První seminář, na kterém jsem s Mojem byla (a první kynologický seminář celkově), byly komunikační lekce s Lenkou Blachovou a Magdou Šimečkovou v roce 2014, a byl to seminář, na který asi nikdy nezapomenu. Bylo to v době, kdy se Mojovy problémy se psy neustále stupňovaly a já začala pátrat po jejich řešení a příčinách. Něco málo jsem už načteno měla, ovšem množství informací a poznatků, které mi tento seminář dal, bylo opravdu obrovské. Nehledě na fakt, že tyto dvě trenérky mi ukázaly naprosto jiný svět, za což jsem jim nesmírně vděčná. Bohužel ale jsou jejich komunikačky tak ojedinělé, že se málokdy poštěstí se na ně dostat. A nám se letos opět poštěstilo se jich zúčastnit.

Proto jsem byla štěstím bez sebe, když mi bylo holkama z Psích akcí oznámeno, že s nimi pojedeme v květnu do Brna právě na komunikačky. O našem dobrodružství si můžete přečíst více v článku Za komunikačkami až na kraj světa.

O čem jsou komunikačky

Asi si říkáte o čem ty komunikačky vlastně jsou. Ve zkratce jde o lekce psí komunikace, které jsou zcela v režii psů a lidé do nich nijak nezasahují. Komunikační dvojice, či trojice, jsou opravdu pečlivě vybírány, aby zde šlo o komunikaci, ne o konflikt. Psí lektoři většinou bývají přímo psi Lenky, či Magdy, případně některý ze psů účastníků, kterého už trenérky dobře znají. Nejde zde o demonstraci problémů psa. Takže se nemusíte bát, že by váš pes byl nucen zažívat konfliktní situaci a tedy velký stres, vše je zde nastaveno tak, aby k žádným konfliktům nedošlo. Tím pádem např. u nejistých psů, kteří jsou zvyklí být obtěžováni jinými psy, ačkoli vysílají všemožné signály, že nestojí o kontakt, dojde k situaci, kdy jsou jejich signály respektovány a tím i podpořeny.

Sobotní část byla zahájena představením trenérek a krátkým popisem, jak bude celá akce přibližně probíhat. Samozřejmě byly probrány i bezpečnostní pokyny, jelikož většina psích účastníků byli reaktivci nebo psi, kteří jednoduše mají problém s jinými psy. Proto bylo vše zařízeno tak, aby nedošlo k žádnému konfliktu, či zbytečně stresové situaci. Následovalo představení každého psího účastníka, popsání jeho problémů a podobně. Poté se trenérky odebraly na poradu, kdy každému z psích účastníků přiřadili některého z dostupných komunikačních lektorů.



Většina lekcí probíhala tím způsobem, že pes - student byl v oplocené části, za zavřenou brankou a pes – lektor ve volné části. Pokud oba psi ukázali, že stojí o přímý kontakt, pak byla branka otevřena a mohli si spolu zaběhat, hrát a podobně. Pokud naopak psi ukázali, že o žádný bližší kontakt nestojí, branka zůstala zavřená. Lidé do komunikací nijak nezasahovali, pouze pokud se psík obrátil na člověka pro pomoc či podporu. Jakmile jeden ze psů dal najevo, že pro něj je dokomunikováno, lekce byla ukončena. Po odvedení psího lektora se přešlo do teoretické části, kdy nám trenérky přeložily nejdůležitější části proběhlé komunikace. Vysvětlily nám, co znamenal který signál, jaký je rozdíl v signálech v souvislosti s postavením psa a podobně. Stejně tak zde byl prostor pro různé dotazy, pokud např. někdo měl nějaký poznatek, nebo nerozuměl některé části komunikace atd.



V sobotu, vzhledem k informačnímu úvodu a pár dalším záležitostem, absolvoval každý psí účastník jedno kolo komunikace. V neděli jsme pak, i díky dřívějšímu začátku, stihli kola dvě. Asi si říkáte, jestli nejsou pouhá tři kola za celý víkend trochu málo. Nejsou. Vzhledem k tomu, že se tohoto semináře účastnili především psi, kteří mají nějaký problém, tak to pro ně bylo velmi psychicky náročné. Stejně tak je třeba brát ohledy i na psí lektory, kteří jsou sice mnohdy velmi zkušení, ale i pro ně je to velmi náročné a účelem komunikaček není psy totálně unavit, ale podpořit je v komunikaci se psy. A upřímně, ani pro lidské účastníky to nebylo o moc snazší. Snažit se sledovat několik hodin komunikaci ostatních psíků, snažit se zachytit co nejvíce signálů, a ještě vnímat výklad, věřte, že to je opravdu velmi náročné, takže se tímto aspektem určitě nenechte odradit.



Myslím, že komunikační lekce by měl alespoň jednou se svým psem absolvovat opravdu každý, nehledě na to, zda jeho pes má se psy problém nebo ne. Tyto dva dny vám dají opravdu hodně, ačkoli se to tak nezdá. Uvidíte na živo všemožné způsoby komunikace, včetně výkladu jejich významu a to vám bohužel nedá žádná kniha ani články. Řekla bych, že je spousta majitelů psů, kteří jsou přesvědčeni, že psům rozumí, ale dennodenně se přesvědčuji o tom, že to ani tak zdaleka není. Psi jsou nesmírně „ukecané“ bytosti, ale většina lidí pochytí jen absolutní zlomek jejich komunikace a i tento zlomek si z převážné části interpretuje absolutně špatně. A pokud se nechcete zúčastnit se svým psem, je zde možnost jít na akci jako divák, takže si myslím, že možnost účasti je tu opravdu pro každého.

Nebudu popírat, že jsem z komunikaček s Lenkou a Magdou nesmírně nadšená. Možná jsem proto i trochu zaujatá. Každopádně jsem si jistá, že pokud se tohoto semináře zúčastníte, nebudete litovat. Věřím, že si zde každý najde své a že pro každého bude nějakým způsobem užitečný a je úplně jedno, zda máte svého prvního psa, či desátého. Je to zkrátka akce, která se tváří poněkud jednoduše, ale dokáže mnohé změnit.

Když jsem se v lednu zúčastnila semináře Experimentální víkendovka s Lenkou Blachovou, v jedné z pauziček jsme si utvořily s Léňou a holkama z Psích akcí (které seminář pořádaly) menší debatní kroužek, kdy jsme nadhazovaly další možné akce právě s Lenkou. Já jsem si posteskla, že se v dohledné době nekonají v okolí Prahy žádné komunikační lekce (na kterých už jsem jednou s Mojem byla a byl to pro mě úžasný zážitek a pro Moja skvělá zkušenost). Načež mi bylo oznámeno, že co řeším, auto je, takže se v květnu pojede do Brna a s námi se na pevno počítá. A tak jak bylo v lednu řečeno, v květnu jsme vyrazili do Brna. 

