For Pets, veletrh chovatelských potřeb aneb ráj pro nadšené pejskaře, kočkaře, koňáky a další chovatele (a peklo pro jejich peněženky). Pro mě osobně je to jedna z nejoblíbenějších akcí, na kterou vždycky ráda zajdu. Poslední dva roky byly menším zklamáním, ale i tak jsem se tam letos byla opět podívat…dvakrát.

Loňský ročník mi přišel poněkud nudný, kromě toho, že přibyly dvě haly zaměřené na koně, tak v části For Pets nebylo nic moc nového. Stánky byly stejné, nabízené zboží bylo stejné, takže jsem letos měla obavy, jestli to vůbec bude stát za to….stálo. Neměla jsem žádné přesné plány, co všechno nakoupím, jediné, za čím jsem šla cíleně byl nějaký doplněk stravy na posílení imunity nebo na podporu trávení od značky Canvit, a možná koupit nějaké pamlsky…no, nakonec sem toho koupila trochu víc (a to jsem se hodně držela, abych nekoupila ještě víc :D ).

Stánky

Asi vám nebudu popisovat všechny stánky, které se na veletrhu nacházely, tím vás nudit nebudu (některé totiž byly nudně stejné jako v předchozích letech). Ale spíš bych ráda vypíchla ty, které nabízely nějaké novinky, měly přátelskou obsluhu nebo zkrátka zaujaly svou kreativitou nebo tím, že byly jednoduše nové. U některých vystavovatelů šlo krásně vidět, že i pejskaři dokážou velké věci a že dokážou být i skvělými obchodníky.

Jako první prostě musím zmínit stánek, který zaujal asi každého, kdo se na For Pets byť jen mihnul – a tím je „stánek“ Pet Farm Family. První den jsem u tohoto stánku koupila pro pana Moja takové speciální pamlsky – speciální v tom, že jsou vyrobeny ze cvrčků. Což bylo prakticky hlavní téma celého stánku – Pets from future a tedy i strava budoucnosti. Součástí expozice byl přepravní kontejner, ve kterém se nacházela jakási laboratoř, kterou jste mohli libovolně procházet (upřímně, já když jsem vešla dovnitř, tak jsem si ze všeho nejvíce připadala jako na některé ze stanic Dharmské iniciativy :D ). Uvnitř se také nacházel únikový modul pro čtyřnožce.


Obsluha stánku byla tak milá a přátelská, že jsem si zde musela něco koupit, a proto jsem se rozhodla pro výše zmíněné cvrččí pamlsky. Což je mimo jiné také znamení toho, že marketéři Pet Farm Family dělají svou práci dobře. I když jsem pamlsky koupila jen ze srandy, tak nikdy dříve by mě to nenapadlo (např. když jsem poprvé viděla granule vyrobené z hmyzu, tak jsem si ťukala na čelo). Ale to, jak to podala právě tato parta lidí, mě z nějakého důvodu přesvědčilo, abych je zkusila. Tohle mé nadšení ale pan Mou už nesdílel…první kousek vzal do papule a hned ho vyplivnul, a další odmítal vůbec do papuly vzít ( :D hold pán není žádný mileniál, ale stará škola). Ale proto, že se mi líbí, co tahle parta dělá a to jak to dělá, tak jsem se rozhodla druhý den koupit jiné pamlsky, nějaké z masa. Nakonec volba padla na baranicu…a ta prý podle všeho chutná naprosto skvěle. Takže mise splněna.
Musím říct, že tihle nadšenci by měli jít mnohým prodejcům příkladem. Co si já pamatuji, tak na For Pets byli už po několikáté a pokaždé byl jejich stánek jiný. Ačkoli většinu nabízeného zboží mají stejnou, i některé části stánku byly stejné, tak stánek jako celek byl jiný, oživený, atraktivní, kreativní a zkrátka lidi zaujal.

Další perličkou veletrhu byl bezpochyby stánek dogfriendly kavárny Løype. Tato kavárna byla otevřena loni v listopadu a od té doby se stala asi nejoblíbenější kavárnou mezi pejskaři…a to zcela zaslouženě. Kavárna byla vybudována komunitou lidí, kteří se věnují canicrossu a podobným sportům a proto zde můžete nakoupit i veškerý sortiment, který k nim potřebujete. Proto byl i na jejich stánku k vidění (a také ke koupi) veškerý sortiment značky Non-stop dogwear a také krmivo značky Kaniko, vše jste mohli se svým psíkem vyzkoušet, poradit se s milou obsluhou a na závěr si dát dobrou kávu nebo něco dobrého na zub. No, co si přát víc? :) Každopádně, jestli jste se na For Pets nedostali, určitě tuto kavárnu navštivte, je skvělá.

Království hraček

Další stánek, který musím zmínit, je Brit. Ten byl pochopitelně rozdělený na část Brit a část Carnilove. Nejdříve jsme se zastavili na té Brití části, kde jsme okoukli receptury novější řady Fresh. Ta mě totiž nedávno poměrně zaujala a přemýšlela jsem, že bychom jí s Mojem zkusili. Tak jsme poprosili o vzorečky receptur, které mě zaujaly, a to krůtí s hráškem a kuřecí s bramborem. To jsem ale ještě netušila, že nové receptury řady Fresh má i Carnilove (kterým jsem v minulosti Moja krmila a byla jsem s ním dost spokojená). Trochu nechápu, jak mi tahle novinka mohla utéct, jelikož podle všeho s ní Brit přišel na trh už v červnu loňského roku, a to nejen s krmivem jako takovým, ale také s pamlsky. Bohužel ale neměli vzorečky těchto nových receptur granulí, tak jsem koupila rovnou malý pytel a dost přemýšlím, že až zkrmíme granule, co teď máme, tak zkusíme zase Carnilove. Vzala jsem příchuť kuře s králíkem a k tomu přibrala i pamlsky, poloměkké kachní s rozmarýnem a křupavé pštrosí s ostružinami (fakt krásně voní!). Granule Mou ještě nechutnal, ale oboje pamlsky mu dle všeho hodně chutnají. Rozhodně bych taky chtěla zmínit milou obsluhu právě na Carnilove části, slečna nám popsala nové druhy pamlsků a i nám ukázala novější receptury granulí a k mému nákupu přidala i klíčenku Brit, což byl takový milý dárek (ostatně to je ta přidaná hodnota stánku na veletrhu).

