Z NAŠEHO DENÍČKU: Zábava nebo klid? Toť těžká volba

Zrovna nedávno jsem přemýšlela, že bych chtěla více začít psát články o našich zážitcích nebo zkrátka o nás – mně a Mojovi. Ale ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, nenapadalo mě téma. Tím jsem si asi přivolala situace, které mi toto téma poskytly (nikdy si nestěžujte, že je špatně…vždycky může být hůř :D ). A tak zde je po dlouhé době další článek z rubriky „Z deníčku“. 

Vezměme si to od začátku: Asi dva roky zpátky jsme začali na agility chodit k jiné trenérce. Důvodů jsem měla hned několik, ale tím hlavním byli psi. Pokud jste četli úvodní článek o mně a Mojovi, pak víte, že je to reaktivec a že má problém se psy. Jednoduše je nesnese ve své blízkosti. Což byl hlavní problém našich agility tréninků – na každém tréninku s námi byli psi samci, kteří neuměli to nejdůležitější – přivolání. Zde to vlastně všechno i začalo – tedy alespoň podle mě (při dvou trénincích po sobě, Moja napadl jeden pes, který utekl z parkuru). A tak to bylo, co trénink, to nějaký konflikt. Většinou to vypadalo tak, že Mojo byl uvázaný, když jsme čekali, až přijdeme na řadu, a vždycky si nějaký pes, který zrovna byl na volno na parkuru, udělal chvilku, aby za Mojem šel. Ten samozřejmě chytal své hysterické záchvaty, což by bylo pochopitelné, i v době, kdy většinu psů zvládal. Teď je mi to úplně jasné, vlastně jak jsem po něm vůbec mohla chtít, aby to zvládal? On uvázaný, jeho důvěra ve psy klesala, důvěra ve mně byla tehdy na bodu mrazu, a neustále za ním chodili nějací psi, kteří na rozdíl od něj, byli na volno. Tohle byla jedna z mých fatálních chyb, která bohužel trvala tak strašně dlouho a mně trvalo tak strašně dlouho, než sem na ní přišla.

Bohužel stalo se, nezbývá mi nic jiného, než to přijmout a makat na nápravě. Tak jsme začali chodit k trenérce, která mi vyšla maximálně vstříc ohledně složení psů na našich trénincích. Buď s námi chodí fenky, nebo jsou s námi na tréninku její psi, kteří jsou po dobu naší doby na parkuru v kleci. Samozřejmě si poněkud připlácím oproti předchozím tréninkům, ale právě díky tomu, že se nemusím neustále bát psíků, co tam s námi jsou a nemusím se bát, že by Mojo utekl a šel se porvat, tak se můžu soustředit pouze a jen na práci a na Moja. Teda mohla bych.

V zimních měsících totiž chodíme trénovat do haly, což by samo o sobě nebyl problém…, ale. Bohužel, shodou okolností po nás na trénink chodí skupinka jiné trenérky, což by také samo o sobě nebyl problém. Jenže tato skupinka má ve zvyku chodit do areálu, ve kterém se hala nachází, se psy na volno a nějak je neinteresuje, co jejich psi dělají. Proto se nám už opakovaně (ne jednou, ne dvakrát, dokonce ani ne jen třikrát) stalo, že k nám na trénink do haly přiběhl některý ze psů. Pochopím, že se to může stát, nikdo nejsme dokonalý…komu nikdy neutekl pes, že? Skutečně se to může stát…jednou…může se to stát i dvakrát…ale, že se to děje téměř při každém tréninku? Ano, beru, že je můj problém, že můj pes psy nesnese, ovšem opravdu nepochopím tu drzost, že někdo nechá svého psa opakovaně obtěžovat cizí lidi, kteří si platí trénink, dokonce i u jiného trenéra. Neustále se snažím přijít na to, co někoho vede k potřebě někomu zasahovat do tréninku, a stále jsem na žádný důvod nepřišla. Ono to totiž nejspíš asi žádný důvod nemá. Jako silná neohleduplnost a drzost mi přijde, když někdo nechá svého psa obtěžovat cvičící tým venku, v parku. Tam se to přeci jen dá i trochu pochopit – jsou přeci v parku…ale v případě placených tréninků na cvičáku?

