té době se vědělo, že se bude organizace přejmenovávat, takže se bude dělat vše znovu. Ovšem tvorba vizuálu Pet Heroes pro mě byla asi zatím nejnáročnější práce. Vzhledem k tomu, že šlo i o název, na jehož tvorbě jsem se podílela, a o organizaci, jíž jsem byla součástí, tak jsem chtěla něco opravdu pořádného, vymazleného a speciálního. Něco, na co bych byla pyšná. Přiznám se, že samotné logo Pet Heroes mi trvalo opravdu dlouho, jelikož mi na tom tak záleželo, tak mi nic nepřišlo dost dobré. Ale nakonec to přišlo a zadařilo se…a pak už to šlo tak nějak samo.
Kromě samotných log a vizuálu jsem udělala i několik designů triček, placek a hrnečků. Některé ještě v době OS Beky, některé už teď pro Pet Heroes.

Progress a finální verze loga Pet Heroes

Kromě mého domovského přístavu, kterým jsou Pet Heroes, jsem příležitostně dělala i pro pár jiných organizací. Např. úpravu kalendáře pro NF Pes v nouzi, design triček taktéž pro NF Pes v nouzi, nebo také grafickou úpravu Kočk-o-malovánek pro děti organizace Nekupuj.Adoptuj!.

Design tašky a placek pro charitativní obchůdek Pet Heroes shop

A jak můžete pomoci vy?

Je to snadné…pokud ovládáte grafiku, nebo třeba i jen kresbu, ale bohužel nemáte úplně kvanta volného času, aby se z vás mohl stát stálý člen některé z organizací, nejjednodušší způsob jak pomoci, a zároveň jak vydělat co nejvíce peněz, jsou např. designy triček, hrnečků, placek a dalších předmětů. Velké množství organizací má již v dnešní době své charitativní obchůdky, které jsou jedním z jejich hlavních zdrojů příjmů. A do těchto obchůdků potřebují pochopitelně nějaké zboží. Pro grafika je to ideální v tom, že můžete vytvořit jeden design, dva…kolik budete chtít, jak často budete chtít, jaké budete chtít…je to prostě a jen na vás. A navíc tím opravdu pomůžete vydělat hodně peněz, které jdou právě na pomoc pejskům (případně koček), zároveň, pokud jste začínající grafik, je to pro vás zkušenost a položka do portfolia. Prostě ideální pro všechny strany.
Pokud máte naopak času víc, můžete si najít nějakou organizaci, která je vám sympatická a vypomáhat či tvořit grafiku dlouhodoběji. Můžete např. vytvořit šablony příspěvků na sociální sítě, pomoci vytvořit atraktivnější vizuál organizace a podobně.

Obálka Kočk-o-malovánek pro děti, vydané organizací Nekupuj-Adoptuj

Pokud pominu fakt, že to, co vytvoříte, slouží dobré věci (z čehož budete mít i dobrý pocit), tak to nejdůležitější, co vám podobná práce dá, je praxe. Ve většině případů budete mít více méně volnou ruku, zvláště pak v případě, kdy budete dělat např. právě designy triček. Nikdo vám do toho nebude kecat a vy se budete moci kreativně vyřádit. A není to jen o grafice…můžete být třeba ilustrátor, můžete se zabývat tvorbou videí, můžete studovat marketing a zaměřit se třeba na sociální sítě…těch činností, které pomohou a budou užitečné, je opravdu nezměrné množství. Nemusíte se ničeho bát, za zeptání nic nedáte. Může se sice stát, že narazíte na nějakou organizaci, která úplně nejde v trendech a nějaké ty internety je nezajímají, ale je zde i několik těch, které se snaží plně využívat všech prostředků, které zahrnuje marketing dnešní doby.

Úvodní fotky facebookových stránek Pet Heroes a azylu Handipet Rescue

A pokud je pro vás cena zadarmo moc nízká, myslím, že jsou i organizace, se kterými se můžete domluvit, že budete pracovat za naturálie, např. za krmivo pro vašeho psíka/kočku, kočkolit nebo jiné chovatelské potřeby, které si může dát organizace do nákladů. Je zde i možnost říci si o finanční odměnu, ale upřímně, asi by nebylo ideální, kdyby to byla vaše primární motivace.

Maminka jednoho z členů mé oblíbené kapely prý říká: „Když nejsi součástí řešení, jsi součástí problému.“ A myslím, že v silách každého z nás je možnost pomáhat v řešení nějakého problému. I kdyby jen jednoho. Spousta lidí tvrdí, že jedinec nic nezmůže, ale opak je pravdou. U jedinců to vždycky začíná. A pokud i vás trápí situace s opuštěnými psy v naší republice, pak se můžete stát jedním z těch, kteří se s tím snaží něco dělat. Způsobů je spousta. A jedním z těch způsobů může být váš um a něco co vás baví.

Ano, nezarobíte na tom žádné peníze sami pro sebe, ale pomůžete nějaké peníze vydělat a ty peníze půjdou na dobrou věc – na pomoc psům (a možná i kočkám) v nouzi. Pokud ještě váháte a máte nějaké otázky, určitě se nebojte a napište mi buď do komentářů nebo na mail, určitě se vším ráda poradím :) 

Třetí den našeho Lipenského dovolenkování patřil opět k takovým těm akčnějším výletním dnům – vyšli jsme si na Křížovou cestu, pocourali jsme po Vyšším Brodě a den jsme zakončili posezením u kávičky a následnou prochajdou po Marině (která se mimo jiné stala takovou každodenní večerní rutinou…velmi příjemnou rutinou).

Na tento den jsme měli naplánovaný výlet na místo, na které jsem narazila úplnou náhodou při projíždění map - křížovou cestu k poutnímu kostelu Maria Rast am Stein u Vyššího Brodu. Bohužel nás ale navigace v mobilu navedla trochu jinak, než jak mi ukazovaly mapy na počítači, takže jsme si cestu značně zkrátili, což ovšem nijak neubralo na její atraktivitě. Auto jsme zaparkovali kousek za Vyšším Brodem na lesním odpočívadle a vydali se podle značení po křížové cestě směrem ke kostelu. Konec cesty vede do poměrně strmého kopečka, ale nijak extra daleko. Bohužel jsem byla trochu zklamaná, že kostel a jeho okolí nevypadají jako na fotkách (a to ani zdaleka). Myslím, že od doby, co byly pořízené, uběhlo celkem hodně času. Okolí je zarostlé trávou a lučním kvítím, velký strom, který fotkám dominuje, je pokácený a zbývá po něm už jen pařez, a celkově okolí kostela vypadá poněkud zanedbaně. Ovšem i přesto má toto místo své kouzlo a máte zde výhled na okolní lesy. Co je rozhodně výhodou, je fakt, že jsme nepotkali ani živáčka, krom dvou žabek a jedné srnky, která před námi přeběhla přes cestu (takže pokud sem půjdete s loveckým psíkem, asi ho radši mějte na vodítku, pokud si nejste jistí, zda byste to odvolali).




Když jsme se dostatečně nabažili lesa a nafotili dostatek fotek s Mojem (pokud to vůbec jde :D ), sjeli jsme zpět do Vyššího Brodu, ve kterém jsme si prošli náměstí a známá místa (opravdu zajděte do místní pekárny ;) ). Mamka si chtěla projít i některé stánky, které zde jsou pod taktovkou našich vietnamských spoluobčanů. Opravdu mě velice překvapilo, když jsme vešli do prvního obchůdku s ptačími budkami, trpaslíky na zahradu a bžilionem dalších věcí, místní prodavač na nás vyrukoval se slovy: "Teď nemůže" a ukazoval na Moja, takže jsem pochopila, že tam psi nesmí. Hm, psy v dnešní době neřeší spousta obchodních center a obchodů, ale vietnamským trhovcům vadí? Nu, což, alespoň jsme měli důvod si stoupnout opodál a prohlížet si zbytek náměstí. Každopádně na nákupy zahradních trpaslíků se svým čtyřnohým parťákem tady zapomeňte.


Kam ale s psíkem rozhodně můžete, je restaurace Panský dům, kam jsme zašli na oběd. S pitím pro nás jsme objednali rovnou i vodu pro pana Moja, naprosto bez problémů a velmi ochotně nám ji hned donesli. Během oběda přišli i další lidé s psíkem, ovšem nemusíte se bát, mají poměrně rozlehlou terasu, takže pro všechny místa dost (i pro reaktivní psíky, jako je Mou). Obsluha zde byla příjemná, jídlo dobré a ceny oproti Lipnu mnohem přijatelnější.