Nováčci z řad vystavovatelů

Za co jsem moc ráda, je fakt, že se na letošním ročníku objevilo i několik nováčků. Nadšená jsem byla například ze stánku Dog visual, tolik nádherných obojků! Bylo to peklo kolem tohoto stánku pokaždé projít (a beztak jsem se u něj zastavila hned několikrát a kochala se :D ). Skvělý byl také stánek Pamlskového ráje, kde jste mohli pořídit všemožné originální hračky, obojky či vodítka. Dalším nováčkem byl také stánek Zelené Země, který nabízel všemožné konopné produkty pro psy. Ale upřímně, jako nadšenec do všemožných potřeb pro psy bych uvítala mnohem více „menších“ výrobců a prodejců, ale chápu, že zařídit si stánek na 4 dny na veletrhu není úplně levná záležitost. Možná by stálo za zvážení, kdyby pořadatel pro každý ročník vyhlásil soutěž právě pro menší podnikatele a výrobce, ze kterých by vybrali byť i jen jednoho, který by měl pronájem místa zdarma. To by podle mě mohlo veletrh dost ozvláštnit a zpestřit.

Je libo nějaký obojek?

Nové trendy veletrhu

Doba jde dopředu a sociální sítě jsou prostě důležité. To došlo i mnohým vystavovatelům a tak zahrnuli do své expozice i výzvu pro majitele instagramových účtů. Např. u stánků Pet Farm Family a Akinu jste mohli vyfotit svého psíka a když jste fotku přidali na instagram s příslušnými hashtagy, tak vám fotku vytiskli a konkrétně Pet Farm Family fotku přidali i na nástěnku v jejich výzkumném „konťáku“. U stánku Platina jste pak mohli psíka vyfotit s vlaječkou, a přidáním na Instagram se tak zařadit do soutěže o pytel granulí s novou příchutí.

Doprovodný program

V minulých letech jsem si většinou vytipovala části doprovodného programu, které mě zajímaly a dokonce jsem si i nastavovala budík, abych je nepropásla. Letos ale už jsem nějak tuto potřebu neměla, většinu sportů znám, i když na takový nosework bych se ráda podívala, ale asi raději zajdu přímo na nějaký trénink. Přiznám se, že jediné, na co jsem z doprovodného programu koukala, bylo dogfrisbee, jinak jsem zašla akorát do části for horse, protože přeci jen, psí sporty znám, ale koně? To je pro mě jiná podívaná.



Co mě dost mrzí je fakt, že i za ta léta, co na For Pets chodívám, je povrch v ukázkové části stále stejný – koberec, který účinkujícím dost klouže, což je při ukázkách sportů jako je třeba dogfrisbee nebo agility poněkud nešťastné. Nehledě na fakt, že se na tento problém snad každý rok poukazuje, ale změna žádná. K čemu pak je, když si pořadatelé pozvou na ukázky dogfrisbee špičky tohoto sportu, když ty se pak ani nemůžou pořádně „rozjet“, dokonce ani předvést základní triky, protože psíci mají co dělat, aby se nepřizabili a aby sami sebe nějak zkorigovali…a kolikrát nemají problém jen čtyřnožci.

Můj skromný nákup :D

Co říct na závěr? Letošní ročník byl jednoznačně lepší než ten loňský. Rozhodně teď máme celkem slušnou zásobičku pamlsků minimálně na dalšího půl roku. Mojova bedna s hračkami je zas o něco plnější (nebo spíš ještě více přeplněná :D ). A já se rozhodně těším na další ročník…

Třetí den našeho Lipenského dovolenkování patřil opět k takovým těm akčnějším výletním dnům – vyšli jsme si na Křížovou cestu, pocourali jsme po Vyšším Brodě a den jsme zakončili posezením u kávičky a následnou prochajdou po Marině (která se mimo jiné stala takovou každodenní večerní rutinou…velmi příjemnou rutinou).

Na tento den jsme měli naplánovaný výlet na místo, na které jsem narazila úplnou náhodou při projíždění map - křížovou cestu k poutnímu kostelu Maria Rast am Stein u Vyššího Brodu. Bohužel nás ale navigace v mobilu navedla trochu jinak, než jak mi ukazovaly mapy na počítači, takže jsme si cestu značně zkrátili, což ovšem nijak neubralo na její atraktivitě. Auto jsme zaparkovali kousek za Vyšším Brodem na lesním odpočívadle a vydali se podle značení po křížové cestě směrem ke kostelu. Konec cesty vede do poměrně strmého kopečka, ale nijak extra daleko. Bohužel jsem byla trochu zklamaná, že kostel a jeho okolí nevypadají jako na fotkách (a to ani zdaleka). Myslím, že od doby, co byly pořízené, uběhlo celkem hodně času. Okolí je zarostlé trávou a lučním kvítím, velký strom, který fotkám dominuje, je pokácený a zbývá po něm už jen pařez, a celkově okolí kostela vypadá poněkud zanedbaně. Ovšem i přesto má toto místo své kouzlo a máte zde výhled na okolní lesy. Co je rozhodně výhodou, je fakt, že jsme nepotkali ani živáčka, krom dvou žabek a jedné srnky, která před námi přeběhla přes cestu (takže pokud sem půjdete s loveckým psíkem, asi ho radši mějte na vodítku, pokud si nejste jistí, zda byste to odvolali).




Když jsme se dostatečně nabažili lesa a nafotili dostatek fotek s Mojem (pokud to vůbec jde :D ), sjeli jsme zpět do Vyššího Brodu, ve kterém jsme si prošli náměstí a známá místa (opravdu zajděte do místní pekárny ;) ). Mamka si chtěla projít i některé stánky, které zde jsou pod taktovkou našich vietnamských spoluobčanů. Opravdu mě velice překvapilo, když jsme vešli do prvního obchůdku s ptačími budkami, trpaslíky na zahradu a bžilionem dalších věcí, místní prodavač na nás vyrukoval se slovy: "Teď nemůže" a ukazoval na Moja, takže jsem pochopila, že tam psi nesmí. Hm, psy v dnešní době neřeší spousta obchodních center a obchodů, ale vietnamským trhovcům vadí? Nu, což, alespoň jsme měli důvod si stoupnout opodál a prohlížet si zbytek náměstí. Každopádně na nákupy zahradních trpaslíků se svým čtyřnohým parťákem tady zapomeňte.