A co mě už teprve dohání k šílenství je ten fakt, když tyto lidi následně slušně poprosíte, zda by mohli o cca 5 metrů popojít dále, abyste mohli v klidu opustit halu, bez zbytečných hysterických scén vašeho psa (bohužel jaksi není u haly jiný východ, jinak bych naprosto bez přemýšlení použila ten), a oni se poněkud nakvašeně začnou ptát, proč mají jako poodejít (proč asi, když ve vchodu do haly, že by stěží prošel kdokoli…a nevím, umožnit lidem vyjít odkudkoli by měla být přeci samozřejmost). Načež tato otázka je ještě doprovázena jaksi ukvapeně vyřčenou a v půli ukončenou větou, která s největší pravděpodobností měla obsahovat urážku mířící na vašeho psa. Nevím, jestli si ti lidé myslí, že mi činí nesmírnou radost krotit hysterické záchvaty mého psa, nebo mě prostě jen nesmírně baví do někoho hučet. To jim opravdu nedochází, proč je slušně prosím o poodejití o 5 metrů dále od východu z haly? Je ode mě drzé někoho prosit o tak moc? Nebo proč někoho, kdo ještě navíc narušil trénink jiné skupiny, tato žádost jakkoli rozlítí a přiměje k takovým reakcím? A proč k nějakému konfliktu zatím vždy došlo se psy, kteří šli na trénink až po nás? Na tréninku s námi byli někdy i 3 psi samci…byli od Moja i pár metrů (dokonce i při tomto tréninku byl jeden pejsek cca dva metry od Moja) a vždycky se to obešlo naprosto bez konfliktů a nikdo nepřišel k žádné psychické ani fyzické úhoně.

Věřte mi, že jestli se o něco vždy a všude snažím, pak je to nebýt nikomu na obtíž. Vždycky se snažím komukoli jakkoli vyhnout. Vím, že nikdo není zvědavý na hysterické záchvaty mého psa (mě očividně radost taky zrovna nečiní…spíše naopak). Vždycky se snažím nést následky mých chyb v podobě Mojova chování vůči psům, a vždy se snažím se s nimi poprat sama. Vždycky do haly jdeme až poté, co předchozí skupinka opustí celý areál, abychom s Mojem nikoho neotravovali. Ovšem opravdu není v mých silách neobtěžovat nikoho, když nemám ani šanci opustit halu (a končit zaplacený trénink o čtvrt hodiny dříve vskutku nehodlám), když nemám ani šanci si v klidu trénovat agility.

Udělat ze psa gaučáka? Nebo neustále zažívat stres?

A tyto zážitky už mě pomalu přivádí k myšlence, jestli mi to za to vůbec stojí. Je pro mě agility natolik důležité, abych byla nucena se trénink co trénink rozčilovat kvůli někomu, kdo vlastně s námi na tréninku ani není? Kdyby se mohl Mojo rozhodnout, zvolil by agility, nebo klid a bezpečí? Proč je vlastně pro lidi takový problém někomu poskytnout trochu prostoru? Na agility se s Mojem potýkáme už tak s dost problémy: jednu dobu se mi div nemrzačil na áčku – jelikož se rozhodl, že bude přeskakovat zónu rovnou z vrcholu; již asi 3 roky bojujeme se špatným skákáním, které se vystupňovalo do takové podoby, že se bál přeskočit skočku na nejnižší možné výšce, dnes už tedy celkem obstojně skáče na výšce M, ale má své chvíle, kdy to obstojné rozhodně není. Ale co je pro mě to nejdůležitější je fakt, že jeho to prostě a jednoduše baví. Což je důvod, kvůli kterému se o agility ještě snažíme. Nějaké ambice na titul A3Ch ani nepřišly do hry, momentálně je pro mě celkem velkou utopií se vůbec jen podívat na obyčejné oficiální závody, ale oba nás to baví, tak proč v tom nepokračovat. Tím spíše mě silně obtěžuje, že do toho všeho ještě musím řešit jedince, kteří nejsou schopní špetky empatie, ohleduplnosti a slušnosti a je jim za těžko si psa na 10 minut připnout, když už nejsou schopní jej naučit přivolání a hlídat si jej.

Je opravdu tak velký problém být ohleduplný a poskytnout prostor i ostatním lidem a jejich psům?

Češi jsou sice považovaní za národ pejskařů, ovšem znalostmi o psech, na tom zas tak dobře dle mého nejsou. Např. pojem reaktivní pes tu málo kdo zná a ten kdo ho zná, je většinou člověk, který má takového psa doma, nebo některý z trenérů, který s těmito psy pracuje (a těch je bohužel jak šafránu). Běžní majitelé psů podle mě ani nemají tušení, že takoví psi existují a pokud nějakého takového potkají, tak je to pro ně nevychovaný čokl nebo vzteklý magor a tím to pro ně hasne. Nějaké ohledy nebo poskytnutí prostoru pro ně nepřichází v úvahu, protože proč by měli ustupovat nevychovancům, jen ať se v tom jejich majitelé pořádně „vyráchaj“. A to je podle mě jeden z důvodů, proč to v českých parcích vypadá tak, jak to vypadá. A opět naprosto zbytečně.

Jak byste se rozhodli vy? Počkali si na lepší počasí a tréninky v jiný čas, kdy by vás nestřídala podobná skupinka lidí? Nebo byste prostě vzali každotýdenní rozčilování jako nutnou oběť? Máte i vy podobnou zkušenost?