V podvečer jsme dostaly chuť na něco dobrého a tak jsme spojily příjemné s užitečným a zašly do Café Marina na Lipně, na dort, kafe a domácí limonádu. Obsluha zde byla velmi milá a pan Mou si svým kukučem vysloužil i podrbání (donesení vody bylo samozřejmostí) – takže dle mého hodnocení jedno z nejvíce dogfriendly míst na celé Lipenské riviéře. A neméně zaostává i nabídka, mají opravdu dobré domácí limonády, velmi dobré kafe (a že já moc kafe nepiju, takže na nějakou Jihlavanku mě opravdu neužije :D ) a dorty jsou už tuplem na jedničku. A zbytek večera jsme zakončili jak jinak než procházkou po riviéře a následně posezením na terase apartmánu - prostě další ideální zakončení dne na Lipně.



Pokud byste chtěli navštívit ještě další podobné místo jako je poutní kostel Maria Rast am Stein, pak se další křížová cesta nachází ve Frymburku. Zaparkovat můžete na křižovatce u potravin a kousek dojít po cyklostezce, nebo na parkovišti u hotelu Leyla. Tato křížová cesta vás dovede ke kapli Pany Marie Bolestné, jež byla dostavěna v roce 1898. Zajímavostí je, že původní křížová cesta vedla od Frymburského hřbitova, který byl ale při stavbě Lipenské přehrady zatopen. Tato cesta i samotná kaple dlouhá léta chátraly, až do roku 1992, kdy byla kaple zrestaurována a křížová cesta byla následně pod záštitou Obecního úřadu ve Frymburku obnovena a následně roku 2000 znovu vysvěcena.

A to bude z mého básnění o Lipně pro tento den asi vše. Upřímně, jestli mi z Lipna něco chybí, tak jsou ty večery, kdy je všude takový klid a zkrátka ta atmosféra Lipna je absolutně jedinečná a zatím jsem jí nikde jinde asi nezažila. Jaké místo má pro vás nenahraditelnou atmosféru a je vaší srdcovkou? :)

Náš druhý den jsme vyrazili na první Lipenská dobrodružství. Chystáte se na Stezku korunami stromů? Nevíte kam se na Lipně jet podívat? Pak čtěte dále…

Druhý den jsme vyrazili s panem Mojem na jedno z největších lákadel Lipna - na Stezku korunami stromů. Z našeho apartmánu jsme vyrazili pěšky, jelikož se nacházel kousek od cesty ke stezce. Lesní cesta je velmi dobře označená, v okolí jsou i cedule se směrovkami, následně je cestička lemovaná provazy, takže určitě nemůžete zabloudit. Vzhledem k tomu, že bylo dopoledne zataženo a dokonce i trochu sprchlo, tak na cestě nebylo moc lidí, nepotkali jsme ani moc psů, takže jsem se osmělila a na přehledných úsecích jsem Moja pustila na volno. Výšlap byl do poměrně strmého kopce, ale neřekla bych, že by šlo o nějakou extra dlouhou cestu, takže to zvládnou i lidé se zanedbanější fyzičkou (jako jsem třeba i já :D ).

Bohužel na samotnou Stezku korunami stromů psi nemohou, ale jsou zde k dispozici kotce, takže buďto to můžete vyřešit takto, nebo se prostřídat v hlídání, což jsme udělali my. I přesto si myslím, že vaši psíci tento výlet rozhodně uvítají. Místní lesy jsou totiž naprosto nádherné, takže si cestou můžete nasbírat borůvky nebo hledat houby a váš parťák přitom může běhat kolem vás. My jsme si cestou ke Stezce udělali menší pauzičku na focení, což je jeden z mých koníčků a už hodně dlouhou dobu jsem si přála fotit v nějakém hezkém lese (samozřejmě přidávám i nějaké ty fotky, ať se můžete taky pokochat :) ).

Výhled na Lipno z vrcholu Stezky korunami stromů

Po výšlapu na Stezku jsme nechaly Moja na apartmánu, aby si trochu odpočinul, a my jsme si zajely na oběd do nedalekého Frymburka. To, že jsme Moja nechaly na apartmánu, se ukázalo jako velice dobrý nápad, jelikož ve Frymburku bylo opravdu přepejskováno. Ať už v restauracích nebo v jejich okolí, všude samý pes, což by pro reaktivce, jako je Mou, byl zbytečně velký stres. Tak či tak, opravdu doporučuji, abyste si náměstí tohoto městečka prošli. Najdete tu milé obchůdky s ručně vyráběnými suvenýry, několik restaurací, půjčovnu kol a koloběžek, krásný kostel, příjemný malý parčík, ale také dva obchody, ve kterých si můžete nakoupit vše, co potřebujete. Obchod, kam vždycky zajdu, když se do Frymburka dostanu, je obchůdek hned na začátku náměstí s pohledy, časopisy, knihami a papírenským zbožím, kde převážně nakoupím nějaké pohledy nebo něco na čtení. Najdete zde také obchod s chovatelskými potřebami, kde můžete koupit svému čtyřnožci něco dobrého na zub, nebo nějakou hračku.

Odpoledne jsme se opět vydali k vodě na stejné místo, které jsem vám zmiňovala v prvním díle našeho dovolenkování na Lipně. Když jsme se nabažili vody, vrátili jsme se dobít trochu baterky na apartmán. Navečer, když už nebylo takové vedro, jsme se spolu s Mojem, zašli projít po lipenské Marině, což je místo, které určitě navštivte. Už v době, kdy se na Lipně začala budovat, jsem si říkala, jak krásné a neobvyklé místo to je.  Pokaždé, když tam přijdu, je to jako bych prošla portálem na nějaké pobřeží u moře. Je zde přístav pro plachetnice, molo, restaurace, stánky a samozřejmě apartmány se spoustou turistů, najdete tu dokonce i aquapark. Hned vedle Mariny najdete menší kemp, obklopený dalšími apartmány, ale především písečné pláže, půjčovny šlapadel a vybavení do vody, hřiště na volejbal a stánky s občerstvením. Pokud půjdete dále po cestě, dojdete do přístaviště parníků, s výhledem na samotnou přehradu. Prostě ideální místo na večerní procházky se psem.

Pan Mou na Marině

Byli jste už na Stezce korunami stromů? Jak se vám tam líbilo? A na závěr? Těšte se na náš další výlet a další mé fotky :)

Po nekonečných osmi letech mi konečně vyšla dovolená...skutečná dovolená s ubytováním mimo domov (ano, po celou tu dobu jsem veškerá volna trávila doma, v Praze)...a to dokonce na mém milovaném Lipně. A to by nebyla pořádná dovolená, kdyby nebyla se psem, no ne? 

A tak bych se s vámi ráda podělila o naše zážitky a zkušenosti, kdybyste někdy na Lipno také zavítali, ať víte čemu se vyhnout nebo kam naopak vyrazit. Já osobně na Lipno jezdila asi 20 let každý rok, na celé prázdniny. Do teď jsem ale měla nedobrovolnou pauzu, a za těch několik let se zde spousta věcí změnila (zda k dobrému nebo špatnému, no těžko říct, ale upřímně, z některých změn mi úplně dobře není).

část Lipenské cyklostezky

Po tří hodinové cestě (frézování silnic u Písku, jupí) jsme dorazili na místo tehdejšího kempu „Kobylnice Lája“, do kterého jsme jezdívali, abychom se vykoupali, jelikož na ubytování jsme mohli nejdříve ve tři. Očividně jsme dorazili v super dobu, protože okolo nás nebyla ani noha, což byla ideální situace a já si dokonce dovolila pustit Moja na volno (díky bohu, že za celou dobu kolem prošli jen dva psíci :) ). Pokud se tedy chcete na Lipně se svým psíkem v klidu vykoupat, zajeďte si právě tam! Jde o bývalý kemp, který protíná ona známá cyklostezka, ovšem nemusíte se bát, na některých místech je poměrně vzdálená od vody, takže si projděte okolí a najděte si flek, který vám vyhovuje. Kemp najdete poměrně jednoduše - když pojedete z Frymburku do obce Kobylnice, přibližně kilometr před Kobylnicí budete mít po pravé straně dvě parkoviště za sebou (první je momentálně rozkopané a stojí zde stavební stroje...údajně jedna silnice nestačí, tak se staví vedle druhá), zde můžete zaparkovat a sejít ke stezce. Hádám, že záleží, v kolik hodin zrovna dorazíte, ale narváno tu v sobotu kolem poledne rozhodně nebylo (o pár kilometrů před i po jsou totiž kempy, kde jsou různé půjčovny šlapadel a lodí, a také písečné pláže, takže nějaké zarostlé bývalé tábořiště lidi očividně neláká).