Kam ale s psíkem rozhodně můžete, je restaurace Panský dům, kam jsme zašli na oběd. S pitím pro nás jsme objednali rovnou i vodu pro pana Moja, naprosto bez problémů a velmi ochotně nám ji hned donesli. Během oběda přišli i další lidé s psíkem, ovšem nemusíte se bát, mají poměrně rozlehlou terasu, takže pro všechny místa dost (i pro reaktivní psíky, jako je Mou). Obsluha zde byla příjemná, jídlo dobré a ceny oproti Lipnu mnohem přijatelnější.


V podvečer jsme dostaly chuť na něco dobrého a tak jsme spojily příjemné s užitečným a zašly do Café Marina na Lipně, na dort, kafe a domácí limonádu. Obsluha zde byla velmi milá a pan Mou si svým kukučem vysloužil i podrbání (donesení vody bylo samozřejmostí) – takže dle mého hodnocení jedno z nejvíce dogfriendly míst na celé Lipenské riviéře. A neméně zaostává i nabídka, mají opravdu dobré domácí limonády, velmi dobré kafe (a že já moc kafe nepiju, takže na nějakou Jihlavanku mě opravdu neužije :D ) a dorty jsou už tuplem na jedničku. A zbytek večera jsme zakončili jak jinak než procházkou po riviéře a následně posezením na terase apartmánu - prostě další ideální zakončení dne na Lipně.



Pokud byste chtěli navštívit ještě další podobné místo jako je poutní kostel Maria Rast am Stein, pak se další křížová cesta nachází ve Frymburku. Zaparkovat můžete na křižovatce u potravin a kousek dojít po cyklostezce, nebo na parkovišti u hotelu Leyla. Tato křížová cesta vás dovede ke kapli Pany Marie Bolestné, jež byla dostavěna v roce 1898. Zajímavostí je, že původní křížová cesta vedla od Frymburského hřbitova, který byl ale při stavbě Lipenské přehrady zatopen. Tato cesta i samotná kaple dlouhá léta chátraly, až do roku 1992, kdy byla kaple zrestaurována a křížová cesta byla následně pod záštitou Obecního úřadu ve Frymburku obnovena a následně roku 2000 znovu vysvěcena.

A to bude z mého básnění o Lipně pro tento den asi vše. Upřímně, jestli mi z Lipna něco chybí, tak jsou ty večery, kdy je všude takový klid a zkrátka ta atmosféra Lipna je absolutně jedinečná a zatím jsem jí nikde jinde asi nezažila. Jaké místo má pro vás nenahraditelnou atmosféru a je vaší srdcovkou? :)

Náš druhý den jsme vyrazili na první Lipenská dobrodružství. Chystáte se na Stezku korunami stromů? Nevíte kam se na Lipně jet podívat? Pak čtěte dále…

Druhý den jsme vyrazili s panem Mojem na jedno z největších lákadel Lipna - na Stezku korunami stromů. Z našeho apartmánu jsme vyrazili pěšky, jelikož se nacházel kousek od cesty ke stezce. Lesní cesta je velmi dobře označená, v okolí jsou i cedule se směrovkami, následně je cestička lemovaná provazy, takže určitě nemůžete zabloudit. Vzhledem k tomu, že bylo dopoledne zataženo a dokonce i trochu sprchlo, tak na cestě nebylo moc lidí, nepotkali jsme ani moc psů, takže jsem se osmělila a na přehledných úsecích jsem Moja pustila na volno. Výšlap byl do poměrně strmého kopce, ale neřekla bych, že by šlo o nějakou extra dlouhou cestu, takže to zvládnou i lidé se zanedbanější fyzičkou (jako jsem třeba i já :D ).

Bohužel na samotnou Stezku korunami stromů psi nemohou, ale jsou zde k dispozici kotce, takže buďto to můžete vyřešit takto, nebo se prostřídat v hlídání, což jsme udělali my. I přesto si myslím, že vaši psíci tento výlet rozhodně uvítají. Místní lesy jsou totiž naprosto nádherné, takže si cestou můžete nasbírat borůvky nebo hledat houby a váš parťák přitom může běhat kolem vás. My jsme si cestou ke Stezce udělali menší pauzičku na focení, což je jeden z mých koníčků a už hodně dlouhou dobu jsem si přála fotit v nějakém hezkém lese (samozřejmě přidávám i nějaké ty fotky, ať se můžete taky pokochat :) ).

Výhled na Lipno z vrcholu Stezky korunami stromů

Po výšlapu na Stezku jsme nechaly Moja na apartmánu, aby si trochu odpočinul, a my jsme si zajely na oběd do nedalekého Frymburka. To, že jsme Moja nechaly na apartmánu, se ukázalo jako velice dobrý nápad, jelikož ve Frymburku bylo opravdu přepejskováno. Ať už v restauracích nebo v jejich okolí, všude samý pes, což by pro reaktivce, jako je Mou, byl zbytečně velký stres. Tak či tak, opravdu doporučuji, abyste si náměstí tohoto městečka prošli. Najdete tu milé obchůdky s ručně vyráběnými suvenýry, několik restaurací, půjčovnu kol a koloběžek, krásný kostel, příjemný malý parčík, ale také dva obchody, ve kterých si můžete nakoupit vše, co potřebujete. Obchod, kam vždycky zajdu, když se do Frymburka dostanu, je obchůdek hned na začátku náměstí s pohledy, časopisy, knihami a papírenským zbožím, kde převážně nakoupím nějaké pohledy nebo něco na čtení. Najdete zde také obchod s chovatelskými potřebami, kde můžete koupit svému čtyřnožci něco dobrého na zub, nebo nějakou hračku.