Nebudu popírat, že jsem v mnoha případech o účasti na jakékoli akci mimo Prahu, ani nepřemýšlela především z důvodu místa konání. Jelikož sama auto nemám, tak představa, že jedu s Mojem např. do Ostravy vlakem, s haldou krámů, kennelkou a nevím čím vším ještě, pro mě byla naprosto neuskutečnitelná (ano, mám ráda své pohodlí :D ).  I když ne, že by mě ani cesta autem neznervózňovala. Ovšem nervozita v tomto případě ani trochu nepřehlušila mé nadšení. Cestovní horečku jsem dostala už asi 14 dní před seminářem, kdy jsem si začala sepisovat seznamy věcí, které nesmím zapomenout (jelikož když jsem ve stresu, tak mám tendence zapomínat, a to především zapomínat důležité věci :D ). Týden před seminářem jsem měla na každý den jasný plán, co musím udělat, aby bylo na víkend vše ok. Tento plán zahrnoval např. koupání a česání Moja (abychom nedělali ostudu samozřejmě :D ), pečení cookies pro holky na cestu (jako částečné odškodnění, že nás vzaly sebou), nakupování a samozřejmě balení.

Po menším brainstormingu jsme se s holkama rozhodly, že vyrazíme už v pátek, jelikož pokud bychom chtěly stihnout začátek semináře, tak bychom musely vstávat asi ve 3 ráno, což je pro mě rozsudek jisté smrti. I když uznávám, že jet v pátek odpoledne po D1 směr Brno také není úplně geniální nápad, ale zlo je to rozhodně menší. Seznam pasažérů zahrnoval 3 lidi a 4 borderky (Moja a tři fenky, z čehož jedno je trošku větší štěňátko, z čehož jsem měla trochu obavy vzhledem k tomu, že Mojo štěňata opravdu nemusí). Zasedací pořádek byl taktéž jasně daný, ovšem pan Mojo dal jasně najevo, že s ním zásadně nesouhlasí a prostě nepůjde v autě do kennelky :D. Nakonec jsme se ale přeci jen bez problémů poskládali a mohli jsme vyrazit.

A tak jsme kolem páté odpolední vyrazili vstříc dálničním dobrodružstvím, která naštěstí nebyla tak divoká, jak jsme se obávaly. Popravdě byla cesta alespoň dle mého naprosto bez problémů, až na maličký zádrhelíček s kufrem ihned po vyjetí, o kterém se ale nesmí nikdo dozvědět a navždy tak zůstane společným tajemstvím naší posádky :D . Do Brna jsme potřebovali dorazit nejpozději ve 22 hodin, jelikož pak bychom měli maličký problém s hledáním noclehu. Naštěstí jsme dorazili s celkem velkým předstihem a tak jsme se v klidu ubytovali v penzionu, který byl od cvičáku, na kterém se seminář konal, vzdálen asi tak 5 minut jízdy autem.

Těšila jsem se, že se po dlouhé cestě prospím, jelikož seminář měl začínat až v 10 hodin. Ovšem asi 5 vteřin po ulehnutí mi došlo, že jakýkoli kvalitní spánek je naprosto bez šance. Asi jsem za ty roky, kdy jsme jezdili kempovat na Lipno s karavanem příliš zpohodlněla, nebo tam měli fakt velmi špatné matrace (pokud se to dalo vůbec nazvat matrací). A ten nonstopáč hned vedle tomu asi taky moc nepřidal.

V sobotu jsme se probudili do krásného slunečného dne.  Po vyvenčení a následné cestě k autu jsme potkali místní obyvatele, kteří byli nadšení, že vidí tolik psů a dokonce i moc krásnou borderku – tedy Májenku. Potom, co jsme jim řekli, že všichni čtyři psíčci jsou borderky vypadali trošku překvapeně :D.

Jak probíhaly komunikačky asi nebudu zbytečně rozepisovat (neb chystám samostatný článek), ovšem za zmínku stojí pár okamžiků. Např. v sobotu, když se kolem poledne začalo drobet zatahovat, někdo dostal nápad postavit na place stany, abychom se měli kde schovat v případě deště. V areálu sice menší zázemí bylo, ale tolik lidí by se tam asi nevešlo. A tak se téměř během mrknutí oka stal plac stanovým městečkem, což byl nesmírně skvělý nápad, vzhledem k tomu, že asi o 10 minut později přišla bouřka a my se tak mohli bez problémů schovat. Z čehož plyne ponaučení – jezdíte-li na jakékoli podobné akce, pořiďte si stan a mějte ho k dispozici v autě, jednoho dne za to budete rádi (já si ho teda jednoznačně chystám pořídit). O to raději jsem byla v neděli, jelikož se bouřkový program opakoval a byl i o něco intenzivnější. Natolik intenzivnější, že se z cvičební plochy na nějakou dobu stal bazének.


Musím říct, že jsem nesmírně ráda, že jsem se tohoto dobrodružství mohla s Mojem zúčastnit. Už si přijdu trochu hloupě, jak neustále opěvuji komunikačky, ale věřte mi, že ani trochu nepřeháním. Možná je to tím, že je to příležitost, kdy si Mojo může zakomunikovat s pohodovými psíky a já jsem při tom naprosto v klidu, jelikož naprosto důvěřuji Lence s Magdou a nemám nejmenší pochybnosti o jejich úsudku. A to i v okamžiku, kdy do komunikace zapojily dalšího psa. Ale tak či tak, je to pro každého skvělá příležitost dozvědět se něco více o našich čtyřnohých parťácích.

Pokud tedy váháte, zda jet na nějaký seminář, který je třeba přes celou republiku, neváhejte. Jeďte tam. Zvláště pak, pokud máte rádi společnost psů a psích lidí. Za sebe mohu říci, že na semináře jezdím nesmírně ráda a je jedno, zda se jedná o seminář pro reaktivace, nebo třeba o seminář o učení psa nápodobou. Už jsem byla na hodně seminářích a zatím nemohu říct, že bych jakkoli litovala své účasti na jakémkoli z nich.

Na závěr musím opravdu pochválit svého čtyřnohého parťáka za to, jak skvěle to zvládl. Mojo není úplně psychicky stabilní pes, je to velká cíťa a mnohdy řeší i to, co nemá důvod řešit. Proto jsem se kvůli němu tohoto výletu trochu obávala. Cesta přes celou republiku, se třemi fenkami včetně jednoho štěněte v autě, dvě první noci mimo domov, v cizím prostředí, v cizím městě…no, zvládl to naprosto skvěle! Občas je fajn i s reaktivcem podniknout nějaké to dobrodružství, zvlášť když si ho i on dokáže užít.