Po vykoupání jsme se vydali se ubytovat. Měli jsme zarezervovaný apartmán v Club Canada, kde psík nebyl žádný problém, pouze si připlatíte 100,- Kč/den, což je v dnešní době tak nějak běžný standard. Jedná se o apartmány pro 2 až 23 lidí, podle potřeby. Jsou zařízené, najdete zde nádobí, varnou konvici, sporák, lednici, myčku nádobí, mikrovlnku, fén na vlasy, televizi, DVD přehrávač i wifi v ceně. Čeho jsem se bála, byla podlaha – s plovoucími podlahami a podobnými povrchy nemáme úplně nejlepší zkušenost, dělá to až moc velký kravál a navíc to psům velmi klouže. Naštěstí zde jsou podlahy z marmolea (hádám), takže naprosto skvělý povrch, který psovi neklouže, může tu rozlít vodu, hned je to uklizené, jeho ťapkání není skoro slyšt, prostě super. Mimo jiné jsou u většiny apartmánů i terásky, kam může psík vyběhnout. My jsme měli apartmán hned v přízemí, takže si mohl běhat kam chtěl a vzhledem k tomu, že zde jiní psi nebyli, tak i pan Mou mohl být většinou na volno (ale nikdy ne bez dohledu).Jakmile jsme se ubytovali, přivítalo nás typické Lipenské počasí – průtrž mračen, která ovšem trvala asi tak půl hodinky a v těchto vedrech byla opravdu vítaná!

náš apartmán s terasou, kde se můžou psíci volně pohybovat

Na takový pozdní oběd jsme se nakonec rozhodly zajít do restaurace Milano, která se nacházela kousek od našeho apartmánu. Jelikož jsme s sebou braly i Moja, zalezly jsme si s ním na terasu, co nejdále od ostatních hostů (kdyby někdo měl problém se psem, tak abychom ho neobtěžovali). Vzhledem k tomu, že Mou předtím blbnul několik hodin ve vodě a lítal venku, tak si hned lehnul a podřimoval, takže o něm nikdo ani nevěděl. Od restaurace, kde nejlevnější jídlo byla pizza margherita za 180,- Kč (připravte se, že cena 200-300,- Kč na osobu za jídlo je v okolí Lipna standard) jsem čekala, že zde bude obsluha poněkud pozornější a s objednávkou pití donesou i misku s vodou pro psa. Nedonesli. Tak jsem myslela, že jí donesou až s jídlem. Opět nedonesli, takže jsme o ní musely poprosit. Dogfriendly asi zde jsou, ale úplně nadšení z toho očividně nejsou.


Ať už se svým psíkem cestujete kamkoli, je jedno či na několikadenní dovolenou, nebo jen na jednodenní výlet – NIKDY nenechávejte v teplém počasí svého psa v autě, ani pokud si potřebujete odběhnout pro něco málo do obchodu. Nikdy nevíte, co vás zdrží a z pěti minut může být minut dvacet a to už je čas, který může ohrožovat život vašeho psa, zvláště pak ve vedrech, jaká momentálně venku panují. Ani otevřená okénka v tomto počasí nepomohou – vzduch se v těchto vedrech ani nehne, proto nevznikne ani menší průvan, který by pomohl. Proto opravdu prosím, buďto své psíky nechte na hotelu, či apartmánu, nebo se prostřídejte v hlídání s těmi, s kým cestujete.

A to by bylo pro první den vše, ovšem rozhodně ne pro celou dovolenou. Byli jste už vy někdy na Lipně? Nebo kam rádi se svými chlupáčci jezdíte vy? Dejte vědět do komentářů a brzy na počtenou u druhého dne našeho Lipenského dovolenkování :)

Množírny jsou v České republice velký problém, ale čas od času se podaří některé z organizací zachránit velké množství zvířat z některé z nich. Jenže pak nastává problém s tím, kam umístit desítky, ne-li stovky zanedbaných a nemocných zvířat. Většinou se pak různé útulky a malé azyly semknou a o zachráněné psíky či kočky se rozdělí. A s tím samozřejmě přichází velké finanční výdaje a s nimi spojené sbírky…

Představte si menší azyl, který má většinou v péči třeba 20 zvířat, která pochází z různých podmínek, jednomu psíkovi zemřel majitel a neměl se o něj kdo postarat, dva další jsou odložení, další fenku našli uvázanou v lese, 5 odrostlých štěňat někdo našel pohozené v pytli, dalšího psíka zachránili za pět minut dvanáct po tom, co jej porazilo auto, další fenečku zachránili po tom, co jí nějaký dobrák přerazil páteř lopatou, a tak dále. Azyly a některé útulky nejsou státní zařízení, jde o soukromé organizace, které si na svůj provoz musí vydělat samy. To, jak si mohou tyto organizace vydělávat, by vydalo na samostatný článek, takže o tom možná někdy příště.

Teď si představte situaci, že se podaří rozbít množírnu, a z ní zachránit 200 zanedbaných, podvyživených, nemocných, zablešených a začervených psíků. Různé útulky a azyly si tato zvířata rozeberou a vezmou je do své péče. Každý zodpovědný záchranář tato zvířata vezme jako první k veterináři. Už jen odčervení, odblešení, naočkování a očipování 20 psů je ohromný finanční výdaj. Samozřejmě, že každá organizace má nějakou finanční rezervu, některá menší, některá větší. Jenže u psů zachráněných z množíren ošetření veterináře nezůstane jen u těchto úkonů. Jde totiž o psy, kteří nebyli léčení, o psy, kteří se množili nekontrolovatelně mezi sebou, o psy, kteří nebyli dobře živeni a většina z nich je silně podvyživená, o psy, kteří mají všemožné zdravotní problémy… Mezi těmito dvaceti psy nenajdete zdravého jedince, kterému by stačilo odčervení a odblešení a mohl jít k adopci. To by musel být zázrak, aby se nějaký takový psík našel. Někteří budou potřebovat vyšetření zraku, někteří sluchu, většina podstoupí kardiologické vyšetření, téměř všichni budou muset podstoupit ošetření chrupu, protože mají uhnilé zuby, pokud jim vůbec nějaké zůstaly. Někteří budou muset být na kapačkách, protože jsou dehydrovaní a podvyživení. A tak částka za veterinární péči narůstá a narůstá, a to i přes to, že spousta veterinářů organizacím a spolkům neúčtuje plné částky. A tak se i za základní ošetření „pouhých“ dvaceti psíků ocitnete na částce 40 000 Kč a to je pouhý začátek.

Takto žili psi v kamenické množírně | zdroj: Státní veterinární správa

V takových situacích pochopitelně každá organizace informuje o příjmu zachráněných psíků do své péče na sociálních sítích a pochopitelně poprosí i o finanční pomoc. A to je bohužel okamžik, kdy se ozvou lidé se slovy, že teď má daná organizace konečně na kom vydělávat. Upřímně toto je jeden z okamžiků, kdy se začnu za lidskou rasu neskutečně stydět. Ruku na srdce, kdo z vás by měl tu sílu postarat se o dvacet extrémně zanedbaných psů, kteří by byli psychicky i fyzicky absolutně odrovnaní? I kdybyste měli k dispozici nezměrné množství financí? Kdo z vás by je všechny dokázal dát dohromady a následně jim najít nové skvělé domovy? Já bych to nedokázala. Upřímně i pochybuju, že bych psychicky unesla péči byť jen o jediného takto zanedbaného psa. A právě proto mi přijde jako nebetyčná drzost kohokoli z daných organizací či azylů osočovat z toho, že na těchto psech vydělává. Nikdo z nás nezúčastněných nemá ani představu o tom, kolik peněz, síly, práce a času stojí tyto psy dát dohromady nejen po fyzické, ale také psychické stránce. Tito psi jsou nejen absolutně zanedbaní, co se týče jakékoli péče, ale mnohdy neviděli denní světlo, bojí se vlastního stínu, jsou vyděšení, nemají ani základní hygienické návyky.