Odpoledne jsme se opět vydali k vodě na stejné místo, které jsem vám zmiňovala v prvním díle našeho dovolenkování na Lipně. Když jsme se nabažili vody, vrátili jsme se dobít trochu baterky na apartmán. Navečer, když už nebylo takové vedro, jsme se spolu s Mojem, zašli projít po lipenské Marině, což je místo, které určitě navštivte. Už v době, kdy se na Lipně začala budovat, jsem si říkala, jak krásné a neobvyklé místo to je.  Pokaždé, když tam přijdu, je to jako bych prošla portálem na nějaké pobřeží u moře. Je zde přístav pro plachetnice, molo, restaurace, stánky a samozřejmě apartmány se spoustou turistů, najdete tu dokonce i aquapark. Hned vedle Mariny najdete menší kemp, obklopený dalšími apartmány, ale především písečné pláže, půjčovny šlapadel a vybavení do vody, hřiště na volejbal a stánky s občerstvením. Pokud půjdete dále po cestě, dojdete do přístaviště parníků, s výhledem na samotnou přehradu. Prostě ideální místo na večerní procházky se psem.

Pan Mou na Marině

Byli jste už na Stezce korunami stromů? Jak se vám tam líbilo? A na závěr? Těšte se na náš další výlet a další mé fotky :)

Po nekonečných osmi letech mi konečně vyšla dovolená...skutečná dovolená s ubytováním mimo domov (ano, po celou tu dobu jsem veškerá volna trávila doma, v Praze)...a to dokonce na mém milovaném Lipně. A to by nebyla pořádná dovolená, kdyby nebyla se psem, no ne? 

A tak bych se s vámi ráda podělila o naše zážitky a zkušenosti, kdybyste někdy na Lipno také zavítali, ať víte čemu se vyhnout nebo kam naopak vyrazit. Já osobně na Lipno jezdila asi 20 let každý rok, na celé prázdniny. Do teď jsem ale měla nedobrovolnou pauzu, a za těch několik let se zde spousta věcí změnila (zda k dobrému nebo špatnému, no těžko říct, ale upřímně, z některých změn mi úplně dobře není).

část Lipenské cyklostezky

Po tří hodinové cestě (frézování silnic u Písku, jupí) jsme dorazili na místo tehdejšího kempu „Kobylnice Lája“, do kterého jsme jezdívali, abychom se vykoupali, jelikož na ubytování jsme mohli nejdříve ve tři. Očividně jsme dorazili v super dobu, protože okolo nás nebyla ani noha, což byla ideální situace a já si dokonce dovolila pustit Moja na volno (díky bohu, že za celou dobu kolem prošli jen dva psíci :) ). Pokud se tedy chcete na Lipně se svým psíkem v klidu vykoupat, zajeďte si právě tam! Jde o bývalý kemp, který protíná ona známá cyklostezka, ovšem nemusíte se bát, na některých místech je poměrně vzdálená od vody, takže si projděte okolí a najděte si flek, který vám vyhovuje. Kemp najdete poměrně jednoduše - když pojedete z Frymburku do obce Kobylnice, přibližně kilometr před Kobylnicí budete mít po pravé straně dvě parkoviště za sebou (první je momentálně rozkopané a stojí zde stavební stroje...údajně jedna silnice nestačí, tak se staví vedle druhá), zde můžete zaparkovat a sejít ke stezce. Hádám, že záleží, v kolik hodin zrovna dorazíte, ale narváno tu v sobotu kolem poledne rozhodně nebylo (o pár kilometrů před i po jsou totiž kempy, kde jsou různé půjčovny šlapadel a lodí, a také písečné pláže, takže nějaké zarostlé bývalé tábořiště lidi očividně neláká).



Po vykoupání jsme se vydali se ubytovat. Měli jsme zarezervovaný apartmán v Club Canada, kde psík nebyl žádný problém, pouze si připlatíte 100,- Kč/den, což je v dnešní době tak nějak běžný standard. Jedná se o apartmány pro 2 až 23 lidí, podle potřeby. Jsou zařízené, najdete zde nádobí, varnou konvici, sporák, lednici, myčku nádobí, mikrovlnku, fén na vlasy, televizi, DVD přehrávač i wifi v ceně. Čeho jsem se bála, byla podlaha – s plovoucími podlahami a podobnými povrchy nemáme úplně nejlepší zkušenost, dělá to až moc velký kravál a navíc to psům velmi klouže. Naštěstí zde jsou podlahy z marmolea (hádám), takže naprosto skvělý povrch, který psovi neklouže, může tu rozlít vodu, hned je to uklizené, jeho ťapkání není skoro slyšt, prostě super. Mimo jiné jsou u většiny apartmánů i terásky, kam může psík vyběhnout. My jsme měli apartmán hned v přízemí, takže si mohl běhat kam chtěl a vzhledem k tomu, že zde jiní psi nebyli, tak i pan Mou mohl být většinou na volno (ale nikdy ne bez dohledu).Jakmile jsme se ubytovali, přivítalo nás typické Lipenské počasí – průtrž mračen, která ovšem trvala asi tak půl hodinky a v těchto vedrech byla opravdu vítaná!

náš apartmán s terasou, kde se můžou psíci volně pohybovat

Na takový pozdní oběd jsme se nakonec rozhodly zajít do restaurace Milano, která se nacházela kousek od našeho apartmánu. Jelikož jsme s sebou braly i Moja, zalezly jsme si s ním na terasu, co nejdále od ostatních hostů (kdyby někdo měl problém se psem, tak abychom ho neobtěžovali). Vzhledem k tomu, že Mou předtím blbnul několik hodin ve vodě a lítal venku, tak si hned lehnul a podřimoval, takže o něm nikdo ani nevěděl. Od restaurace, kde nejlevnější jídlo byla pizza margherita za 180,- Kč (připravte se, že cena 200-300,- Kč na osobu za jídlo je v okolí Lipna standard) jsem čekala, že zde bude obsluha poněkud pozornější a s objednávkou pití donesou i misku s vodou pro psa. Nedonesli. Tak jsem myslela, že jí donesou až s jídlem. Opět nedonesli, takže jsme o ní musely poprosit. Dogfriendly asi zde jsou, ale úplně nadšení z toho očividně nejsou.