Název FURminator je hojně skloňovaný ve všemožných diskuzích, a tak jsem byla trochu skeptická, zda dokáže dostát svému jménu. Ovšem nebudu zapírat, že mě neodrazovala především jeho cena. A tak když se objevila možnost testování FURminatoru, neváhala jsem a přihlásila se. Zde máte naší recenzi verze Medium pro dlouhou srst. 

Prvotní myšlenku k vyvinutí FURminatoru dostala profesionální kadeřnice psů, která hledala způsob, jak se vypořádat s línáním psů. Poté, co vyzkoušela snad všechny na trhu dostupné prostředky, uznala, že neexistuje žádný nástroj, který by odpovídal jejím představám, a tak se rozhodla jej vyvinout spolu se svým manželem. A tak vznikl FURminator, který dokáže vyčesat i podsadu a tím omezit nepořádek, vzniklý vypadáváním chlupů. A zoufat nemusí ani majitelé koček či drobnějších domácích mazlíčků, na trhu jsou totiž k dostání i verze právě pro ně.

V minulosti jsem vyzkoušela hned několik různých hřebenů a kartáčů, ale žádný mi jednoduše nevyhovoval. Jako první jsem pořídila na doporučení v chovatelských potřebách takový ten klasický kartáč, který ovšem vezme jen na povrchu uvolněné chlupy, ale není možné s ním vyčesat podsadu. Pak jsem zkusila další, jakýsi kombinovaný kartáč, ale taktéž bez většího úspěchu. A když už jsem našla hřeben, který je schopný alespoň částečně vyčesat podsadu, tak bylo zase potřeba být velmi opatrná, protože hrozilo poranění kůže a navíc, dle reakcí Moja, bylo vyčesávání dosti nepříjemné.

S hrablem se mi moc dobře pracovalo, jelikož je pohodlné na držení, opravdu plynule klouže po srsti a nijak se v chlupech nezadrhává ani je nevytrhává, což naši čtyřnozí parťáci jednoznačně ocení. Je třeba si zvyknout, že se hrablo velmi rychle zaplní, takže po dvou, maximálně třech projetích srstí musíte hrablo očistit (alespoň v našem případě). Ovšem vyčesaná srst se z hrabla velmi snadno sundává, takže přidělané „udělátko“ na samočistění ani není třeba (zvláště u menších velikostí FURminatoru). Co mi malinko vadilo, byl fakt, že hrablo nepojme úplně všechny uvolněné chlupy, zvláště pak ty z podsady, a pak se vám kolem ruky vznášejí chomáčky chlupů, které jsou dosti otravné (ale to jsem zažila zatím u všech hřebenů a kartáčů, takže pro mě žádná změna).

Ačkoli hrablo vypadá ostře, nepoškozuje kůži ani srst psa

I po krátkém vyčesání byla Mojova srst viditelně lesklejší, což mě příjemně překvapilo. Další věc, co mě překvapila, bylo množství vyčesaných chlupů. Mojo totiž není ten typ psa, ze kterého ty chlupy češete a češete a přitom vůbec neubývají. Naopak, zatím vždycky jsem z něj vyčesala jen opravdu malé množství chlupů (kromě asi jednoho případu někdy před zimou). I z testovacího kratšího česání z Moja zbyla vcelku velká kopička chlupů, především z podsady. Dokonce, i když jsem jej po týdnu opět vyčesávala, tentokrát důkladněji, tak chlupů bylo ještě více. S čím jsem se u Moja již delší dobu potýkala, bylo prapodivné shlukování chlupů z vnější strany zadních nohou. Z mě neznámého důvodu se mu zde chlupy začaly podivně kroutit a vypadaly zacuchaně a velmi nekvalitně. S tímto problémem si nedokázal poradit žádný z hřebenů ani kartáčů tak, aby pět minut po česání chlupy nezaujaly předchozí „uskupení“. A musím říci, že FURminator tento problém zvládl vyřešit o něco lépe, ačkoli bohužel ne úplně.


Ráda bych zdůraznila, že FURminator skutečně nenarušuje srst. I když se na první pohled může zdát, že je hrablo ostré, tak srst neřeže. Stejně tak nenarušuje ani kůži psa. Samozřejmě je potřeba pracovat s citem a na hrablo nijak netlačit, aby nedošlo k poranění psa, zvláště pak na citlivějších místech, jako je např. břicho.

Mimo jiné jsem i zjišťovala, jak na tom jsou levnější napodobeniny FURminatoru a asi nebude překvapením, že i zde cena hovoří za vše. Nejčastějším neduhem napodobenin je ostrost hrabla, které nejenže řeže srst, ale způsobuje i zranění na kůži psa. Takže i zde je lepší si připlatit a zakoupit si originál. I samotný výrobce FURminatoru se snaží proti napodobeninám bojovat a na oficiálních stránkách furminator.com můžete vyplnit formulář, pokud máte podezření na padělání produktů této značky.

Pokud hledáte hřeben, který dokáže vyčesat nejen uvolněné chlupy, ale i podsadu, nenaruší srst ani kůži a zároveň nebude psíkovi česání nepříjemné, sáhněte po FURminatoru. Je to další z případů, kdy se opravdu vyplatí si připlatit a koupit si kvalitnější výrobek. Stojí sice necelých 600 korun, ale věřím, že vám vydrží dlouhá léta. Za sebe mohu říct, že tato investice se rozhodně vyplatí.

Moc děkuji Blogerky.cz za poskytnutí FURminatoru pro tuto recenzi :)

…nebo smutná videa a hloupá zábava? Toť otázka. Již nějakou dobu mám zapsané toto téma ve svém seznamu článků, které chci napsat. Zrovna nedávno jsem opět viděla sdílené video, které bylo opět vydáváno za velmi vtipné, a to mě jednoduše pobídlo tento článek napsat. Chci vám zde ukázat dva typy nejčastěji sdílených videí, která jsou prezentována jako vtipná, případně psi na nich jsou označováni jako hloupí, ale realita může být trochu jiná.

Video č. 1: Hloupý pes, který si hlídá kostičku

Jako první uvedu video, které mě podnítilo k napsání tohoto článku. K vytočení už je jen to, že video sdílela stránka, jež si do názvu dala svůj kladný vztah ke psům, což je poněkud paradoxní, vzhledem k tomu, že jej sdílela s komentářem, jak je video úžasné a jak se nedokáží ubránit smíchu. K tomu všemu ještě připíší popis videa, ve kterém vylíčí, že i psi mají své dny a že pejsek si brání kostičku, ale nějak si už neuvědomil, že vrčí na vlastní nohu. Přitom stačilo tak málo a před sdílením se alespoň podívat na komentáře pod videem na youtube, kde někteří lidé uvádí, jak se věci mají. Co mi na celé věci vadí úplně nejvíc, je fakt, že je spousta lidí, kteří mohou tuto stránku brát jako odbornou, přeci jen autoři poskytují různé služby z oblasti kynologie (např. venčení a hlídání psů atd.), tak je přeci logické, že se jedná o odborníky. A tím pádem může dojít k opravdu velkému dezinformování čtenářů. Pojďme se tedy na video podívat a následně si jej rozebrat.