Opravdu nevím, kam lidé chodí na své představy o závratných výdělcích, ze které si členové organizací jezdí na dovolenou na Kanáry, kupují si bavoráky a oblečení nakupují zásadně v Pařížské ulici. Ano, samozřejmě netvrdím, že veškeré organizace, které se věnují pomoci zvířatům v nouzi, jsou plné poctivých dobráků, kteří raději třou bídu s nouzí, živoří o chlebu a vodě a raději dávají každou korunu do zvířat. Ovšem nějaké představy o ulitých statisících pro soukromé účely, ruku na srdce, jsou opravdu mimo realitu. Chcete-li nějaký azyl, útulek, či organizaci podpořit, není nic jednoduššího, než oslovit její členy, poptat se jich na to, co vás zajímá, navštívit je, podívat se v jakých podmínkách u nich zvířata žijí, jaké případy si berou na starosti, kolik adopcí za rok zorganizují a podobně. Každá, opravdu každá organizace, která má čisté svědomí, vám mile ráda věnuje čas i veškeré informace, které budete chtít. Jedno vám doporučím - mějte svou hlavu, nedejte hned na první hodnocení, které uslyšíte od třetí osoby. Bohužel i svět neziskových organizací (pokud to tak můžu nazvat) je plný nepřejících, zapšklých lidí, kteří rádi hází špínu na ostatní. Cokoli, i poctivost a kvalitu organizace můžete správně posoudit jen a jen vy sami, protože jen a jen vy víte, co je pro vás vypovídajícím faktorem.

Pravda někdy bolí a i toto může být příbuzný zrovna vašeho psíka

A bohužel právě to se odehrává i v těchto dnech, kdy se lidem z azylu Dej pac povedlo zorganizovat odebrání více než 200 psů z množírny na Vysočině. A nejen to, dokázali také svolat na pomoc až 17 spolků, azylů a dočaskářů. Takové množství takto zanedbaných psů samozřejmě vyvolá vlnu pomoci ze všech možných koutů republiky. Lidé ze zúčastněných organizací momentálně prožívají ty nejhorší fáze záchrany – probdělé noci, nekonečné smyčky cest na a z veteriny, odpovídání na stovky dotazů na sociálních sítí, zvedání neustále zvonících telefonů, nekonečné uklízení výkalů, a především obstarávání bojácných a vyděšených psíků. Je vcelku logické, že když se objeví takto velká kauza, které se věnují i všemožná média, tak se o ní dozví více lidí, a tím více lidí se také rozhodne pro nějaký způsob pomoci, někdo materiální, někdo finanční. Proto je jasné, že se vybere více peněz, než by se vybralo např. na jednoho, či pět zachráněných psíků, o jejichž propagaci se stará akorát tak organizace sama. Proto prosím nemějte za zlé kterémukoli spolku to, že vybere víc než ten druhý, tak jako tak je to vše na jednotlivých organizacích a na tom, jakou propagaci zvládnou samy sobě zajistit. Stejně tak nikoho z nich nesuďte, vy nevíte co se děje v pozadí. Sama například vím, že momentálně si mezi sebou všichni zúčastnění pomáhají a vzájemně spolupracují, což je podle mě něco, co by se mělo ocenit.

Jestli tedy chcete pomoci konkrétně psíkům z kauzy Psího neštěstí z Vysočiny, zde máte seznam všech organizací, které se o pejsky postaraly a je pouze a jen na vás, pro kterou z nich se rozhodnete:

Jeden z psíků, který je momentálně v péči Handipet Rescue; slepá kostřička pokrytá "srstí" a výkaly

Co říct na závěr? Omlouvám se, že zde nekřečkuji o tom, jak jsou některé útulky nechutné a schválně si vybírají lukrativní psy (jaké jiné psy taky chcete najít v množírně že :) ), aby měli na koho vybírat peníze. Že se tu nepohoršuji nad tím, že polovina z organizací hned žebrá o peníze, aniž by zveřejnily alespoň nějaké fotky (upřímně, nevím, jak si to někteří představují…že vytáhnete z množírny 200 psů, kteří nikdy ani neviděli denní světlo a všichni hned budou na červeném koberci pózovat fotografům?). Že se tu nevztekám nad tím, že organizace hned neodepisují na sociálních sítích na veškeré dotazy (oni se totiž nejspíš momentálně hrozně nudí). Naopak, nesmírně si vážím práce každého jedince, který se do jakékoli „akce“ jako je momentálně kauza Psího neštěstí z Vysočiny zapojil. Veškerá práce těchto lidí je obdivuhodná a opravdu si zaslouží uznání, nejen proto, že se jim povedlo zachránit takové množství psíků a tím jim zajistit konečně láskyplný život, ale také proto, že se povedlo semknout tak velké množství útulků, azylů, spolků a dočaskářů, kteří spolupracují a navzájem si pomáhají.

Zdroj fotek: Handipet Rescue, Státní veterinární správa

Že se lidé snaží šetřit, to asi není nic špatného ani neobvyklého. Na některých věcech se ale šetřit nedá. Ne pokud si nechcete přidělat ještě více starostí do budoucna. Ve světě psů je většina odvětví, kde se šetřit opravdu nevyplácí…

POŘIZOVACÍ CENA

Spousta lidí se snaží na svém psovi šetřit ještě dříve, než si ho vůbec přivezou domů – tedy na samotném pořízení psa. Sociální sítě jsou plné dotazů na levná štěňata, nejčastěji ve spojení s větou, že na PP nezáleží a podobně (o tom, že se jim nechce dojet ani do vedlejšího města ani nemluvě). Tento přístup ale může být přímou cestou do pekla. Pojďme si tedy rozebrat několik aspektů, které byste si měli rozebrat a které byste měli zvážit ještě předtím, než si psíka vůbec pořídíte.

1) Nemáte 15 000 Kč na papírové štěně? A co budete dělat, když si váš pes zraní nohu a bude potřebovat operaci za 20 000 Kč?
Jak se říká: „Každá sranda něco stojí“, a ne jinak tomu je i u psů. Pes vám do života přinese obrovské množství radosti, zábavy, štěstí a spoustu dalších skvělých věcí, ale vedle toho vás také bude stát hodně peněz. Proto byste měli zvážit, zda si takového psa vůbec můžete dovolit a poskytnout mu plnohodnotný a kvalitní život a péči.

2) „Levní čistokrevní psi bez PP“

Nepotřebujete pejska s PP? Adoptujte si voříška

Opakování je matka moudrosti a proto se budu stále opakovat - u štěňat bez PP nemáte absolutně žádnou jistotu. Nevíte nic a ani nemůžete vědět nic. Čistokrevný pes bez PP neexistuje. U bez PP psa nevíte zdravotní anamnézu, nevíte, zda jeho příbuzní netrpí či netrpěli nějakou vrozenou vadou či dědičnou chorobou. Nevíte, zda strýček štěněte, které se vám líbí, nezemřel při těžkém epileptickém záchvatu. Nevíte, zda polovina štěňat z předchozího vrhu feny nemá těžkou dysplazii kyčlí. Nevíte, zda sourozenci otce štěňat nejsou labilní jedinci, se kterými je život neustálý boj. Nic z toho nevíte, a jediné co vám „chovatel“/množitel může dát, je jeho slovo, které ovšem nemá absolutně žádnou váhu. Jste ochotní zaplatit několik tisíc korun za štěně, o kterém absolutně nic nevíte a u kterého riskujete, že s velkou pravděpodobností bude nemocné nebo psychicky labilní a tudíž v budoucnu zaplatíte desítky tisíc za veterinární výlohy nebo za výcvikáře, kteří vám budou pomáhat vašeho psa nějak napravit? Není lepší ještě pár měsíců šetřit a koupit si štěně od kvalitního chovatele? Případně pokud chcete vsadit na štěstí, není lepší si štěně adoptovat, udělat tím dobrý skutek a ve výsledku i nějak ušetřit?

3) Kdo hledá, najde
Když se ovšem na chvilku pozastavíte a zamyslíte se nad tím, případně vynaložíte nějaké úsilí a čas do hledání, sami určitě přijdete na to, že i vy si můžete pořídit skvělé štěně ze skvělé chovatelské stanice (tím samozřejmě nemám na mysli štěně neobvyklého plemene po rodičích, kteří jsou mezinárodní šampioni ve výstavách či nějakém sportu). Pokud totiž máte nějakých 5-8000 Kč na bezpapírové štěně, u kterého nemáte absolutně žádnou jistotu ničeho, pak máte i 5-8000 Kč na nestandardní štěně s PP. Nestandardní štěňata totiž většinou prodávají chovatelé za nižší částky. Nejsou nijak nemocná, jen pouze nesplňují standard, např. mají jiné zbarvení, mají špatně zbarvené oči nebo mají špatný skus. Nehledě na fakt, že i standardní štěně s PP některých plemen se dá sehnat i za 6000 Kč (třeba taková čivava), stačí jen chvíli hledat a nekupovat štěně z prvního inzerátu, který najdete.


Chcete levné štěně a nepotřebujete PP? Pak jděte do útulku a adoptujte si jej.

STRAVA

Další věc, na které se lidé snaží šetřit je strava psa. Často slýchávám argumenty typu „Dřív taky psi žrali zbytky a kolika se dožívali let!“, „U drahejch granulí stejně platíš jen za značku, ale jinak je v tom úplně to samý“ nebo „Já svojí stravu taky nijak nehrotím, tak proč bych měl/-a hrotit stravu psa?“.