Ať už se svým psíkem cestujete kamkoli, je jedno či na několikadenní dovolenou, nebo jen na jednodenní výlet – NIKDY nenechávejte v teplém počasí svého psa v autě, ani pokud si potřebujete odběhnout pro něco málo do obchodu. Nikdy nevíte, co vás zdrží a z pěti minut může být minut dvacet a to už je čas, který může ohrožovat život vašeho psa, zvláště pak ve vedrech, jaká momentálně venku panují. Ani otevřená okénka v tomto počasí nepomohou – vzduch se v těchto vedrech ani nehne, proto nevznikne ani menší průvan, který by pomohl. Proto opravdu prosím, buďto své psíky nechte na hotelu, či apartmánu, nebo se prostřídejte v hlídání s těmi, s kým cestujete.

A to by bylo pro první den vše, ovšem rozhodně ne pro celou dovolenou. Byli jste už vy někdy na Lipně? Nebo kam rádi se svými chlupáčci jezdíte vy? Dejte vědět do komentářů a brzy na počtenou u druhého dne našeho Lipenského dovolenkování :)

První seminář, na kterém jsem s Mojem byla (a první kynologický seminář celkově), byly komunikační lekce s Lenkou Blachovou a Magdou Šimečkovou v roce 2014, a byl to seminář, na který asi nikdy nezapomenu. Bylo to v době, kdy se Mojovy problémy se psy neustále stupňovaly a já začala pátrat po jejich řešení a příčinách. Něco málo jsem už načteno měla, ovšem množství informací a poznatků, které mi tento seminář dal, bylo opravdu obrovské. Nehledě na fakt, že tyto dvě trenérky mi ukázaly naprosto jiný svět, za což jsem jim nesmírně vděčná. Bohužel ale jsou jejich komunikačky tak ojedinělé, že se málokdy poštěstí se na ně dostat. A nám se letos opět poštěstilo se jich zúčastnit.

Proto jsem byla štěstím bez sebe, když mi bylo holkama z Psích akcí oznámeno, že s nimi pojedeme v květnu do Brna právě na komunikačky. O našem dobrodružství si můžete přečíst více v článku Za komunikačkami až na kraj světa.

O čem jsou komunikačky

Asi si říkáte o čem ty komunikačky vlastně jsou. Ve zkratce jde o lekce psí komunikace, které jsou zcela v režii psů a lidé do nich nijak nezasahují. Komunikační dvojice, či trojice, jsou opravdu pečlivě vybírány, aby zde šlo o komunikaci, ne o konflikt. Psí lektoři většinou bývají přímo psi Lenky, či Magdy, případně některý ze psů účastníků, kterého už trenérky dobře znají. Nejde zde o demonstraci problémů psa. Takže se nemusíte bát, že by váš pes byl nucen zažívat konfliktní situaci a tedy velký stres, vše je zde nastaveno tak, aby k žádným konfliktům nedošlo. Tím pádem např. u nejistých psů, kteří jsou zvyklí být obtěžováni jinými psy, ačkoli vysílají všemožné signály, že nestojí o kontakt, dojde k situaci, kdy jsou jejich signály respektovány a tím i podpořeny.

Sobotní část byla zahájena představením trenérek a krátkým popisem, jak bude celá akce přibližně probíhat. Samozřejmě byly probrány i bezpečnostní pokyny, jelikož většina psích účastníků byli reaktivci nebo psi, kteří jednoduše mají problém s jinými psy. Proto bylo vše zařízeno tak, aby nedošlo k žádnému konfliktu, či zbytečně stresové situaci. Následovalo představení každého psího účastníka, popsání jeho problémů a podobně. Poté se trenérky odebraly na poradu, kdy každému z psích účastníků přiřadili některého z dostupných komunikačních lektorů.



Většina lekcí probíhala tím způsobem, že pes - student byl v oplocené části, za zavřenou brankou a pes – lektor ve volné části. Pokud oba psi ukázali, že stojí o přímý kontakt, pak byla branka otevřena a mohli si spolu zaběhat, hrát a podobně. Pokud naopak psi ukázali, že o žádný bližší kontakt nestojí, branka zůstala zavřená. Lidé do komunikací nijak nezasahovali, pouze pokud se psík obrátil na člověka pro pomoc či podporu. Jakmile jeden ze psů dal najevo, že pro něj je dokomunikováno, lekce byla ukončena. Po odvedení psího lektora se přešlo do teoretické části, kdy nám trenérky přeložily nejdůležitější části proběhlé komunikace. Vysvětlily nám, co znamenal který signál, jaký je rozdíl v signálech v souvislosti s postavením psa a podobně. Stejně tak zde byl prostor pro různé dotazy, pokud např. někdo měl nějaký poznatek, nebo nerozuměl některé části komunikace atd.



V sobotu, vzhledem k informačnímu úvodu a pár dalším záležitostem, absolvoval každý psí účastník jedno kolo komunikace. V neděli jsme pak, i díky dřívějšímu začátku, stihli kola dvě. Asi si říkáte, jestli nejsou pouhá tři kola za celý víkend trochu málo. Nejsou. Vzhledem k tomu, že se tohoto semináře účastnili především psi, kteří mají nějaký problém, tak to pro ně bylo velmi psychicky náročné. Stejně tak je třeba brát ohledy i na psí lektory, kteří jsou sice mnohdy velmi zkušení, ale i pro ně je to velmi náročné a účelem komunikaček není psy totálně unavit, ale podpořit je v komunikaci se psy. A upřímně, ani pro lidské účastníky to nebylo o moc snazší. Snažit se sledovat několik hodin komunikaci ostatních psíků, snažit se zachytit co nejvíce signálů, a ještě vnímat výklad, věřte, že to je opravdu velmi náročné, takže se tímto aspektem určitě nenechte odradit.



Myslím, že komunikační lekce by měl alespoň jednou se svým psem absolvovat opravdu každý, nehledě na to, zda jeho pes má se psy problém nebo ne. Tyto dva dny vám dají opravdu hodně, ačkoli se to tak nezdá. Uvidíte na živo všemožné způsoby komunikace, včetně výkladu jejich významu a to vám bohužel nedá žádná kniha ani články. Řekla bych, že je spousta majitelů psů, kteří jsou přesvědčeni, že psům rozumí, ale dennodenně se přesvědčuji o tom, že to ani tak zdaleka není. Psi jsou nesmírně „ukecané“ bytosti, ale většina lidí pochytí jen absolutní zlomek jejich komunikace a i tento zlomek si z převážné části interpretuje absolutně špatně. A pokud se nechcete zúčastnit se svým psem, je zde možnost jít na akci jako divák, takže si myslím, že možnost účasti je tu opravdu pro každého.