No a proč tedy video není vtipné a onen pes není hloupý? Příčin může být hned několik, každopádně ani jedna není vtipná a u žádné není na vině psova hloupost. Samozřejmě přesný důvod z jednoho jediného videa určit nelze, toto jsou jedny z možných příčin.

Tímto videem se zabývala např. veterinářka a odbornice na zvířecí chování Dr. Sophia Yin (článek v originálním znění najdete ZDE). Ta o videu napsala krátký článek, kvůli kterému oslovila i tři různé neurology, kteří se shodli, že i vzhledem k absenci jakýchkoli podrobnějších informací, je škubání nohou psa způsobeno selháním neuronů v mozku, tedy záchvatem. Dr. Curtis Dewey, profesor neurologie z Cornellské veterinární univerzity, který se k videu taktéž vyjádřil, vidí příčinu v ohniskovém záchvatu, který může být léčen antikonvulzivy (tj. léky na epilepsii). Jedná se o náhodné vystřelení neuronů ve velmi lokalizované části mozku a může vést k plnohodnotnému grand mal, neboli velkému epileptickému záchvatu. Záchvaty se navíc mohou objevovat čím dál častěji, takže je velmi pravděpodobné, že pes tyto záškuby zažívá poměrně často. Proč ale útočí na vlastní nohu? Příčin opět může být několik a je těžké soudit podle jediného videa. Dr. Dewey uvádí, že příčinou může být např. bolestivost nohy.

Další příčinou tohoto chování psa může být tzv. syndrom nepřátelské ruky, jinak nazývaný také anarchistická ruka. Tato porucha vzniká po úrazech hlavy, mozkové mrtvici, či infekci mozku. Tento syndrom zjednodušeně způsobuje, že si končetina žije svým vlastním životem a dělá si, co chce, což bývá často pravý opak toho, co chce dělat majitel končetiny. Bohužel tato porucha zatím nebyla nějak blíže zkoumána u psů, takže jde spíše o jeden z návrhů, proč se pes chová, tak jak se chová.

Video č. 2: Vtipní psi se honí za vlastními ocasy

Dalším tématem, které najdete v různých kompilacích rádoby vtipných videí, jsou psi, kteří se honí za vlastním ocasem. Je fakt, že toto chování nemusí zákonitě mít nějaké fatální příčiny, každopádně může směřovat k fatálním důsledkům. Zvláště pak, pokud se toto chování nijak neřeší. Příčin tohoto chování může být ještě více, než tomu je u předchozího případu. Tady jsou některé z nich:

Nuda – asi jedním z nejčastějších původců jakéhokoli problémového chování u psů bývá nedostatečné fyzické či psychické vyžití psa. Psi jsou schopní z nudy ničit věci či nábytek, štěkat v kuse i několik hodin, pobíhat sem a tam, sebepoškozovat se, či se právě honit za vlastním ocasem. Většina lidí asi žije v domnění, že když si pes honí svůj ocas, tak se vlastně nic tak hrozného neděje. Nikomu tím neubližuje, nikoho tím obtěžuje, tak je to v pořádku. Není. Už jen to, že se pes nudí a má potřebu si vymýšlet jakoukoli zábavu, není v pořádku. A stejně tak není v pořádku tolerování tohoto zlozvyku ze strany majitele. Je totiž velká pravděpodobnost, že by se ze zlozvyku mohla stát obsese, která už může psovi silně zkomplikovat život, velmi špatně se odnaučuje a mnohdy je zde už potřeba odborná veterinární pomoc.

Vynucování pozornosti – psi jsou společenská zvířata a většina z nich potřebuje naší pozornost. A pokud pozornost nemají, tak se jí snaží jakýmkoli způsobem vynutit. Někteří psi štěkají, jiní po vás skáčou, další třeba koušou nábytek. Pak jsou tu ale tací, kteří zjistí, že když se budou honit za svým ocasem, vy jim budete věnovat pozornost, častokrát tomu přispějete i tím, že se jim kvůli tomu budete smát, což je pro většinu psů jako by dostal tu největší odměnu, protože lidský smích bývá pro psy největším posilovačem chování.

Zdravotní problém – tak jako tomu bylo i v předešlém případě, i toto chování může být způsobeno zdravotními problémy. Důvodem může být dokonce i epilepsie. Dále tím mohou být značeny dermatologické problémy, zalomení ocasu, ucpané anální váčky, nebo také např. kousnutí od parazitů. Pokud má váš pes dostatek vyžití, dostatek vaší pozornosti a přesto se vám nedaří jej odnaučit honění vlastního ocasu, nechte svého psa důkladně prohlédnout veterinářem.

Vybíjení stresu – pokud se pes dostane do stresu, má potřebu si stres nějakým způsobem vybít. Velmi častými způsoby jsou čichání, hrabání, naskakování, štěkání, běhání, či válení se po zemi. Dalším způsobem může být právě i honění se za vlastním ocasem.

Obsedantně kompulzivní porucha – stejně jako lidé, i psi mohou trpět OCD, neboli nutkavým chováním, které mnohdy absolutně nedává smysl. U psů se může vyvinout právě z časté nudy či stresu. Jak jsem již psala výše, tuto poruchu je velmi těžké odstranit a v mnoha případech je potřebná pomoc veterináře a medikamentů.

Genetická predispozice – i honění se za vlastním ocasem může být součástí genetické informace určitých plemen. Což samozřejmě neznamená, že všichni jedinci těchto plemen mají problémy s tímto „zlozvykem“. Znamená to pouze to, že jsou k tomuto chování náchylnější, např. právě ve chvílích, kdy se nudí, nebo když jsou ve stresu. Mezi tato plemena patří německý ovčák, australský honácký pes, či bullteriéři.

Věk – u štěňat lze toto chování považovat i za hru. Je pravděpodobné, že se jedná o velmi jednoduchou formu hry na „lov“. U štěňat je také časté žužlání vlastního ocasu místo hračky, do určitého věku jej totiž úplně nevnímají jako součást těla.