Samozřejmě, že výběr vhodného krmiva či stravy celkově, by vydal na jeden celý článek, ale aspoň si to trochu shrňme. Když se nad tím trochu zamyslíte, začne vám to dávat smysl. Pokud organismus není dobře živený, musí se to někde projevit a většinou se to projeví na zdravotním stavu. Je sice pravda, že pes může dlouhá léta „přežívat“ na marketovkách, ovšem po nějaké době začne jeho zdraví kolísat. Začne mít problémy s pohybem, nebo se projeví špatná funkce ledvin či jater, bude obézní a podobně. Toto všechno (a mnohem více) může souviset se špatnou stravou. Člověk, který se živí jen hamburgery, hranolkami a limonádami taky nemůže být zdravý. Stejně tak nemůže být zdravý pes, který dostává krmivo, které obsahuje ubohých pár procent odpadu z živočišných produktů (a i kdyby toho odpadu bylo více procent, tak ani to není dobrá strava pro psa), ale zato obsahuje spoustu dochucovadel, barviv a konzervantů…a ještě více odpadu z obilí. Marketové granule jsou možná dobré krmivo pro slepice, ale rozhodně ne pro psy.

Ani na stravě se mnohdy nevyplácí šetřit

Pochopitelně tím netvrdím, že drahé krmivo je kvalitní. To pochopitelně neplatí, ale nepočítejte s tím, že kvalitní krmivo bude stát pár stovek. Čtěte složení krmiv, nastudujte si, co má a co naopak nemá dobré krmivo obsahovat a snažte se svému psovi poskytnout co nejlepší stravu. Na jednu stranu sice zaplatíte více, ale rozhodně ne tolik, kolik byste platili za veterinu v případě, kdybyste krmili nekvalitním krmivem a organismus vašeho psa vám to začal dávat najevo.

Já osobně to beru tak, že já sama mám na výběr, co budu jíst. Já se můžu rozhodnout, zda si k obědu koupím v McDonaldu salát a nebo cheeseburger s hranolkama. Já si můžu vybrat, jestli si dám k pití colu nebo obyčejnou vodu. Já si můžu vybrat, jestli se budu cpát brambůrkama nebo „pořádným“ jídlem. Můj pes se ale rozhodnout nemůže. On je závislý na mně. Je závislý na tom, co mu já dám do misky. A už jen z toho důvodu pro mě není přípustné mu do misky hodit nějaký odpad. Neříkám, že Mojovi kupuji top granule, takové navíc asi ani neexistují (alespoň podle mě…ostatně, vždycky to může být lepší ne? A tak či tak, maso je prostě maso), ale mám jednoduše nějaké požadavky, které krmivo prostě musí splňovat.

VETERINA

Asi si říkáte „Jak asi můžu ušetřit na veterině? Vždyť to nejde.“ No, jelikož jsou Češi národ vynalézavý, způsob jak ušetřit si vždy najdou. Asi většinu z nás, jehož pes má nějaký zdravotní problém, napadne jít na veterinu. Pak jsou tu ale tací, kteří si řeknou, že přeci nejsou blbý a nebudou s každou ptákovinou lézt na veterinu, otravovat veterináře a ještě platit ty nekřesťanské sumy. Potom to dopadá tak, že majitelka psa, kterého už druhý den trápí silné průjmy, které přešly do krvavých průjmů, a psík začíná být apatický, hledá rady na facebookových diskuzích, co asi může pejska trápit a zda mu může dát nějaké léky, které má běžný občan doma. Další majitelku zase napadne svému psovi dát ibalgin, protože už týden kulhá a očividně ho některá z končetin bolí.
Co myslíte? Ušetřila jedna či druhá majitelka spoustu peněz za veterinu? Neušetřila. První majitelka totiž na veterinu stejně musela a stála jí mnohem více, než kdyby se hned první den sebrala a šla, jelikož její nečinnost a čekání způsobily silné komplikace. V číslech tedy místo cca 2000 Kč, co by jí stálo vyšetření a antibiotika, zaplatila 10 000 Kč za hospitalizaci svého psa.
Druhá majitelka neušetřila ještě více, jelikož podala svému psovi léky, které se v žádném případě psům podávat nesmí, tím mu způsobila otravu a porušení trávicího traktu a léčba jí stála mnohonásobně více, než by stál rentgen a chondroprotektiva, pokud ovšem pes požití ibalginu vůbec přežil. Když bychom hovořili v číslech, místo nějakých 800 Kč za rentgen a 500 Kč za chondroprotektiva se velmi snadno vyšplhala k 15 000 Kč a rentgenu se stejně nevyhla.

CVIČÁK

Vybírejte cvičák dle trenéra, ne dle ceny či lokality

Další odvětví, na kterém by se možná dalo šetřit, je výběr cvičáku. Je fakt, že v tomto ohledu nemusí být nutně nízká cena známkou nízké kvality. Ceny za tréninky a výcvikové hodiny se řídí podle spousty a spousty faktorů. Nejvíce pak cenu ovlivňuje především lokalita. Tak či tak si vybírejte cvičák podle trenéra, ne podle ceny či dojezdové vzdálenosti. Pokud si zvolíte cvičák podle toho, že ho máte pouze kousek a proto, že zde jsou levné lekce, může se stát, že místní trenér nebude úplný odborník. Pak nastane chvíle, kdy se u vašeho psa objeví nějaký banální problém, který lze jednoduše vyřešit, ovšem onen odborník vám poradí nějaké absolutně nesmyslné řešení a tím z této banality vytvoří skutečný problém, který vám začne dosti ztěžovat i každodenní fungování. Vy začnete tápat, zkusíte jiného trenéra, ke kterému sice musíte dojíždět přes celé město, ale všichni jej doporučují. Ten vám během pár minut poví, kde se stal problém, vše vám dopodrobna vysvětlí a taktéž vám nabídne řešení, které začnete používat a po pár (skutečně to může být i po dvou) lekcích je vše zase tak, jak má být a vy i váš psík se můžete dále vesele věnovat předchozím činnostem. Ale také se může stát, že jedna či dvě lekce stačit nebudou, nebude jich stačit ani 10, protože vy jste trvali na tom, že dojíždět nebudete a k tomu prvnímu trenérovi jste i přesto chodili, chování vašeho psa se stále horšilo a upevňovalo a vás pak bude stát nesmírné množství práce, času a především peněz, to zase napravit.

Chcete ušetřit na výdajích za vašeho psíka? Místo kupování drahých hraček mu upleťte z fleecové deky přetahovadlo, poproste o tenisáky na tenisových kurtech ve vašem okolí, kupte mu obyčejné klasické vodítko, pořiďte mu obyčejný jednobarevný postroj…nešetřete ovšem na jeho stravě nebo na tom, komu se s ním svěříte do péče. Jak pravil Antoine de Saint-Exupéry: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ 

…nebo smutná videa a hloupá zábava? Toť otázka. Již nějakou dobu mám zapsané toto téma ve svém seznamu článků, které chci napsat. Zrovna nedávno jsem opět viděla sdílené video, které bylo opět vydáváno za velmi vtipné, a to mě jednoduše pobídlo tento článek napsat. Chci vám zde ukázat dva typy nejčastěji sdílených videí, která jsou prezentována jako vtipná, případně psi na nich jsou označováni jako hloupí, ale realita může být trochu jiná.

Video č. 1: Hloupý pes, který si hlídá kostičku

Jako první uvedu video, které mě podnítilo k napsání tohoto článku. K vytočení už je jen to, že video sdílela stránka, jež si do názvu dala svůj kladný vztah ke psům, což je poněkud paradoxní, vzhledem k tomu, že jej sdílela s komentářem, jak je video úžasné a jak se nedokáží ubránit smíchu. K tomu všemu ještě připíší popis videa, ve kterém vylíčí, že i psi mají své dny a že pejsek si brání kostičku, ale nějak si už neuvědomil, že vrčí na vlastní nohu. Přitom stačilo tak málo a před sdílením se alespoň podívat na komentáře pod videem na youtube, kde někteří lidé uvádí, jak se věci mají. Co mi na celé věci vadí úplně nejvíc, je fakt, že je spousta lidí, kteří mohou tuto stránku brát jako odbornou, přeci jen autoři poskytují různé služby z oblasti kynologie (např. venčení a hlídání psů atd.), tak je přeci logické, že se jedná o odborníky. A tím pádem může dojít k opravdu velkému dezinformování čtenářů. Pojďme se tedy na video podívat a následně si jej rozebrat.