Nebudu popírat, že jsem z komunikaček s Lenkou a Magdou nesmírně nadšená. Možná jsem proto i trochu zaujatá. Každopádně jsem si jistá, že pokud se tohoto semináře zúčastníte, nebudete litovat. Věřím, že si zde každý najde své a že pro každého bude nějakým způsobem užitečný a je úplně jedno, zda máte svého prvního psa, či desátého. Je to zkrátka akce, která se tváří poněkud jednoduše, ale dokáže mnohé změnit.

Semináře zaměřené na reaktivní psy mám obecně ráda, a to z jednoho prostého důvodu – vyskytují se zde totiž lidé, kteří mají doma reaktivace a jsou si toho vědomi a podle toho se také chovají. Proto jsem zde relativně v klidu, protože se celý seminář přizpůsobuje právě psíkům a jejich potřebám (kterými jsou především dostatečný prostor, ve kterém se cítí bezpečně). Většinou se zde lidé respektují a berou na sebe vzájemně ohledy. Už jsem na několika seminářích s tímto zaměřením byla, a pokud zde došlo k nějakému konfliktu, tak je to pouze většinou při míjení se při venčení a podobně. A jeden takový seminář jsme s Mojem na začátku dubna navštívili – a to seminář Terapie psem s Lenkou Blachovou a Laďkou Doležalovou.

Seminář byl, spíše než na psy, zaměřený hlavně na lidi. Jak oni reagují ve stresových situacích (např. při setkání se psem na volno) a co to dělá s jejich tělem. Protože právě na neverbální komunikaci psi reagují nejvíce. Psi nás mají přečtené více, než my sami a podle toho také často stresové situace vypadají. Můžeme se naučit psa ovládat, ale pokud v té situaci nejsme klidní my sami a hluboko uvnitř si nejsme jisti sami sebou, pak si námi nemůže být jistý ani pes. Tento seminář se od ostatních odlišoval ještě něčím – byly zde dvě trenérky, Lenka, která sledovala a komentovala (či spíše překládala) psí část týmů a Laďka, která sledovala a komentovala tu lidskou.

Pan Červeňáček, náš demodog

Úvod semináře byl po pravdě poněkud emočně náročnější – ještě aby nebyl, když zde každý popisoval, jaký má konkrétně jeho pes problém a co mu tento problém způsobuje v běžném životě (což se neobešlo bez přirovnání ke skupině anonymních alkoholiků :D ). Což samo o sobě může být stresující. Ono je hodně těžké to přiznat sama sobě, vyrovnat se s tím, přiznat si, že jsem udělala někde chybu, ale o to těžší je, o tom hovořit před x dalšíma lidma, které vidíte poprvé v životě. Na druhou stranu, asi každý ze zúčastněných byl rád, že v tom vlastně není sám. Kolikrát i člověk dojde ke zjištění, že jeho pes na tom vlastně není tak hrozně, jak si doposud myslel. Po zbytek soboty jsme si zkoušeli naše stresové situace s panem Červeňáčkem (tj. psí asistent vyrobený z červeného polštáře :D ), abychom zjistili, jak se projevuje náš stres a jak s těmito aspekty následně pracovat. Poté se k nám přidali naši čtyřnožci, se kterými jsme si pak vyzkoušeli, jak se mění jejich chování v případě, že my přejdeme z klidu do stresu (zamrzneme, či začneme zmatkovat apod.) – zde nám byl opět nápomocen pan Červeňáček, který nám simuloval původce stresu. Každý tým pak dostal jakýsi feedback od trenérek pro lepší pochopení toho, co všechno se změnilo a co tyto změny způsobilo. Poté jsme se přesunuli k troše teorie z oblasti psychologie a následně jsme den zakončili každý svým shrnutím a dojmy z celé soboty.

Neděli jsme začali každý svým shrnutím myšlenek, které se nám po prvním dni honily hlavou. I zde došlo na poněkud dojemnější momenty, na které budu opravdu ráda vzpomínat. Došlo tu i na přiznání tzv. aha efektů z předešlého dne, pochopení některých chování psa, dokonce i ke slevení některých nároků na psa, a to vše se neslo v nesmírně příjemné a pohodové atmosféře, která nás provedla celým seminářem. Takže, když jste zrovna mluvili, tak jste si přišli, jak když mluvíte se starými známými, ačkoli zde byli převážně lidé, které jsem viděla poprvé v životě. Následně jsme si naše stresové situace mohli vyzkoušet „na ostro“. V tom nám byla nápomocná doslova celá Lenčina smečka, která mimo jiné zahrnuje její psíky, kteří mají velké zkušenosti s komunikačními lekcemi, proto zde nehrozilo žádné nebezpečí rvačky, či konfliktu. Každému týmu byla zkrátka situace postavena tak, aby se nic nezvrtlo. Po „odcvičení“ každého týmu opět následoval jakýsi diskusní blok, ve kterém jsme probrali naše pocity z dané situace, co jsme cítili jinak a co se u nás změnilo. K tomu se přidal výklad od Léni, která nám přeložila psí pohled do lidštiny a také výklad od Laďky, která nám vyložila svůj psychologický pohled. Po celý víkend zde byl samozřejmě prostor i pro případné dotazy, nápady, popsání vlastních zkušeností, rady a podobně.