_______________________________

Samozřejmě neříkám, že všichni psi z těchto videí trpí neurologickými či psychickými problémy. Můžou, ale nemusí. Těch příčin je opravdu velmi mnoho a soudit z pár vteřinových záběrů si opravdu netroufám. Každopádně bych ráda poukázala na fakt, že ne všechno je takové, jak vypadá. Podobných videí lze totiž na youtube najít stovky až tisíce, mnohdy jsou i součástí kompilací s názvy, které zahrnují slova jako „stupid dogs“ nebo „funny dogs“ a podobně. Opravdu se my lidé bavíme tím, že sledujeme videa, na kterých je pes, který s největší pravděpodobností trpí? A je jedno jestli trpí epilepsií, jinou neurologickou vadou nebo třeba jen nedostatkem pozornosti od majitele, což ho trápí natolik, že má potřebu se sebepoškozovat. Jak vůbec mohou být taková videa takovým hitem? Proč vlastně mají lidé potřebu označovat za hloupé a pitomé třeba psy, na základě jednoho jediného videa, když o onom psovi nic neví. Navíc, opravdu potřebujeme znalosti z oboru neurologie, aby pro nás vůbec přišlo v úvahu, že kousání se do nohy asi není úplně normální a asi něco s daným tvorem není v pořádku?

Semináře zaměřené na reaktivní psy mám obecně ráda, a to z jednoho prostého důvodu – vyskytují se zde totiž lidé, kteří mají doma reaktivace a jsou si toho vědomi a podle toho se také chovají. Proto jsem zde relativně v klidu, protože se celý seminář přizpůsobuje právě psíkům a jejich potřebám (kterými jsou především dostatečný prostor, ve kterém se cítí bezpečně). Většinou se zde lidé respektují a berou na sebe vzájemně ohledy. Už jsem na několika seminářích s tímto zaměřením byla, a pokud zde došlo k nějakému konfliktu, tak je to pouze většinou při míjení se při venčení a podobně. A jeden takový seminář jsme s Mojem na začátku dubna navštívili – a to seminář Terapie psem s Lenkou Blachovou a Laďkou Doležalovou.

Seminář byl, spíše než na psy, zaměřený hlavně na lidi. Jak oni reagují ve stresových situacích (např. při setkání se psem na volno) a co to dělá s jejich tělem. Protože právě na neverbální komunikaci psi reagují nejvíce. Psi nás mají přečtené více, než my sami a podle toho také často stresové situace vypadají. Můžeme se naučit psa ovládat, ale pokud v té situaci nejsme klidní my sami a hluboko uvnitř si nejsme jisti sami sebou, pak si námi nemůže být jistý ani pes. Tento seminář se od ostatních odlišoval ještě něčím – byly zde dvě trenérky, Lenka, která sledovala a komentovala (či spíše překládala) psí část týmů a Laďka, která sledovala a komentovala tu lidskou.

Pan Červeňáček, náš demodog

Úvod semináře byl po pravdě poněkud emočně náročnější – ještě aby nebyl, když zde každý popisoval, jaký má konkrétně jeho pes problém a co mu tento problém způsobuje v běžném životě (což se neobešlo bez přirovnání ke skupině anonymních alkoholiků :D ). Což samo o sobě může být stresující. Ono je hodně těžké to přiznat sama sobě, vyrovnat se s tím, přiznat si, že jsem udělala někde chybu, ale o to těžší je, o tom hovořit před x dalšíma lidma, které vidíte poprvé v životě. Na druhou stranu, asi každý ze zúčastněných byl rád, že v tom vlastně není sám. Kolikrát i člověk dojde ke zjištění, že jeho pes na tom vlastně není tak hrozně, jak si doposud myslel. Po zbytek soboty jsme si zkoušeli naše stresové situace s panem Červeňáčkem (tj. psí asistent vyrobený z červeného polštáře :D ), abychom zjistili, jak se projevuje náš stres a jak s těmito aspekty následně pracovat. Poté se k nám přidali naši čtyřnožci, se kterými jsme si pak vyzkoušeli, jak se mění jejich chování v případě, že my přejdeme z klidu do stresu (zamrzneme, či začneme zmatkovat apod.) – zde nám byl opět nápomocen pan Červeňáček, který nám simuloval původce stresu. Každý tým pak dostal jakýsi feedback od trenérek pro lepší pochopení toho, co všechno se změnilo a co tyto změny způsobilo. Poté jsme se přesunuli k troše teorie z oblasti psychologie a následně jsme den zakončili každý svým shrnutím a dojmy z celé soboty.

Neděli jsme začali každý svým shrnutím myšlenek, které se nám po prvním dni honily hlavou. I zde došlo na poněkud dojemnější momenty, na které budu opravdu ráda vzpomínat. Došlo tu i na přiznání tzv. aha efektů z předešlého dne, pochopení některých chování psa, dokonce i ke slevení některých nároků na psa, a to vše se neslo v nesmírně příjemné a pohodové atmosféře, která nás provedla celým seminářem. Takže, když jste zrovna mluvili, tak jste si přišli, jak když mluvíte se starými známými, ačkoli zde byli převážně lidé, které jsem viděla poprvé v životě. Následně jsme si naše stresové situace mohli vyzkoušet „na ostro“. V tom nám byla nápomocná doslova celá Lenčina smečka, která mimo jiné zahrnuje její psíky, kteří mají velké zkušenosti s komunikačními lekcemi, proto zde nehrozilo žádné nebezpečí rvačky, či konfliktu. Každému týmu byla zkrátka situace postavena tak, aby se nic nezvrtlo. Po „odcvičení“ každého týmu opět následoval jakýsi diskusní blok, ve kterém jsme probrali naše pocity z dané situace, co jsme cítili jinak a co se u nás změnilo. K tomu se přidal výklad od Léni, která nám přeložila psí pohled do lidštiny a také výklad od Laďky, která nám vyložila svůj psychologický pohled. Po celý víkend zde byl samozřejmě prostor i pro případné dotazy, nápady, popsání vlastních zkušeností, rady a podobně.

Seminář z našeho pohledu

Pro mě osobně byla největším přínosem možnost vyzkoušet si naše nejvíce stresové situace v bezpečném prostředí a za podmínek, kdy jsem měla jistotu, že nedojde na nejhorší – na bitku. Jak už jsem v pár článcích psala, Mojo se nesnese se psy, což je pro nás kámen úrazu, jak při procházkách a sportech, tak i při běžném venčení. Bydlíme na Pražském sídlišti, kde většina obyvatel zastává pravidlo „Můj pes nemá problém, takže si může dělat, co chce.“ Což je sice krásné pravidlo, ale z mnoha ohledů je silně nereálné.
Tím se dostávám k mým dvěma nejvíce stresovým situacím:
1) setkání se psy, jejichž majitelé sice mají psa na vodítku (většinou ale flexině…jupí), ale ne pro ně není odpověď a mají jakousi zvrácenou představu o tom, že jejich pes musí pozdravit každého chlupáče, kterého kdy potká;
2) když za námi běží pes na volno, jehož majitel není schopen si jej odvolat, či není schopen pochopit žádost o odvolání psa.
Už samotné popisování těchto situací a mých pocitů z nich pro mě nebylo úplně jednoduché (i nějaká ta slzička ukápla). Ovšem poté, co jsme si probrali nějakou tu teorii na co se zaměřit, na co myslet, v čem získat jistotu a podobně, jsem dokázala v relativním klidu ustát obě tyto situace, včetně toho, že Mojo reagoval tak, jak jsem si já představovala. V jednom případě šlo dokonce o hraného dotěrného pejskaře, jehož pes se prostě MUSÍ seznámit, a i od něj jsme dokázali s Mojem odejít v klidu, bez mé hysterie, bez mého vytáčení se, bez Mojovy hysterie a především s Mojovou plnou spoluprácí. Nemožné se zde pro mě stalo skutečností a doufám, že nám to takto skvěle půjde i v běžném životě (ne-li lépe).