No a proč tedy video není vtipné a onen pes není hloupý? Příčin může být hned několik, každopádně ani jedna není vtipná a u žádné není na vině psova hloupost. Samozřejmě přesný důvod z jednoho jediného videa určit nelze, toto jsou jedny z možných příčin.

Tímto videem se zabývala např. veterinářka a odbornice na zvířecí chování Dr. Sophia Yin (článek v originálním znění najdete ZDE). Ta o videu napsala krátký článek, kvůli kterému oslovila i tři různé neurology, kteří se shodli, že i vzhledem k absenci jakýchkoli podrobnějších informací, je škubání nohou psa způsobeno selháním neuronů v mozku, tedy záchvatem. Dr. Curtis Dewey, profesor neurologie z Cornellské veterinární univerzity, který se k videu taktéž vyjádřil, vidí příčinu v ohniskovém záchvatu, který může být léčen antikonvulzivy (tj. léky na epilepsii). Jedná se o náhodné vystřelení neuronů ve velmi lokalizované části mozku a může vést k plnohodnotnému grand mal, neboli velkému epileptickému záchvatu. Záchvaty se navíc mohou objevovat čím dál častěji, takže je velmi pravděpodobné, že pes tyto záškuby zažívá poměrně často. Proč ale útočí na vlastní nohu? Příčin opět může být několik a je těžké soudit podle jediného videa. Dr. Dewey uvádí, že příčinou může být např. bolestivost nohy.

Další příčinou tohoto chování psa může být tzv. syndrom nepřátelské ruky, jinak nazývaný také anarchistická ruka. Tato porucha vzniká po úrazech hlavy, mozkové mrtvici, či infekci mozku. Tento syndrom zjednodušeně způsobuje, že si končetina žije svým vlastním životem a dělá si, co chce, což bývá často pravý opak toho, co chce dělat majitel končetiny. Bohužel tato porucha zatím nebyla nějak blíže zkoumána u psů, takže jde spíše o jeden z návrhů, proč se pes chová, tak jak se chová.

Video č. 2: Vtipní psi se honí za vlastními ocasy

Dalším tématem, které najdete v různých kompilacích rádoby vtipných videí, jsou psi, kteří se honí za vlastním ocasem. Je fakt, že toto chování nemusí zákonitě mít nějaké fatální příčiny, každopádně může směřovat k fatálním důsledkům. Zvláště pak, pokud se toto chování nijak neřeší. Příčin tohoto chování může být ještě více, než tomu je u předchozího případu. Tady jsou některé z nich:

Nuda – asi jedním z nejčastějších původců jakéhokoli problémového chování u psů bývá nedostatečné fyzické či psychické vyžití psa. Psi jsou schopní z nudy ničit věci či nábytek, štěkat v kuse i několik hodin, pobíhat sem a tam, sebepoškozovat se, či se právě honit za vlastním ocasem. Většina lidí asi žije v domnění, že když si pes honí svůj ocas, tak se vlastně nic tak hrozného neděje. Nikomu tím neubližuje, nikoho tím obtěžuje, tak je to v pořádku. Není. Už jen to, že se pes nudí a má potřebu si vymýšlet jakoukoli zábavu, není v pořádku. A stejně tak není v pořádku tolerování tohoto zlozvyku ze strany majitele. Je totiž velká pravděpodobnost, že by se ze zlozvyku mohla stát obsese, která už může psovi silně zkomplikovat život, velmi špatně se odnaučuje a mnohdy je zde už potřeba odborná veterinární pomoc.

Vynucování pozornosti – psi jsou společenská zvířata a většina z nich potřebuje naší pozornost. A pokud pozornost nemají, tak se jí snaží jakýmkoli způsobem vynutit. Někteří psi štěkají, jiní po vás skáčou, další třeba koušou nábytek. Pak jsou tu ale tací, kteří zjistí, že když se budou honit za svým ocasem, vy jim budete věnovat pozornost, častokrát tomu přispějete i tím, že se jim kvůli tomu budete smát, což je pro většinu psů jako by dostal tu největší odměnu, protože lidský smích bývá pro psy největším posilovačem chování.

Zdravotní problém – tak jako tomu bylo i v předešlém případě, i toto chování může být způsobeno zdravotními problémy. Důvodem může být dokonce i epilepsie. Dále tím mohou být značeny dermatologické problémy, zalomení ocasu, ucpané anální váčky, nebo také např. kousnutí od parazitů. Pokud má váš pes dostatek vyžití, dostatek vaší pozornosti a přesto se vám nedaří jej odnaučit honění vlastního ocasu, nechte svého psa důkladně prohlédnout veterinářem.

Vybíjení stresu – pokud se pes dostane do stresu, má potřebu si stres nějakým způsobem vybít. Velmi častými způsoby jsou čichání, hrabání, naskakování, štěkání, běhání, či válení se po zemi. Dalším způsobem může být právě i honění se za vlastním ocasem.

Obsedantně kompulzivní porucha – stejně jako lidé, i psi mohou trpět OCD, neboli nutkavým chováním, které mnohdy absolutně nedává smysl. U psů se může vyvinout právě z časté nudy či stresu. Jak jsem již psala výše, tuto poruchu je velmi těžké odstranit a v mnoha případech je potřebná pomoc veterináře a medikamentů.

Genetická predispozice – i honění se za vlastním ocasem může být součástí genetické informace určitých plemen. Což samozřejmě neznamená, že všichni jedinci těchto plemen mají problémy s tímto „zlozvykem“. Znamená to pouze to, že jsou k tomuto chování náchylnější, např. právě ve chvílích, kdy se nudí, nebo když jsou ve stresu. Mezi tato plemena patří německý ovčák, australský honácký pes, či bullteriéři.

Věk – u štěňat lze toto chování považovat i za hru. Je pravděpodobné, že se jedná o velmi jednoduchou formu hry na „lov“. U štěňat je také časté žužlání vlastního ocasu místo hračky, do určitého věku jej totiž úplně nevnímají jako součást těla.

_______________________________

Samozřejmě neříkám, že všichni psi z těchto videí trpí neurologickými či psychickými problémy. Můžou, ale nemusí. Těch příčin je opravdu velmi mnoho a soudit z pár vteřinových záběrů si opravdu netroufám. Každopádně bych ráda poukázala na fakt, že ne všechno je takové, jak vypadá. Podobných videí lze totiž na youtube najít stovky až tisíce, mnohdy jsou i součástí kompilací s názvy, které zahrnují slova jako „stupid dogs“ nebo „funny dogs“ a podobně. Opravdu se my lidé bavíme tím, že sledujeme videa, na kterých je pes, který s největší pravděpodobností trpí? A je jedno jestli trpí epilepsií, jinou neurologickou vadou nebo třeba jen nedostatkem pozornosti od majitele, což ho trápí natolik, že má potřebu se sebepoškozovat. Jak vůbec mohou být taková videa takovým hitem? Proč vlastně mají lidé potřebu označovat za hloupé a pitomé třeba psy, na základě jednoho jediného videa, když o onom psovi nic neví. Navíc, opravdu potřebujeme znalosti z oboru neurologie, aby pro nás vůbec přišlo v úvahu, že kousání se do nohy asi není úplně normální a asi něco s daným tvorem není v pořádku?

Také znáte ty psy, kteří chytnou hysterický záchvat, když kolem nich jdete se svým psem? Přemýšleli jste někdy o tom, proč jsou tito jedinci takoví uštěkanci, nebo jste je ihned označili nálepkou „agresor“ či „nevychovanec, a jejich majitele za neschopného blbce? Ovšem svět není jen černobílý a každý uštěkaný pes nemusí být nevychovaný. Jsou psi, kteří svět vnímají trochu jinak. Psi, kteří denně pociťují strach a úzkost. Psi, kteří jsou neustále ve stresu. Psi, pro které pocit bezpečí není samozřejmost. Seznamte se – toto jsou reaktivci.

Kdo jsou vlastně reaktivní psi?

Projevů reaktivity u psů je opravdu široká škála, zjednodušeně jsou to psi, kteří zkrátka a dobře reagují na různé podněty jinak, než „normální“ psi. Jsou to psi, kteří se často pohybují ve vyšších hodnotách stresu. Přehnaně reagují na setkání s jinými psy, nebo i dalšími zvířaty, a to jak agresivně, tak i naopak velmi přátelsky. Mají problémy se soustředěností v rušnějším prostředí, někdy i v docela klidném. Přehnaně reagují na zvláštní předměty jako jsou např. sněhuláci, lidé v kapucích, povalující se pytle s odpadky, papírové makety apod. Tito psi mohou v těchto stresových situacích být buď agresivní, hyperaktivní, nebo se snažit v panice utéct. Mohou mít všechny tyto uvedené problémy, nebo jen některé z nich. Je to prostě velmi individuální.