Seminář z našeho pohledu

Pro mě osobně byla největším přínosem možnost vyzkoušet si naše nejvíce stresové situace v bezpečném prostředí a za podmínek, kdy jsem měla jistotu, že nedojde na nejhorší – na bitku. Jak už jsem v pár článcích psala, Mojo se nesnese se psy, což je pro nás kámen úrazu, jak při procházkách a sportech, tak i při běžném venčení. Bydlíme na Pražském sídlišti, kde většina obyvatel zastává pravidlo „Můj pes nemá problém, takže si může dělat, co chce.“ Což je sice krásné pravidlo, ale z mnoha ohledů je silně nereálné.
Tím se dostávám k mým dvěma nejvíce stresovým situacím:
1) setkání se psy, jejichž majitelé sice mají psa na vodítku (většinou ale flexině…jupí), ale ne pro ně není odpověď a mají jakousi zvrácenou představu o tom, že jejich pes musí pozdravit každého chlupáče, kterého kdy potká;
2) když za námi běží pes na volno, jehož majitel není schopen si jej odvolat, či není schopen pochopit žádost o odvolání psa.
Už samotné popisování těchto situací a mých pocitů z nich pro mě nebylo úplně jednoduché (i nějaká ta slzička ukápla). Ovšem poté, co jsme si probrali nějakou tu teorii na co se zaměřit, na co myslet, v čem získat jistotu a podobně, jsem dokázala v relativním klidu ustát obě tyto situace, včetně toho, že Mojo reagoval tak, jak jsem si já představovala. V jednom případě šlo dokonce o hraného dotěrného pejskaře, jehož pes se prostě MUSÍ seznámit, a i od něj jsme dokázali s Mojem odejít v klidu, bez mé hysterie, bez mého vytáčení se, bez Mojovy hysterie a především s Mojovou plnou spoluprácí. Nemožné se zde pro mě stalo skutečností a doufám, že nám to takto skvěle půjde i v běžném životě (ne-li lépe).



Jakákoli akce s Lenkou Blachovou pro mě už je sázkou na jistotu. Lenka, vedle jejích velmi obsáhlých znalostí z oblasti psí etologie, komunikace a samotného tréninku, totiž dokáže lidem naprosto skvěle zprostředkovat jakýsi vstup do jiného světa. Světa, ve kterém jsou psi naprosto úžasné bytosti, kterých bychom si, my lidé, měli mnohem více vážit, a v mnoha případech si z nich i vzít příklad. Jsou to totiž bytosti, které dokážou vnímat naše pocity a emoce. Dokážou reagovat i na naší pouhou myšlenku. A především nic nedělají bezdůvodně. Vedle toho je Lenka člověk, kterému ani v nejmenším nechybí pokora, ochota pomoci, snaha vyřešit jakýkoli problém a u každého zádrhelu vymyslet jinou funkční alternativu. Naskytne-li se vám někdy příležitost zúčastnit se nějakého semináře, přednášky či workshopu právě s Lenkou, neváhejte…nebudete litovat.

Není nad to si dát na semináři šlofíka

Na závěr bych chtěla říct, že každý z účastníků tohoto semináře, byl skvělý. Každý do jednoho. Protože není nic úctyhodnějšího, než že se postavíte svým problémům čelem a prostě se pokusíte je vyřešit. U reaktivních psů je tato cesta dlouhá, dlouhá a velmi těžká a také unavující. A i tak se najdou lidé, kteří se snaží svým psíkům pomoci. Snaží se pro ně změnit. A to je něco, co si podle mě zaslouží uznání. Máte-li i vy doma reaktivce nebo psíka, který má nějaký povahový problém, nevzdávejte to s ním. Zkoušejte to dále a uvidíte, že jednoho dne se výsledky dostaví. Jsou prostě věci, které mají svůj čas, ale přijdou. Bojujte a jednoho dne si uvědomíte, že je vlastně dobojováno :)

Tentokrát poněkud neobvyklý článek z rubriky "Z našeho deníčku", ale vzhledem k tomu, že se mi minulý týden nakupilo hned několik akcí, které podle mě rozhodně stojí za zmínku, jsem se rozhodla o tom napsat článek. Zúčastnila jsem se hned dvou seminářů (které rozhodně doporučuji), obvyklého tréninku agility a také jsem byla fotit hned dvě smečky na pražském Petříně. 

Beloved Bumblebee Alien Life Form alias Beeček na Petříně

Ve středu 28. jsem se jako divák zúčastnila první části semináře přivolávačských her s Lenkou Blachovou. Sice se mi nepoštěstilo cvičit s panem Mojem, ale i tak tento seminář rozhodně stál za to. S Lenkou Blachovou jsem se již setkala minulý rok na víkendovém semináři pro reaktivní psy, kde jsme s Mojem absolvovali naprosto skvělé komunikační lekce. Lenka podle mě patří k jedněm z největších odborníku v Čechách a na Slovensku, takže když jsem zjistila, že bude mít v Praze sérii jednodenních seminářů přivolávačských her, ani chvilku jsem neváhala.
Ačkoli se celý den probíraly hry, které už více či méně znám, tak i přesto jsem se dozvěděla spoustu doplňujících informací ke každé z nich. Přivolávačské hry jsou podle mě skvělý způsob, jak zabavit sebe, svého psa a zároveň zlepšit vzájemný vztah a jako bonus i přivolání. Pokud máte možnost někde v okolí se podobného semináře zúčastnit, pak určitě neváhejte. Mé očekávání tento seminář splnil, ba dokonce i v mnohém předčil a moc se těším na další dvě části.

V pátek jsme měli náš obvyklý večerní trénink agility. Jsem nesmírně ráda, že nám naše trenérka vychází natolik vstříc a dělá pro nás extra tréninky jen s fenkama, s Oušíkem, který je jediným psem, se kterým Mou vychází dobře, případně se svými psíky, kteří jsou ale mimo parkur v kleci, takže už téměř rok máme tréninky bez stresu, nervování, agresivních výpadů a podobných nepříjemností. V poslední době jsem postřehla jednu celkem znatelnou změnu - Mojo už během tréninků neodbíhá, aby se vyvenčil, což dříve bylo běžné při každém tréninku. A pozitivní změny nenastaly pouze v otázce koncentrace a spolupráce, ale také už jsou viditelné pokroky v jeho skákání. Momentálně se pohybujeme na výšce skoček někde mezi S a M, což je podle mě super postup, na to, že na začátku, co jsme začali chodit k Denče Sommerové se Mou zastavil x metrů před skočkou na nejnižší možné výšce a bál se skočit. Opravdu věřím, že tento boj bude jednoho dne úspěšně dobojován :)