Jakákoli akce s Lenkou Blachovou pro mě už je sázkou na jistotu. Lenka, vedle jejích velmi obsáhlých znalostí z oblasti psí etologie, komunikace a samotného tréninku, totiž dokáže lidem naprosto skvěle zprostředkovat jakýsi vstup do jiného světa. Světa, ve kterém jsou psi naprosto úžasné bytosti, kterých bychom si, my lidé, měli mnohem více vážit, a v mnoha případech si z nich i vzít příklad. Jsou to totiž bytosti, které dokážou vnímat naše pocity a emoce. Dokážou reagovat i na naší pouhou myšlenku. A především nic nedělají bezdůvodně. Vedle toho je Lenka člověk, kterému ani v nejmenším nechybí pokora, ochota pomoci, snaha vyřešit jakýkoli problém a u každého zádrhelu vymyslet jinou funkční alternativu. Naskytne-li se vám někdy příležitost zúčastnit se nějakého semináře, přednášky či workshopu právě s Lenkou, neváhejte…nebudete litovat.

Není nad to si dát na semináři šlofíka

Na závěr bych chtěla říct, že každý z účastníků tohoto semináře, byl skvělý. Každý do jednoho. Protože není nic úctyhodnějšího, než že se postavíte svým problémům čelem a prostě se pokusíte je vyřešit. U reaktivních psů je tato cesta dlouhá, dlouhá a velmi těžká a také unavující. A i tak se najdou lidé, kteří se snaží svým psíkům pomoci. Snaží se pro ně změnit. A to je něco, co si podle mě zaslouží uznání. Máte-li i vy doma reaktivce nebo psíka, který má nějaký povahový problém, nevzdávejte to s ním. Zkoušejte to dále a uvidíte, že jednoho dne se výsledky dostaví. Jsou prostě věci, které mají svůj čas, ale přijdou. Bojujte a jednoho dne si uvědomíte, že je vlastně dobojováno :)

Také znáte ty psy, kteří chytnou hysterický záchvat, když kolem nich jdete se svým psem? Přemýšleli jste někdy o tom, proč jsou tito jedinci takoví uštěkanci, nebo jste je ihned označili nálepkou „agresor“ či „nevychovanec, a jejich majitele za neschopného blbce? Ovšem svět není jen černobílý a každý uštěkaný pes nemusí být nevychovaný. Jsou psi, kteří svět vnímají trochu jinak. Psi, kteří denně pociťují strach a úzkost. Psi, kteří jsou neustále ve stresu. Psi, pro které pocit bezpečí není samozřejmost. Seznamte se – toto jsou reaktivci.

Kdo jsou vlastně reaktivní psi?

Projevů reaktivity u psů je opravdu široká škála, zjednodušeně jsou to psi, kteří zkrátka a dobře reagují na různé podněty jinak, než „normální“ psi. Jsou to psi, kteří se často pohybují ve vyšších hodnotách stresu. Přehnaně reagují na setkání s jinými psy, nebo i dalšími zvířaty, a to jak agresivně, tak i naopak velmi přátelsky. Mají problémy se soustředěností v rušnějším prostředí, někdy i v docela klidném. Přehnaně reagují na zvláštní předměty jako jsou např. sněhuláci, lidé v kapucích, povalující se pytle s odpadky, papírové makety apod. Tito psi mohou v těchto stresových situacích být buď agresivní, hyperaktivní, nebo se snažit v panice utéct. Mohou mít všechny tyto uvedené problémy, nebo jen některé z nich. Je to prostě velmi individuální.

Asi nejznámější (zvláště pro své okolí) skupinou reaktivních psů jsou ti, o kterých jsem psala v úvodu. Psi, kteří při setkání s jinými psy (lidmi, dětmi, zvířaty…) vrčí, štěkají, zmítají se na vodítku a jejich majitel má mnohdy co dělat, aby je udržel. Jejich okolí tyto psy nazývá magory, šílenci a podobnými přízvisky, majitele nejspíš mají kolemjdoucí za neschopného mamlasa, který není schopen vychovat svého psa, ovšem pravda může být úplně jinde. Člověk, který si je vědom, že je jeho pes reaktivec většinou dělá vše pro to, aby ze svého psa udělal klidného parťáka, kterého bude moct vzít všude, a pokud možno, aby se jakékoliv jejich vycházky a výlety obešly bez hysterických scén. Je dosti možné, že jeho pes za normálních okolností poslouchá naprosto skvěle, ale bohužel jej součásti běžného života stresují natolik, že překročí určitou mez stresu (tzv. práh) a začne jednat pudově - tzn. uteče, zamrzne nebo zaútočí (což je u psů, kteří jsou označování za magory nejčastější).

Co je k tomu vede?

A proč vlastně tyto psy stresují tak banální věci? I zde je to poněkud individuální. Někteří reaktivci byli nedostatečně socializováni, jiní mohou mít špatnou zkušenost. Asi si říkáte, že každý pes někdy zažije nějakou špatnou zkušenost a určitě se z toho hned nesloží. Zde je ale další odlišnost reaktivců od „normálních“ psů. Je to stejné i u lidí, také máte jedince, kteří jsou psychicky silní a velmi odolní, a vedle nich jsou tací, kterým dělá problémy zvládat i velmi málo stresující situaci. Tak je to i u psů. Jsou tací psi, kterým stačí i jedna velmi stresující zkušenost a fobie je na světě. Stačí jedno napadení psem, stačí jedna petarda hozená pod packy. Ano, i taková „maličkost“ může vyústit v každodenní stresové, až panické stavy.

Pro tyto psy může být i obyčejné venčení zážitek plný strachu a úzkosti

Je také třeba říci, že reaktivní psi nechtějí nikomu ublížit (např. můj Mojo nikdy žádnému psovi neublížil, ačkoli pár rvaček už bohužel zažil; pokud nepočítám, že sám sebe kousl do jazyka). Tito psi pouze chtějí mít situaci pod kontrolou, chtějí se cítit bezpečně, a to i za cenu toho, že budou sami pouze se svým majitelem. A cokoli, co zasahuje do prostoru, ve kterém se cítí bezpečně, je naplňuje strachem, úzkostí a někdy dokonce i panickou hrůzou. Pokud mají možnost, většinou se snaží před „nebezpečím“ utéct, ovšem pokud tuto možnost nemají, např. proto, že jsou na vodítku, nebo jsou „pronásledováni“ druhým psem, pak zaútočí – v jejich očích prostě nemají na vybranou. Je to pro ně způsob, jak dosáhnou toho, po čem touží – po klidu a bezpečí. Jednoduše se necítí dobře ve společnosti jiných psů/zvířat/dětí. 

Zase ta ohleduplnost

Možná jste si toho nikdy nevšimli, nebo jste o tom nepřemýšleli, ale s největší pravděpodobností se vám a vašemu psovi snaží majitelé reaktivců vyhýbat, jak jen to jde. Bohužel největším problémem pro majitele těchto psů je nechápavé nebo neohleduplné okolí. Uhnou jednomu člověku, ale druhý jim jde naproti, vyhnou se i jemu, ale dvojice, které se vyhnuli v prvním případě změní směr k nim, tak přidají do kroku a pokusí se sejít na jinou cestu. Pokračují dál, ale před vchodem do bezpečí domu pobíhá na volno pes, jehož majitel se zrovna baví o x metrů dál se sousedem. A tak se i obyčejné venčení pro takového člověka, a především jeho psa, může stát silně stresující a komplikovanou záležitostí a řekla bych, že úplně zbytečně.

Z reaktivců není třeba dělat chudáčky, jen potřebují svůj prostor, ve kterém se budou cítit bezpečně

Samozřejmě není třeba z těchto psů dělat nějaké hypochondry, či chudáčky, to vůbec ne. Jen prostě potřebují svůj prostor. A také potřebují trochu jiný přístup. A zde je další úskalí pro reaktivce a jejich majitele. A tím je opravdu velký nedostatek odborníků, kteří umí s podobnými psy pracovat. Naopak je zde spousta rádoby odborníků, kteří s klidným svědomím takovým psům ihned nasadí elektrický obojek, či jednořadý stahovák a vypustí na ně tlupu různorodých psů. Stejně jako arachnofobika nemůžete odnaučit strach z pavouků tím, že jej zavřete do bedny a vysypete mu na hlavu krabici plnou tarantulí, nemůžete psa, který má panickou hrůzu ze psů, „napravovat“ obdobným způsobem. Tím byste dosáhli tak možná jediného – zlomeného psa - z vašeho reaktivce by se stala bezduchá troska, která vzdala život. Naštěstí se ale najde pár těch dobrý trenérů, dokonce i skvělých trenérů – proto si s výběrem dejte opravdu záležet a vybírejte opravdu opatrně. Ideálně se poraďte např. v internetových diskuzích, zajeďte se podívat, jak trenér se psy pracuje, ať víte do čeho jdete.

Žít s reaktivcem je mnohdy těžké, mnohdy je to opravdu o nervy, jindy zase máte chuť se na všechno vykašlat. Ale výsledky stojí za to. Ovšem psát o tom, jaký je život s reaktivcem by vydalo minimálně na další článek (který jednou 100% také vydám 😊 ). Příště, až potkáte nějakého uštěkaného chlupáče – prosím, nesuďte ani jeho, ani jeho majitele. Nevíte, co mají za sebou, nevíte, proč pes reaguje tak, jak reaguje. Snažte se být ohleduplní, všímejte si svého okolí a mějte svého psa pod kontrolou. Nesuďte majitele těchto psů, kteří se snaží za každou cenu svým psům poskytnout pocit bezpečí. Pokud vás poprosí, prosím, přivolejte si svého psa bez zbytečného vysvětlování, že váš pes je přátelský a že si chce jen hrát, protože i takový pes může v reaktivci vyvolat paniku. Hlídejte své ratolesti a nenechejte je hladit, či jakkoli jinak konfrontovat cizí psy, pokud nemáte svolení jejich majitele. Oni se snaží nebýt nikomu na obtíž, snaží se se svými problémy poprat sami, ale občas prostě potřebují trochu vaší spolupráce. Každý, komu ušetříte zbytečně vyhrocenou situaci, vám bude nesmírně vděčný. A kdo ví, třeba se jednou i vy ocitnete v situaci, kdy budete vděční, za každého ohleduplného pejskaře.

Zrovna nedávno jsem přemýšlela, že bych chtěla více začít psát články o našich zážitcích nebo zkrátka o nás – mně a Mojovi. Ale ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, nenapadalo mě téma. Tím jsem si asi přivolala situace, které mi toto téma poskytly (nikdy si nestěžujte, že je špatně…vždycky může být hůř :D ). A tak zde je po dlouhé době další článek z rubriky „Z deníčku“. 

Vezměme si to od začátku: Asi dva roky zpátky jsme začali na agility chodit k jiné trenérce. Důvodů jsem měla hned několik, ale tím hlavním byli psi. Pokud jste četli úvodní článek o mně a Mojovi, pak víte, že je to reaktivec a že má problém se psy. Jednoduše je nesnese ve své blízkosti. Což byl hlavní problém našich agility tréninků – na každém tréninku s námi byli psi samci, kteří neuměli to nejdůležitější – přivolání. Zde to vlastně všechno i začalo – tedy alespoň podle mě (při dvou trénincích po sobě, Moja napadl jeden pes, který utekl z parkuru). A tak to bylo, co trénink, to nějaký konflikt. Většinou to vypadalo tak, že Mojo byl uvázaný, když jsme čekali, až přijdeme na řadu, a vždycky si nějaký pes, který zrovna byl na volno na parkuru, udělal chvilku, aby za Mojem šel. Ten samozřejmě chytal své hysterické záchvaty, což by bylo pochopitelné, i v době, kdy většinu psů zvládal. Teď je mi to úplně jasné, vlastně jak jsem po něm vůbec mohla chtít, aby to zvládal? On uvázaný, jeho důvěra ve psy klesala, důvěra ve mně byla tehdy na bodu mrazu, a neustále za ním chodili nějací psi, kteří na rozdíl od něj, byli na volno. Tohle byla jedna z mých fatálních chyb, která bohužel trvala tak strašně dlouho a mně trvalo tak strašně dlouho, než sem na ní přišla.

Bohužel stalo se, nezbývá mi nic jiného, než to přijmout a makat na nápravě. Tak jsme začali chodit k trenérce, která mi vyšla maximálně vstříc ohledně složení psů na našich trénincích. Buď s námi chodí fenky, nebo jsou s námi na tréninku její psi, kteří jsou po dobu naší doby na parkuru v kleci. Samozřejmě si poněkud připlácím oproti předchozím tréninkům, ale právě díky tomu, že se nemusím neustále bát psíků, co tam s námi jsou a nemusím se bát, že by Mojo utekl a šel se porvat, tak se můžu soustředit pouze a jen na práci a na Moja. Teda mohla bych.

V zimních měsících totiž chodíme trénovat do haly, což by samo o sobě nebyl problém…, ale. Bohužel, shodou okolností po nás na trénink chodí skupinka jiné trenérky, což by také samo o sobě nebyl problém. Jenže tato skupinka má ve zvyku chodit do areálu, ve kterém se hala nachází, se psy na volno a nějak je neinteresuje, co jejich psi dělají. Proto se nám už opakovaně (ne jednou, ne dvakrát, dokonce ani ne jen třikrát) stalo, že k nám na trénink do haly přiběhl některý ze psů. Pochopím, že se to může stát, nikdo nejsme dokonalý…komu nikdy neutekl pes, že? Skutečně se to může stát…jednou…může se to stát i dvakrát…ale, že se to děje téměř při každém tréninku? Ano, beru, že je můj problém, že můj pes psy nesnese, ovšem opravdu nepochopím tu drzost, že někdo nechá svého psa opakovaně obtěžovat cizí lidi, kteří si platí trénink, dokonce i u jiného trenéra. Neustále se snažím přijít na to, co někoho vede k potřebě někomu zasahovat do tréninku, a stále jsem na žádný důvod nepřišla. Ono to totiž nejspíš asi žádný důvod nemá. Jako silná neohleduplnost a drzost mi přijde, když někdo nechá svého psa obtěžovat cvičící tým venku, v parku. Tam se to přeci jen dá i trochu pochopit – jsou přeci v parku…ale v případě placených tréninků na cvičáku?

A co mě už teprve dohání k šílenství je ten fakt, když tyto lidi následně slušně poprosíte, zda by mohli o cca 5 metrů popojít dále, abyste mohli v klidu opustit halu, bez zbytečných hysterických scén vašeho psa (bohužel jaksi není u haly jiný východ, jinak bych naprosto bez přemýšlení použila ten), a oni se poněkud nakvašeně začnou ptát, proč mají jako poodejít (proč asi, když ve vchodu do haly, že by stěží prošel kdokoli…a nevím, umožnit lidem vyjít odkudkoli by měla být přeci samozřejmost). Načež tato otázka je ještě doprovázena jaksi ukvapeně vyřčenou a v půli ukončenou větou, která s největší pravděpodobností měla obsahovat urážku mířící na vašeho psa. Nevím, jestli si ti lidé myslí, že mi činí nesmírnou radost krotit hysterické záchvaty mého psa, nebo mě prostě jen nesmírně baví do někoho hučet. To jim opravdu nedochází, proč je slušně prosím o poodejití o 5 metrů dále od východu z haly? Je ode mě drzé někoho prosit o tak moc? Nebo proč někoho, kdo ještě navíc narušil trénink jiné skupiny, tato žádost jakkoli rozlítí a přiměje k takovým reakcím? A proč k nějakému konfliktu zatím vždy došlo se psy, kteří šli na trénink až po nás? Na tréninku s námi byli někdy i 3 psi samci…byli od Moja i pár metrů (dokonce i při tomto tréninku byl jeden pejsek cca dva metry od Moja) a vždycky se to obešlo naprosto bez konfliktů a nikdo nepřišel k žádné psychické ani fyzické úhoně.

Věřte mi, že jestli se o něco vždy a všude snažím, pak je to nebýt nikomu na obtíž. Vždycky se snažím komukoli jakkoli vyhnout. Vím, že nikdo není zvědavý na hysterické záchvaty mého psa (mě očividně radost taky zrovna nečiní…spíše naopak). Vždycky se snažím nést následky mých chyb v podobě Mojova chování vůči psům, a vždy se snažím se s nimi poprat sama. Vždycky do haly jdeme až poté, co předchozí skupinka opustí celý areál, abychom s Mojem nikoho neotravovali. Ovšem opravdu není v mých silách neobtěžovat nikoho, když nemám ani šanci opustit halu (a končit zaplacený trénink o čtvrt hodiny dříve vskutku nehodlám), když nemám ani šanci si v klidu trénovat agility.

Udělat ze psa gaučáka? Nebo neustále zažívat stres?

A tyto zážitky už mě pomalu přivádí k myšlence, jestli mi to za to vůbec stojí. Je pro mě agility natolik důležité, abych byla nucena se trénink co trénink rozčilovat kvůli někomu, kdo vlastně s námi na tréninku ani není? Kdyby se mohl Mojo rozhodnout, zvolil by agility, nebo klid a bezpečí? Proč je vlastně pro lidi takový problém někomu poskytnout trochu prostoru? Na agility se s Mojem potýkáme už tak s dost problémy: jednu dobu se mi div nemrzačil na áčku – jelikož se rozhodl, že bude přeskakovat zónu rovnou z vrcholu; již asi 3 roky bojujeme se špatným skákáním, které se vystupňovalo do takové podoby, že se bál přeskočit skočku na nejnižší možné výšce, dnes už tedy celkem obstojně skáče na výšce M, ale má své chvíle, kdy to obstojné rozhodně není. Ale co je pro mě to nejdůležitější je fakt, že jeho to prostě a jednoduše baví. Což je důvod, kvůli kterému se o agility ještě snažíme. Nějaké ambice na titul A3Ch ani nepřišly do hry, momentálně je pro mě celkem velkou utopií se vůbec jen podívat na obyčejné oficiální závody, ale oba nás to baví, tak proč v tom nepokračovat. Tím spíše mě silně obtěžuje, že do toho všeho ještě musím řešit jedince, kteří nejsou schopní špetky empatie, ohleduplnosti a slušnosti a je jim za těžko si psa na 10 minut připnout, když už nejsou schopní jej naučit přivolání a hlídat si jej.

Je opravdu tak velký problém být ohleduplný a poskytnout prostor i ostatním lidem a jejich psům?

Češi jsou sice považovaní za národ pejskařů, ovšem znalostmi o psech, na tom zas tak dobře dle mého nejsou. Např. pojem reaktivní pes tu málo kdo zná a ten kdo ho zná, je většinou člověk, který má takového psa doma, nebo některý z trenérů, který s těmito psy pracuje (a těch je bohužel jak šafránu). Běžní majitelé psů podle mě ani nemají tušení, že takoví psi existují a pokud nějakého takového potkají, tak je to pro ně nevychovaný čokl nebo vzteklý magor a tím to pro ně hasne. Nějaké ohledy nebo poskytnutí prostoru pro ně nepřichází v úvahu, protože proč by měli ustupovat nevychovancům, jen ať se v tom jejich majitelé pořádně „vyráchaj“. A to je podle mě jeden z důvodů, proč to v českých parcích vypadá tak, jak to vypadá. A opět naprosto zbytečně.

Jak byste se rozhodli vy? Počkali si na lepší počasí a tréninky v jiný čas, kdy by vás nestřídala podobná skupinka lidí? Nebo byste prostě vzali každotýdenní rozčilování jako nutnou oběť? Máte i vy podobnou zkušenost?