Z NAŠEHO DENÍČKU aneb Za komunikačkami i na kraj světa

Když jsem se v lednu zúčastnila semináře Experimentální víkendovka s Lenkou Blachovou, v jedné z pauziček jsme si utvořily s Léňou a holkama z Psích akcí (které seminář pořádaly) menší debatní kroužek, kdy jsme nadhazovaly další možné akce právě s Lenkou. Já jsem si posteskla, že se v dohledné době nekonají v okolí Prahy žádné komunikační lekce (na kterých už jsem jednou s Mojem byla a byl to pro mě úžasný zážitek a pro Moja skvělá zkušenost). Načež mi bylo oznámeno, že co řeším, auto je, takže se v květnu pojede do Brna a s námi se na pevno počítá. A tak jak bylo v lednu řečeno, v květnu jsme vyrazili do Brna.

Nebudu popírat, že jsem v mnoha případech o účasti na jakékoli akci mimo Prahu, ani nepřemýšlela především z důvodu místa konání. Jelikož sama auto nemám, tak představa, že jedu s Mojem např. do Ostravy vlakem, s haldou krámů, kennelkou a nevím čím vším ještě, pro mě byla naprosto neuskutečnitelná (ano, mám ráda své pohodlí :D ). I když ne, že by mě ani cesta autem neznervózňovala. Ovšem nervozita v tomto případě ani trochu nepřehlušila mé nadšení. Cestovní horečku jsem dostala už asi 14 dní před seminářem, kdy jsem si začala sepisovat seznamy věcí, které nesmím zapomenout (jelikož když jsem ve stresu, tak mám tendence zapomínat, a to především zapomínat důležité věci :D ). Týden před seminářem jsem měla na každý den jasný plán, co musím udělat, aby bylo na víkend vše ok. Tento plán zahrnoval např. koupání a česání Moja (abychom nedělali ostudu samozřejmě :D ), pečení cookies pro holky na cestu (jako částečné odškodnění, že nás vzaly sebou), nakupování a samozřejmě balení.

Po menším brainstormingu jsme se s holkama rozhodly, že vyrazíme už v pátek, jelikož pokud bychom chtěly stihnout začátek semináře, tak bychom musely vstávat asi ve 3 ráno, což je pro mě rozsudek jisté smrti. I když uznávám, že jet v pátek odpoledne po D1 směr Brno také není úplně geniální nápad, ale zlo je to rozhodně menší. Seznam pasažérů zahrnoval 3 lidi a 4 borderky (Moja a tři fenky, z čehož jedno je trošku větší štěňátko, z čehož jsem měla trochu obavy vzhledem k tomu, že Mojo štěňata opravdu nemusí). Zasedací pořádek byl taktéž jasně daný, ovšem pan Mojo dal jasně najevo, že s ním zásadně nesouhlasí a prostě nepůjde v autě do kennelky :D. Nakonec jsme se ale přeci jen bez problémů poskládali a mohli jsme vyrazit.

A tak jsme kolem páté odpolední vyrazili vstříc dálničním dobrodružstvím, která naštěstí nebyla tak divoká, jak jsme se obávaly. Popravdě byla cesta alespoň dle mého naprosto bez problémů, až na maličký zádrhelíček s kufrem ihned po vyjetí, o kterém se ale nesmí nikdo dozvědět a navždy tak zůstane společným tajemstvím naší posádky :D . Do Brna jsme potřebovali dorazit nejpozději ve 22 hodin, jelikož pak bychom měli maličký problém s hledáním noclehu. Naštěstí jsme dorazili s celkem velkým předstihem a tak jsme se v klidu ubytovali v penzionu, který byl od cvičáku, na kterém se seminář konal, vzdálen asi tak 5 minut jízdy autem.

Těšila jsem se, že se po dlouhé cestě prospím, jelikož seminář měl začínat až v 10 hodin. Ovšem asi 5 vteřin po ulehnutí mi došlo, že jakýkoli kvalitní spánek je naprosto bez šance. Asi jsem za ty roky, kdy jsme jezdili kempovat na Lipno s karavanem příliš zpohodlněla, nebo tam měli fakt velmi špatné matrace (pokud se to dalo vůbec nazvat matrací). A ten nonstopáč hned vedle tomu asi taky moc nepřidal.

V sobotu jsme se probudili do krásného slunečného dne. Po vyvenčení a následné cestě k autu jsme potkali místní obyvatele, kteří byli nadšení, že vidí tolik psů a dokonce i moc krásnou borderku – tedy Májenku. Potom, co jsme jim řekli, že všichni čtyři psíčci jsou borderky vypadali trošku překvapeně :D.

Jak probíhaly komunikačky asi nebudu zbytečně rozepisovat (neb chystám samostatný článek), ovšem za zmínku stojí pár okamžiků. Např. v sobotu, když se kolem poledne začalo drobet zatahovat, někdo dostal nápad postavit na place stany, abychom se měli kde schovat v případě deště. V areálu sice menší zázemí bylo, ale tolik lidí by se tam asi nevešlo. A tak se téměř během mrknutí oka stal plac stanovým městečkem, což byl nesmírně skvělý nápad, vzhledem k tomu, že asi o 10 minut později přišla bouřka a my se tak mohli bez problémů schovat. Z čehož plyne ponaučení – jezdíte-li na jakékoli podobné akce, pořiďte si stan a mějte ho k dispozici v autě, jednoho dne za to budete rádi (já si ho teda jednoznačně chystám pořídit). O to raději jsem byla v neděli, jelikož se bouřkový program opakoval a byl i o něco intenzivnější. Natolik intenzivnější, že se z cvičební plochy na nějakou dobu stal bazének.

Musím říct, že jsem nesmírně ráda, že jsem se tohoto dobrodružství mohla s Mojem zúčastnit. Už si přijdu trochu hloupě, jak neustále opěvuji komunikačky, ale věřte mi, že ani trochu nepřeháním. Možná je to tím, že je to příležitost, kdy si Mojo může zakomunikovat s pohodovými psíky a já jsem při tom naprosto v klidu, jelikož naprosto důvěřuji Lence s Magdou a nemám nejmenší pochybnosti o jejich úsudku. A to i v okamžiku, kdy do komunikace zapojily dalšího psa. Ale tak či tak, je to pro každého skvělá příležitost dozvědět se něco více o našich čtyřnohých parťácích.