Asi nejznámější (zvláště pro své okolí) skupinou reaktivních psů jsou ti, o kterých jsem psala v úvodu. Psi, kteří při setkání s jinými psy (lidmi, dětmi, zvířaty…) vrčí, štěkají, zmítají se na vodítku a jejich majitel má mnohdy co dělat, aby je udržel. Jejich okolí tyto psy nazývá magory, šílenci a podobnými přízvisky, majitele nejspíš mají kolemjdoucí za neschopného mamlasa, který není schopen vychovat svého psa, ovšem pravda může být úplně jinde. Člověk, který si je vědom, že je jeho pes reaktivec většinou dělá vše pro to, aby ze svého psa udělal klidného parťáka, kterého bude moct vzít všude, a pokud možno, aby se jakékoliv jejich vycházky a výlety obešly bez hysterických scén. Je dosti možné, že jeho pes za normálních okolností poslouchá naprosto skvěle, ale bohužel jej součásti běžného života stresují natolik, že překročí určitou mez stresu (tzv. práh) a začne jednat pudově - tzn. uteče, zamrzne nebo zaútočí (což je u psů, kteří jsou označování za magory nejčastější).

Co je k tomu vede?

A proč vlastně tyto psy stresují tak banální věci? I zde je to poněkud individuální. Někteří reaktivci byli nedostatečně socializováni, jiní mohou mít špatnou zkušenost. Asi si říkáte, že každý pes někdy zažije nějakou špatnou zkušenost a určitě se z toho hned nesloží. Zde je ale další odlišnost reaktivců od „normálních“ psů. Je to stejné i u lidí, také máte jedince, kteří jsou psychicky silní a velmi odolní, a vedle nich jsou tací, kterým dělá problémy zvládat i velmi málo stresující situaci. Tak je to i u psů. Jsou tací psi, kterým stačí i jedna velmi stresující zkušenost a fobie je na světě. Stačí jedno napadení psem, stačí jedna petarda hozená pod packy. Ano, i taková „maličkost“ může vyústit v každodenní stresové, až panické stavy.

Pro tyto psy může být i obyčejné venčení zážitek plný strachu a úzkosti

Je také třeba říci, že reaktivní psi nechtějí nikomu ublížit (např. můj Mojo nikdy žádnému psovi neublížil, ačkoli pár rvaček už bohužel zažil; pokud nepočítám, že sám sebe kousl do jazyka). Tito psi pouze chtějí mít situaci pod kontrolou, chtějí se cítit bezpečně, a to i za cenu toho, že budou sami pouze se svým majitelem. A cokoli, co zasahuje do prostoru, ve kterém se cítí bezpečně, je naplňuje strachem, úzkostí a někdy dokonce i panickou hrůzou. Pokud mají možnost, většinou se snaží před „nebezpečím“ utéct, ovšem pokud tuto možnost nemají, např. proto, že jsou na vodítku, nebo jsou „pronásledováni“ druhým psem, pak zaútočí – v jejich očích prostě nemají na vybranou. Je to pro ně způsob, jak dosáhnou toho, po čem touží – po klidu a bezpečí. Jednoduše se necítí dobře ve společnosti jiných psů/zvířat/dětí. 

Zase ta ohleduplnost

Možná jste si toho nikdy nevšimli, nebo jste o tom nepřemýšleli, ale s největší pravděpodobností se vám a vašemu psovi snaží majitelé reaktivců vyhýbat, jak jen to jde. Bohužel největším problémem pro majitele těchto psů je nechápavé nebo neohleduplné okolí. Uhnou jednomu člověku, ale druhý jim jde naproti, vyhnou se i jemu, ale dvojice, které se vyhnuli v prvním případě změní směr k nim, tak přidají do kroku a pokusí se sejít na jinou cestu. Pokračují dál, ale před vchodem do bezpečí domu pobíhá na volno pes, jehož majitel se zrovna baví o x metrů dál se sousedem. A tak se i obyčejné venčení pro takového člověka, a především jeho psa, může stát silně stresující a komplikovanou záležitostí a řekla bych, že úplně zbytečně.

Z reaktivců není třeba dělat chudáčky, jen potřebují svůj prostor, ve kterém se budou cítit bezpečně

Samozřejmě není třeba z těchto psů dělat nějaké hypochondry, či chudáčky, to vůbec ne. Jen prostě potřebují svůj prostor. A také potřebují trochu jiný přístup. A zde je další úskalí pro reaktivce a jejich majitele. A tím je opravdu velký nedostatek odborníků, kteří umí s podobnými psy pracovat. Naopak je zde spousta rádoby odborníků, kteří s klidným svědomím takovým psům ihned nasadí elektrický obojek, či jednořadý stahovák a vypustí na ně tlupu různorodých psů. Stejně jako arachnofobika nemůžete odnaučit strach z pavouků tím, že jej zavřete do bedny a vysypete mu na hlavu krabici plnou tarantulí, nemůžete psa, který má panickou hrůzu ze psů, „napravovat“ obdobným způsobem. Tím byste dosáhli tak možná jediného – zlomeného psa - z vašeho reaktivce by se stala bezduchá troska, která vzdala život. Naštěstí se ale najde pár těch dobrý trenérů, dokonce i skvělých trenérů – proto si s výběrem dejte opravdu záležet a vybírejte opravdu opatrně. Ideálně se poraďte např. v internetových diskuzích, zajeďte se podívat, jak trenér se psy pracuje, ať víte do čeho jdete.

Žít s reaktivcem je mnohdy těžké, mnohdy je to opravdu o nervy, jindy zase máte chuť se na všechno vykašlat. Ale výsledky stojí za to. Ovšem psát o tom, jaký je život s reaktivcem by vydalo minimálně na další článek (který jednou 100% také vydám 😊 ). Příště, až potkáte nějakého uštěkaného chlupáče – prosím, nesuďte ani jeho, ani jeho majitele. Nevíte, co mají za sebou, nevíte, proč pes reaguje tak, jak reaguje. Snažte se být ohleduplní, všímejte si svého okolí a mějte svého psa pod kontrolou. Nesuďte majitele těchto psů, kteří se snaží za každou cenu svým psům poskytnout pocit bezpečí. Pokud vás poprosí, prosím, přivolejte si svého psa bez zbytečného vysvětlování, že váš pes je přátelský a že si chce jen hrát, protože i takový pes může v reaktivci vyvolat paniku. Hlídejte své ratolesti a nenechejte je hladit, či jakkoli jinak konfrontovat cizí psy, pokud nemáte svolení jejich majitele. Oni se snaží nebýt nikomu na obtíž, snaží se se svými problémy poprat sami, ale občas prostě potřebují trochu vaší spolupráce. Každý, komu ušetříte zbytečně vyhrocenou situaci, vám bude nesmírně vděčný. A kdo ví, třeba se jednou i vy ocitnete v situaci, kdy budete vděční, za každého ohleduplného pejskaře.

Lidé jsou vynalézaví tvorové a mají tendence vymýšlet stále nové a nové věci, které jim pomohou v tom, co dělají a ne jinak tomu je i v kynologii. V dnešní době existuje nezměrné množství různých pomůcek, od starého dobrého obojku až po elektrické obojky, všemožné druhy vodítek a podobně. Ovšem je třeba myslet na to, že u živých a samostatně myslících tvorů má používání každé pomůcky svá pravidla a bez jejich respektování mohou být tyto pomůcky i nebezpečné. Podívejme se tedy na nejčastější chyby u těch nejpoužívanějších.

Obojky

Jednou z nejčastěji používaných pomůcek je nepochybně obojek, který se stal, dá se říct, neodmyslitelnou součástí psů. Ovšem i v dnešní době je až nesmírně časté jeho špatné používání. Asi si říkáte, jak se asi dá obojek používat špatně? Odpověď je jednoduchá - pokud má váš pes naučenou chůzi na vodítku, je poslušný a obojek má spíše z principu, pak je vše v naprostém pořádku. Pokud ovšem váš pes na vodítku tahá, nebo má nějaké problémy s chováním (např. reaguje agresivně na psy, má reakci na střelbu, bojí se cyklistů apod.), pak pro něj i obyčejný obojek může být velmi nebezpečný.
Již několik studií dokázalo, že i občasné zatáhnutí na obojku může psovi porušit funkci štítné žlázy, může způsobit blokace páteře (s tím spojené bolesti hlavy apod.), poruchy nervového systému v předních končetinách, nebo také zvýšit oční tlak. Tyto zdravotní problémy také samozřejmě mohou přispívat k problémovému chování.
Pokud váš pes nemá zvládnutou klidnou chůzi na vodítku, pořiďte mu dobře padnoucí, pohodlný postroj a voďte ho jen na něm. Zapomeňte na mýty, že na postroji se pes naučí akorát tahat a podobně - pes tahá na tom, na čem ho tahat necháte a když se to tak vezme, váš pes nejspíš tahá tak jako tak. Ovšem na postroji mu tím alespoň nebudete poškozovat zdraví. Každopádně i u poslušných psů myslete na to, že i jedno trhnutí za obojek může způsobit nenapravitelné škody.

I jedno zatáhnutí za obojek může způsobit nenapravitelné škody, nemá-li váš pes spolehlivou chůzi na vodítku, pořiďte mu postroj

Halti ohlávka

Ohlávka si v poslední době získala velkou oblibu u majitelů psů, kteří z jakéhokoli důvodu ještě nemají zvládnutou klidnou chůzi na vodítku. Např. u psů, kteří mají problém s jinými psy je skvělou pomůckou k lepší ovladatelnosti, ovšem i halti ohlávka má svá pravidla. Celkem často vídám lidi, kteří halti ohlávku používají špatně a z některých případů mi až běhá mráz po zádech. Zcela upřímně, kdo z vás, kdo ohlávku používáte, si zjistil, jak jí správně používat?
Halti ohlávka by měla být používána pouze a jen s vodítkem, které je zakončeno z obou stran karabinou - jeden konec připnete k ohlávce, druhý k obojku, nebo ideálně k postroji. V případě potřeby zatáhnete (ne cuknete!) za konec, který je připnut k ohlávce, tím změníte směr chůze vašeho psa, jinak držíte konec, který je připnutý k obojku/postroji. Nikdy byste neměli mít vodítko připnuté pouze k ohlávce. Na co už úplně zapomeňte, je ohlávka připnutá na flexi vodítko - tuto možnost si vymažte navždycky z hlavy. Představte si situaci, kdy vašeho psa něco zaujme a on se rozhodne za tím vyrazit, vodítko se odvíjí, pes nabírá rychlost a najednou mu ohlávka trhne hlavou v opačném směru - jak myslíte, že to dopadne? Možná si říkáte: "Můj pes se ale nikam nerozebíhá." Na to vám odpoví jedno přísloví - "Nikdy neříkej nikdy." Opravdu nikdy nevíte, co se může stát, může ho něco vyděsit, můžete potkat nějakého oblíbeného psího kámoše, můžete potkat zajíce, prostě cokoli a je potřeba počítat i s těmito situacemi.

Stahovací obojky

Stahovací obojky jsou nejspíš první věc, po které sáhnou lidé, jejichž psi tahají na vodítku. Přeci se pes nebude dobrovolně škrtit že, takže logicky začne chodit pomalu...Upřímně, kolik takových psů jste potkali? Já ani jednoho, jelikož takto to prostě nefunguje. Pes, který má potřebu tahat, a ta potřeba je skutečně velká, pak bude tahat, i když mu tahání bude způsobovat bolest.
O tom, co může způsobit i obyčejný obojek jsem psala už výše, zde je to ještě umocněné tím, že se obojek při tahu stahuje psovi kolem krku, což určitě není nijak příjemné.
Opravdu žádná pomůcka vám nevynahradí výcvik, tím si budete muset se svým parťákem projít tak, či tak. Stejně jako tomu je u normálních nestahovacích obojků - pokud váš pes nemá zvládnutou klidnou chůzi na vodítku, pořiďte mu dobře padnoucí postroj.

O něco horší verze klasického obojku, se psem bez zvládnuté chůze na prověšeném vodítku se tomuto obojku vyhněte obloukem

Flexi vodítko

Jedněmi milováno, jinými nenáviděno. Již v článku o výběru vodítka jsem se zmiňovala o plusech a mínusech tohoto typu vodítka. Ano je skvělé pro hárající fenky, psy v rekonvalescenci nebo pro neposluchy, každopádně velké množství majitelů absolutně nepoužívá tlačítko pro zastavení odvíjení, a to je kámen úrazu celé věci. Z této maličkosti vznikají popáleniny, řezné rány a podlitiny, mnohdy i rvačky a to naprosto zbytečně.
Zde asi není úplně potřeba se rozepisovat o tom, jak vlastně má být toto vodítko správně používáno. Stačí koukat kolem sebe, hlídat si, aby se váš pes nepletl někomu do cesty. Na frekventovanějších místech si zablokujete odmotávání vodítka, které odblokujete pouze na místech, kde nehrozí, že byste mohli někoho obtěžovat nebo zranit. Prostě se chovejte ohleduplně a využívejte všechny funkce vodítka, včetně blokace odvíjení, od toho tam přeci je.

Elektrické obojky

Elektrické obojky jsou samy o sobě dosti ožehavé téma. Za sebe nemohu říct, že bych byla 100% proti nim, ale spíše je beru jako takové to poslední řešení, když nic jiného nefunguje, nebo když to zrovna jinak nejde, a například vibrační obojky jsou báječné pro hluché psy. Je tu bohužel to velké ALE. Velká spousta lidí si myslí, že šoupne psovi na krk obojek, párkrát mu dá ránu a problém vyřešen - omyl, opět to takto nefunguje (a to už vůbec nemluvím o případech, kdy lidé vrazí EO na krk třeba 8měsíčnímu štěněti, protože naučit přivolání je moc velká piplačka).
I u elektrických obojků platí, že žádná pomůcka nikomu nevynahradí výcvik ani výchovu psa. U EO je navíc ten problém, že neodborné a neuvážené používání může způsobit ještě mnohem větší problémy, než je to, že pes neposlouchá na zavolání. Opravdu velmi snadno můžete u psa vytvořit strachové reakce na různé podněty, a to včetně psů nebo i lidí.
Chcete mít psa na volno a mít u něj spolehlivé přivolání? Začněte pracovat na motivaci a na přivolání, pokud vám to nejde, najděte si odborníka ve svém okolí, který vám poradí (za sebe doporučuji přivolávačské hry od Susan Garrett). Je váš pes agresivní na jiné psy a EO chcete, abyste ho měli čím spacifikovat? Nejdříve zjistěte příčinu jeho agrese - převážná část psů, kteří nesnesou jiné psy, jsou agresivní ze strachu, ne z dominance, jak si lidé většinou moc rádi domýšlí - opět si najděte nějakého odborníka ve vašem okolí, který vám s tím pomůže; EO to může nakrásně i dost zhoršit. Máte psa lovce a EO máte jako berličku? No to je jeden z těch případů, u kterých mám pro EO pochopení, ovšem ani to není 100%, takže počítejte s tím, že pokud váš pes opravdu loví, tak jednoho krásného dne bolest překoná a i s EO vám za zvěří uteče a to z velmi prostého důvodu - při lovu se pes dostává do stresu, a pokud stres překročí určitou hranici, stává se pes (i jakýkoli jiný tvor) mnohem odolnější a jeho výkonnost vzrůstá, takže o nějakém elektrickém impulsu ani nebude vědět, protože ho prostě nebude vnímat.

Nesahejte po elektrickém obojku jako po prvním řešení, raději se svým psem pracujte, ať si nezaděláte na ještě větší problémy

Klikr

Zatím asi většina lidí, se kterými jsem se bavila o klikrtréninku a oni s ním měli nějaký problém, ho ve skutečnosti používala špatně. Což byl, dá se říci důvod, proč jim to nefungovalo (např. že pes nereagoval, jak měl, nechápal, co se po něm chce apod.). Mezi nejčastější chyby patří klikání bez odměnění, používání klikru jako nástroje pro přivolání, opožděné kliknutí (a tedy klikání úplně jiného chování) nebo třeba několik kliknutí s jedinou odměnou.
Hlavní pravidla klikrtréninku jsem shrnula v článku Klikr - kouzelná krabička, takže je zde nebudu více rozepisovat. Ve zkratce je jednoho hlavní pravidlo: 1 klik = 1 odměna, jaká je odměna, to už záleží na psovi a na situaci. Dále je také potřeba psovi klikat to, co klikat chceme, jde tu o rychlost a pokud se zpozdíte třeba i jen o vteřinu, pak už je to chyba vaše a ne chyba klikru a pokud je váš pes rychlý a rychle nabízí chování, pak to asi nepůjde úplně podle vašich představ. Stejně tak je potřeba mít alespoň nějaké znalosti ohledně učení psů, jelikož záleží i na tom, jakou metodou se rozhodnete svého psa učit a pokud zrovna jemu tato metoda vyhovuje. Klikr je jen pomůcka, ne metoda.