Error Katemy z Petřína

V sobotu jsem pak zavítala na seminář s názvem "Příprava na výkon" v podání Veroniky  Gesierichové. Na tento seminář jsem se přihlásila spíše ze zvědavosti, než že bych od něj něco očekávala a musím říct, že jsem byla opravdu mile překvapena až nadšena. Celý den se probíralo, nejen jak psa připravit na výkon a jak jej nejlépe "ošetřit" po výkonu, ale také např. nejrizikovější pohyby v jednotlivých sportech, které způsobují přetěžování či blokace té které části těla nebo i vhodnost některých postrojů. Zvláště pak otázku postrojů jsem uvítala, jelikož jsem zjistila, že postroj, který používám, není úplně vhodný a může Mojovi způsobit i různé blokace, což mu moc nepřidá i na psychice, takže jsem nelenila a objednala nový a lepší.
Myslím, že podobný seminář by měl absolvovat snad každý majitel psa, především pak lidé, kteří se svým psem sportují, i kdyby jen rekreačně. Přijde mi, že otázka přípravy psa na výkon, nebo i celkové fungování psího pohybového aparátu, je často opomíjena. Až se mi příště naskytne nějaká možnost zúčastnit se podobného semináře, nebo semináře o dogfitness, tak nebudu váhat. Rozhodně doporučuji všem, především pak semináře v podání Verči, jelikož byla opravdu skvělá přednášející, vše skvěle vysvětlila a všem se snažila na všechno odpovědět.

A nakonec neděle, která byla ve znamení focení pejsánků. Už delší dobu jsem chtěla fotit na pražském Petříně a nakonec vyšlo focení s Denčou Sommerovou (s níž jsem v minulosti udělala rozhovor, který najdete >> ZDE <<) a s Bárou Petržilkovou (která pro nás napsala článek o dogdancingových zkouškách, který najdete >> ZDE <<). Holky sebou vzaly své smečky, takže psí osazenstvo bylo ve složení 2 borderáčci, kooikerhondje, parson a pudlík. Bohužel jsme se sešly celkem pozdě a tak na focení bylo vcelku málo času.
Na Petřín ještě určitě několikrát s foťákem zavítám, jelikož je to skvělé místo, jen nebýt těch davů lidí, kteří vám rádi courají v záběru nebo si chtějí dát selfie s vašimi modely :D

Forest Happy Florén alias Žeryk

Výsledné fotky můžete nalézt ZDE spolu s dalšími mými podzimními fotkami (postupně budou přibývat)

Minulý týden jsem s mými rodiči navštívila Azyl XY ve Všenorech u Prahy. Primárně jsme chtěli pejskům dovézt nějaké věci, ať už vyřazené věci pro pejsany (hračky, obojky, vodítka apod.), které jsem našla doma a které mi donesla kamarádka, staré deky, ale také jednoduché pelíšky, které na rychlo mamka ušila ze starších polštářů a spacáku. Když už jsme tam jeli, tak jsem si říkala, proč nevzít i foťák a pokusit se vyfotit i tamější obyvatele. A právě o fotky těchto hafušů bych se s vámi chtěla podělit. Bohužel nebyly úplně ideální světelné podmínky a já se s nastavením foťáku stále dosti peru, tak omluvte zrnitost fotek.

Asi první pejsan, který nás vítal už mezi vraty, byl Bertík. Neskutečně energický, veselý a radost rozdávající chlupáč, který bohužel přišel o jednu nožku. Chybějící nožka pro něj ovšem není žádná překážka, jelikož i bez ní běhá a dovádí, jako naprosto normální pes.

Bertík

Jako první pro mě z "davu" vyčníval pejsek jménem Sam. Je to cca rok starý pejsek, s ušiskama jako satelity a s nesmírně milým pohledem. U Sama se v blízkosti držela fenka jménem Blanca. Tahle dvojka mi jednoduše hned přirostla k srdci. Blanca byla oproti Samovi o dost ostražitější a plašší, ovšem když si na mě zvykla a zjistila, že nejsem žádný bubák, byla ohromně přítulná a milá. Moc ráda jsem tyhle dva poznala a byla radost sledovat, s jakou chutí si spolu dokáží hrát. A ještě více mě těší, že na Blancu se usmálo štěstí a je v novém domově.

Sam

Blanca

Dalším obyvatelem Azylu XY je fenka Suomi. Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že s takovýmto psem jsem se nikdy nesetkala. Suomi je nepředstavitelně milá a usměvavá psí slečna, na které je vidět, že překonává každou vteřinu svou plachost, jen aby byla pohlazená a mohla se na vás usmát. Je to úžasná milá a něžná fenka, kterou si rozhodně budu ještě dlouho pamatovat.

Suomi

Smršť energie v podobě žíhané corgi kříženky - to je Biba. Tahle feňule mě zaujala svým neuvěřitelným drivem a živostí - tohle je prostě pes stvořený pro psí sporty, kterého bude bavit snad vše, na co si jen vzpomenete. Nezbývá mi než doufat, že se brzy najde někdo, kdo ocení její živost a drive, a tím tyto její skvělé vlastnosti nepřijdou vniveč.


Pan starosta - tak mi utkvěl v paměti milovník jablek Ftefan, který je řekla bych takový starosta Azylu - u všeho musí být první, když se někde něco šustne, hned to zkontroluje, když si někteří psíci trochu drsně hrají, on jim do toho musí hned kecat a ještě ten důležitý uvědomělý výraz, prostě starosta.

Ftefan

Starostlivá a vše milující stará dáma, to je Majačik. Tato slepá kříženka jezevčíka je ztělesněním přísloví - "Pes, nejlepší přítel člověka." Možná je stará, možná je slepá, ale každému, kdo s ní přijde do styku, věnuje kousek svého srdíčka. Důkazem toho je fakt, že polovinu naší návštěvy strávila v náruči mojí mamky.

spokojená Majačik

Samozřejmě Azyl XY má momentálně v péči mnohem více pejsanů i koček, bohužel víc se mi vyfotit nepodařilo. Rozhodně doporučuji sebrat odvahu, nebát se toho a navštívit tento tak trochu jiný svět. Pejsanům uděláte radost a sobě nepochybně taky. 

Pokud jste někdy byli v nějakém útulku, nebo přímo v Azylu XY, napište mi svou zkušenost do komentářů :)

Více informací o zvířatech v péči XY najdete >> ZDE << 

nebo na webu www.handipet.org

Profily jmenovaných psů: