Toto je chvíle, kdy se prolínají mé dva oblíbené světy - svět psů a svět konzolových a počítačových her. Hry jsem hrála, co si jen pamatuji, snad odjakživa, u jedné nejmenované online hry jsem strávila celkem velkou část života. Ovšem, co do mého života přišel pan Mojo, tak na hraní není tolik času, nebo spíše technika, takže se ve volných chvílích uchyluji ke sledování let's playů a streamů. Bohužel ale ve hrách není až takové množství psů jako takových, tak jsem se poohlédla po psovitých šelmách celkově...No a tady jsou:

1. Great Grey Wolf Sif | Dark Souls

Dark Souls, jedna z nejtěžších her, spouštěč záchvatů vzteku nebo také simulátor umírání. Ale mimo jiné také hra, kde najdete prvního zástupce psovitých šelem tohoto seznamu.
Great Grey Wolf Sif (velký šedý vlk, nebo také velká šedá vlčice) je společník sira Artoriase, která jej doprovázela do města Oolacile, kde se objevila nová hrozba v podobě šířící se nákazy Abyssu. Hluboko pod městem Oolacile tato dvojice narazila na Manuse, otce Abyssu. Při souboji s Manusem Artoriasovi došlo, že nemá šanci na vítězství a tak použil svůj štít, aby Sif ochránil pomocí magické bariéry. Artorias sice souboj přežil, ale byl nakažen a zkorumpován silou Abyssu.
Poté co Artorias zemřel, stala se Sif strážkyní jeho hrobu v Darkroot Garden, kde se snažila každému zabránit vejít do Abyssu, aby již nikoho nestihl stejný osud, jako Artoriase. Se Sif se ve hře setkáte jako s jedním z bossů.

Pozn.: Sifino pohlaví nebylo ve skutečnosti nikdy specifikováno. Jméno Sif samo o sobě je ženské jméno severského původu, proto o ní zde píši v ženském rodě.

2. D-Dog | Metal Gear Solid V: The Phantom Pain

Open world stealth hra, ve které se probudíte jako ústřední postava Snake po devítiletém kómatu a zjistíte, že jste přišli o většinu svých schopností, svůj tým, svou základnu a v neposlední řadě také svou ruku. Ale mimo jiné zde také naleznete dalšího psího zástupce herního světa.
Při jedné misi najdete jednooké štěně, které pošlete na mateřskou základnu, kde ho Revolver Ocelot začne cvičit. Aby vás DD mohl začít doprovázet, musí nejdříve vyrůst a podstoupit výcvik, vy mezitím plníte různé mise.
Jakmile DD vyroste, může vás doprovázet při misích a stane se vaší velmi účinnou zbraní. DD vám může označovat nepřátele či divoká zvířata a tak je můžete lépe sledovat v nerovném terénu. Ovšem opravdová zábava přichází v okamžiku, kdy se vám odemkne DDho výzbroj. Jeho první "uniforma" je plížící oblek s nožem, která z něj dělá velmi tichého zabijáka. Pokud dáte DDmu povel, tlamou vytáhne nůž, vyskočí na nepřítele, podřízne mu hrdlo a poté seskočí zpět na zem.
DDho si také můžete upravit, např. mu změnit barvu srsti na sněhově bílou, či vlkošedou.

3. Pompidou | Life is Strange

Life is Strange je příběhová adventura rozdělená do 5ti kapitol. V této hře hrajete za mladou Max, studentku fotografie, která má zvláštní schopnosti a dokáže ovládat čas. Z počátku se jeví, že schopnost vracet čas je skvělé, postupem času ale zjistíte, že každý zásah do minulosti má přímo gigantické následky, které mohou ovlivnit životy všech lidí ve městě.
Pompidou - kříženec pitbulla a německého ovčáka, je pes Franka Bowerse, drogového dealera žijícího v Arcadia Bay. Co je ovšem Frankovi ku prospěchu je fakt, že zachránil Pompidoua od jeho majitele, který jej využíval ke psím zápasům. Vůči cizím lidem je Pompidou ostražitý a spíše nepřátelský, ovšem vůči svému majiteli je laskavý a láskyplný. A dá se říci, že kdo je kamarád Franka, je kamarád i Pompidoua.
Frank má k Pompidouovi velmi silné citové pouto, proto si raději pořádně rozmyslete, co uděláte, jelikož vaše rozhodnutí, která mohou tohoto chlupáče ovlivnit, dokáží podstatně zamíchat celým dějem.

4. Dogmeat | Fallout série

Fallout je herní série z post apokalyptické budoucnosti odehrávající se především na jihozápadním pobřeží USA. Různé verze psa Dogmeata jsou v každém díle herní série Fallout.
Ve čtvrtém a zároveň nejnovějším díle najdete Dogmeata (německého ovčáka) u benzínové pumpy během chvíle strávené ve hře. Můžete na něj mluvit, chtít po něm předvést nějaké triky nebo ho vysílat na různá místa, kde by se mohl nacházet nepřítel nebo něco užitečného. Vaše hlavní postava, za kterou hrajete, jej zpočátku nazývá jednoduše "Pes" ("Dog"), ovšem během questu "Reunions" se od Mama Murphy dozvíte, že jeho pravé jméno je Dogmeat.
Dogmeatovi můžete také nasadit různé šátky, helmy nebo také ostnatý obojek. U čtvrtého dílu se vývojáři poslechli přání fanoušků a rozhodli se, že Dogmeat nebude moct ve hře zemřít. Proto se už hráči nemusí bát Dogmeata pouštět do boje, jednoduše o něj nepřijdou, i když po pár soubojích zjistíte, že Dogmeat je dobrý především ke krátkému odlákání pozornosti, než že by vám byl nějak extra platný.  V tomto díle Falloutu se stal předlohou Dogmeata pes hlavního designéra hry, River.

5. Bestie | Zaklínač

Zaklínač, co jen říci k Zaklínači? Asi jen - zahrajte si ho!
Z Geraltova deníku: "Pekelný pes zvaný bestie je bytostí ze záhrobí, přeludem, jenž přijal formu pekelného ohaře a který když jednou najde stopu oběti, nikdy z ní nesejde. Vesničané věří, že pekelný pes je vtělenou mstou bohů, kteří bestii posílají na zem jako trest za spáchané hříchy."
S touto bytostí se setkáte hned na začátku hry a je zároveň nejsilnějším oponentem v první kapitole. Jak už lze vyčíst z Graltova deníku výše, tvrdí se, že Bestie přichází na tento svět kvůli hříchům lidí a mstí se za jejich oběti. Ve hře budete mít hned několik adeptů, kvůli kterým přišla Bestie právě do Podhradí.
U Bestie jsou patrné dvě předlohy - pes Kerberos, hlídající Podsvětí, ze starořecké mytologie a román Pes Baskervillský od A. C. Doyla.

6. Dinki-Di | Mad Max

Mad Max, postapokalyptická akční hra, zasazená do světa stejnojmenné filmové série. Ve filmech, kde hlavní roli ztvárnil Mel Gibson, hraje Maxova psa australský honácký pes, o jaké plemeno se jedná v této hře, je těžké odhadovat - podle mě jde o jakéhosi křížence rotvajlera ve zbarvení australského honáckého psa.
Dinki-Diho předchozí "majitel" byl Scabrous Scrotus, syn vládce pustiny Immortana Joea. Scrotus Dinki-Diho zraní a skopne jej ze svého pojízdného korábu poté, co Dinki-Di neúspěšně zaútočí na Maxe.
Jako Max se probudíte téměř nazí, uprostřed pustiny, beze zbraně, bez vody, bez auta, zato ale s Dinki-Dim, který vás, jakožto Maxe, vezme na milost a stane se vaším parťákem. Úloha tohoto chlupáče je jednoduchá: pomáhat vám vyčistit minová pole. Dinki-Di (pojmenovaný po fiktivní značce psích konzerv) jezdí na korbě vaší bugyny a svým štěkotem a postojem vám ukazuje, kde se nachází mina, kterou můžete zneškodnit.

7. Riley | Call of Duty: Ghosts

S německým ovčákem Rileym se můžete setkat v single playeru hry Call of Duty: Ghosts. V této hře se ocitnete v post-apokalyptické budoucnosti, kde skupina zvaná Federace zaútočila na západní pobřeží Spojených států orbitálním bombardérem. Po vašem boku zde stane již zmíněný ovčák Riley, který vám bude nápomocen v některých misích. Nejenže vám bude pomáhat zneškodňovat nepřátele, ale dokonce jej budete moci sami ovládat.
Nemusíte se bát, že o něj v boji přijdete a budete muset pokračovat již bez něj, pokud Riley v misi zemře, začnete misi od začátku.

8. Amaterasu | Okami

Okami je řekla bych jedna z nejoriginálnějších a nejumělečtějších her jaké byly zatím vydány. Tato hra má úžasnou atmosféru, příjemný soundtrack a zkrátka je to skvělý kousek na odreagování.
Amaterasu, bohyně slunce v podobě bílé vlčice, je povolána na svět, aby jej zachránila od kletby démona Orochiho, který proklel zemi a vysál život z každé živé bytosti. V této doslova malebné hře hrajete právě za Amaterasu a pomocí jejích schopností ovládat nebeský meč postupně plníte úkoly a navracíte světu zpět jeho barvy, aby příroda mohla zase vzkvétat.
Celá hra je inspirována japonskou mytologií, např. i samotná Amaterasu je původně bohyně Slunce. Další zajímavostí je např. to, že v Japonsku a Evropě se o Amaterasu hovoří v ženském rodě, v severní Americe naopak pohlaví určené nemá.

9. Bezejmená polární liška | Never Alone

Never Alone je atmosferická indie hra s prvky dokumentu. Hrajete zde za malou dívku Nunu a polární lišku. Každá z těchto postav má jiné schopnosti a tak si mezi nimi můžete libovolně přepínat, abyste překonali různé nástrahy, v režimu pro dva hráče pak každý ovládá jednu z nich. Never Alone je totiž logická plošinovka, proložená mýty a příběhy eskymáckého kmene Iñupiaqů.
Hlavní příběh hry spočívá v tom, že vesnici malé Nuny postihla nekončící sněhová bouře a na vás pak je, zjistit původ této bouře a vrátit vše do pořádku. Na své cestě se setkáte s dobrými i zlými duchy, jedni vám pomohou, další vám naopak uškodí. Z dokumentárních videjí, která jsou vložena do hry, se dozvíte něco o eskymáckém společenství, jakou roli zde hraje právě liška, z čeho vychází eskymácká mytologie a mnoho dalšího.
Polární liška v této hře sice nemá nějaký konkrétní příběh, nemá ani jméno, ale dle mého rozhodně stojí za zmínku.

10. Tails | Sonic the Hedgehog série

Jedna z hlavních postav série her Sonic, dvouocasý lišák Tails, celým jménem Miles Prower (pozn. slovní hříčka na "miles per hour"). Je znám jako Sonikův parťák, nejlepší kamarád a také geniální mechanik. Poprvé se objevil v říjnu roku 1993 v 8-bitové verzi hry Sonic the Hedgehog 2. Co se týče hratelnosti, Tailsovi jeho dva ocasy umožňují po určitý čas létat, což je jeho výhoda.
Podle příběhu této herní série, byl Tails v mládí šikanován kvůli jeho neobvyklým dvěma ocasům. Pak ale jednoho dne potkal Sonica a chtěl být jako on. Tails začal Sonica doprovázet při jeho dobrodružstvích a stala se z nich nerozlučná dvojka.

11. Chop | GTA V

Hru GTA asi není třeba nijak zvláště představovat, asi každý kdo se alespoň trochu pohybuje ve světě her, ví, oč jde. Ale kdyby náhodou - jedná se o open world akční hru, odehrávající se ve fiktivním státě San Andreas (zde se nachází i město Los Santos, vytvořené dle předlohy Los Angeles), kde můžete dělat snad vše, co vás jen napadne - od plavání, přes vykrádání obchodů až po létání letadlem. Ale teď k našemu psímu hrdinovi.
Chop je rotvajler, kterého původně vlastnil Lamar Davis, po misi s názvem "Chop" se ho ovšem ujme Franklin Clinton.  Chopa můžete brát i na procházku nebo mu házet i míček. Na povel dokáže předvádět různé triky nebo napadnout jakoukoli osobu. Chop je k Franklinovi velmi loajální a v případě potřeby jej dokáže i ubránit. Jakmile se k němu Franklin doma přiblíží, začne si Chop vynucovat jeho pozornost štěkáním.


Hráli jste vy nějakou hru, ve které figurovala nějaká psovitá šelma? Která psí postava z her je vaše oblíbená? 

___________________________________________________________________________________________________

Zdroj obrázků: google

1. "Vždyť je to jen pes..."

2. "Jak s ní/nim můžeš spát v posteli?"

3. "Nechápu, jak můžeš trávit tolik času mezi psama místo, aby si chodil/a mezi lidi."

4. "Pes v bytě je chudák, pes má být na zahradě."

5. "Proč kupuješ tak drahý žrádlo? To já bych za to teda nedal/a, zvlášť když jsou i levnější."

6. "Proč sis vůbec pořídil/a psa?"

7. "To ti nevadí, že máš všude po bytě a na oblečení chlupy?"

8. "Mě by se nechtělo ho furt venčit, proto mám raději kočky."

9. "To dáváš všechny své peníze za cvičák?"

10. "Se psem je to otrava, vždyť nemůžeš jet ani na dovolenou, nic."

11. "A k čemu ti jakože jsou nějaké ty zkoušky a triky?"

Když jsem přemýšlela o zajímavých lidech, se kterými by stálo za to, udělat rozhovor na tento blog, jako první mě napadla Nikol Schneiderová, zakladatelka organizace Pet Heroes, zachránkyně psů a koček bez domova, studentka a v neposlední řadě také má kamarádka. Zajímá vás, co to obnáší vést organizaci na pomoc psům v nouzi? Nebo byste sami rádi pomohli, ale zatím nevíte jak? Níže se vše dozvíte.

Ahoj, mohla by si čtenářům představit sebe a svou organizaci?
Jsem studentkou ekonomického oboru na zemědělské univerzitě a před třemi lety jsem založila neziskovou organizaci na pomoc zvířatům s názvem Pet Heroes (dříve OS Beky). Vždycky jsem chtěla na světě něco změnit, a když jsem si adoptovala prvního psa, který pocházel původně z množírny, bylo jasný, že půjdu právě tímhle směrem. I když já vždycky říkám, že adopcemi pomáháme i lidem.   (-smích-)


Čím vším se Pet heroes zabývají?
Naším posláním je skutečně situaci opuštěných zvířat v naší republice změnit. Nechceme řešit následky, ale hledáme příčiny a jejich řešení. To je asi to nejsložitější, protože nikdo ještě pořádně nezmapoval, kde je reálně ten největší problém a řešení nenabídl. Taky poskytujeme komukoliv možnost se zapojit do změny světa k lepšímu. Máme mezi dobrovolníky seniory, studenty, ženy na mateřské, pokladní, ajťáky, grafiky, je jednoduše jedno kým jste, důležité je, že chcete pomáhat zvířatům a kolik jste ochotni jim dát svého času a energie. Potom se můžete zapojit do naší velké rodiny :)
Samozřejmě máme i samotné psy a kočky v dočasné péči, konkrétně v azylu u Mělníka, ale i po menších depozitech po Praze. Specializujeme se na handicapovaná zvířata.

Vzpomeneš si, kdy si vůbec začala s jakoukoli pomocí zvířatům? A kdy tě napadlo založit vlastní organizaci?
Jasně, bylo to na mé 18 narozeniny, kdy jsem si adoptovala svou první fenu. Začínala jsem na inzerci pejsků z útulků, hlavně na facebookové stránce Štěně v nouzi, aby se dostávali rychleji domů a pomáhala jsem organizacím, které mi byly sympatické, tam jsem se naučila spoustu věcí. Zkusila jsem na vlastní kůži, co jsou to množírny, jak to vypadá v nejrůznějších útulcích po republice, jak pečovat o zvířata, kterým někdo ublížil, a o rok později už založila organizaci vlastní.

Tato fenka vše změnila - první pes, kterého si Nikol adoptovala - Zori

Podporuje tě tvá rodina? Nebo jaký mají názor na to, co děláš?
Myslím, že tenkrát z toho nebyli moc nadšení. Psa jsme vždy měli maximálně jednoho a moje babička se zvířat bála. Najednou se museli smířit s tím, že když mě chtějí vidět, zvířata budou mou součástí. Navíc jsem měla problémy ve škole, protože jsem se do organizace položila opravdu naplno a zapomněla na svět okolo. Dnes už je to úplně jiné. Moje maminka a sestra jezdí prodávat na různé akce s naším charitativním stánkem, adoptovali si od nás fenku a k babičce někdy dovezu třeba tři psy a dvě kočky, když jedu na návštěvu. Vždycky jim dává piškoty a nadává mi, když je za něco pokárám, protože jsou to její miláčci. Myslím, že si uvědomili, že být na tomhle světě může mít i větší smysl než jen chodit do práce a koukat na televizi.

Jaká je tvá úloha v Pet heroes?
Jsem zodpovědná za chod organizace, vyřizuji papíry, sháním sponzory, zaučuji dobrovolníky, vymýšlím projekty, píšu články, hledám příležitosti, ve volném čase dočaskuji zvířata. Každý den se naučím něco nového a to se snažím zakomponovat do organizace. Myslím, že mou úlohou je vytvářet příjemné prostředí pro lidi, kteří zvířatům pomáhat chtějí a také udávat směr, aby ta změna, o kterou se snažíme, byla co nejefektivnější a ideálně trvalá.

Která z těch činností ti zabere nejvíce času?
Myslím si, že to byrokratické zatížení začíná být náročnější, než jsem si kdy dokázala představit. Hlavně stále hledat informace a zorientovat se v nich. Občas propadám pocitům marnosti z toho, kolik papírů je potřeba vyplnit, odvádí to pozornost od důležitých témat. Jinak trávím hodně času psaním článků nebo příspěvků na facebook. To mám naopak nejraději. Jsem hrozně ráda, že lidé sledují naši činnost, dává jim smysl, vždycky mě to nakopne a potom je radost psát příběhy dvounožek, kdo zase rozkousal peřinu, co se kterému psovi povedlo za legrační kousek a hlavně koho se povedlo zachránit. Pro nás je ten lajk nebo sdílení známkou toho, že to lidi baví, což je hrozně důležité. Pomoc má vycházet od srdce, přinášet pozitivní pocity na všechny strany, baví mě, když se můžeme společně radovat ze zachráněného života. Taky se ráda setkávám s lidmi a sdílím zážitky, úspěchy, ale i ty smutnější části. Na to mi teď naopak tolik času nezbývá, protože v organizaci pracujeme na velkém projektu. Dělala jsem přednášku o dobrovolnictví u útulků a určitě budeme dělat další. Tam bude zase šance se navzájem poznat a seznámit s dalšími podobně laděnými lidmi. Ve výsledku to nemusí být jen pro zájemce o dobrovolnictví, částečně tam představuji i naši činnost. Někdy je hrozně hezký se odpoutat od mailů a sociálních sítí a podat si s přáteli organizace ruku nad kávou. Jsme v tom přeci všichni namočení společně a my jsme také reální lidé, co si rádi povídají.

Jaká jsou podle tebe úskalí pomoci zvířatům v nouzi? Je tu něco, v čem organizacím např. zákony háží klacky pod nohy?
Hmmmm, těch úskalí je mnoho. Zjednodušila bych to na to, že problém je hlavně v neefektivním systému z nejrůznějších stran. Nesourodost útulků a neziskových organizací. Někde nedostatek a někde přebytek finančních prostředků. Slabé zapojení oficiálních chovatelských organizací, které si nepřipouští, že jsou součástí toho problému. Slabší legislativní opora. Velké množírny, ale i lidé, kteří nechávají jednou za život nakrýt svou fenu. A především absolutní neinformovanost veřejnosti, která o těch problémech vůbec nic neví. Tak se do toho těžko mohou zapojit a těžko se může něco změnit. Na tom budeme právě pracovat my v našem aktuálně rozpracovaném projektu.

Jaké případy psů ti utkvěly nejvíce v paměti?
Mě asi obecně dostávají nejvíc dva druhy zvířecích příběhů. Jeden je, když se nám podaří zvíře vytáhnout z nejhoršího, ale nezvládne léčbu nebo operaci. Potom člověk musí být odolný a nepřipouštět si, jak může být svět nespravedlivý. Druhý případ je zase úplně opačný. To je to, když se k nám dostane vychrtlý zanedbaný pes, který si očividně neprošel ničím hezkým, krčí se před rukou nebo ze strachu kouše. Takoví jsou nejčastěji právě z množíren. A společně zabojujeme a zvládne to. Nakonec jde do nového domova. Z toho se mi chce brečet radostí. Ne proto, že nás opouští a jde domů, ale právě proto, že to je ta chvíle, kdy už víme, že je po všem. Že teď už bude jen nekonečně šťastný ve své rodině, kterou jsme důkladně vybrali. To je mimochodem jeden z těch nejkrásnějších pocitů. Ta chvíle, kdy vidím, jak se dvě dodnes opuštěné duše setkají. Často v tom hraje velkou roli náhoda. Úplnou náhodou šla paní na stránku s pracími prostředky, kde úplnou náhodou sdíleli našeho psa a bylo to! Láska na první pohled. Zvedla telefon, zavolala, nasedla do auta a už byla u nás. Tak to prostě je a pro mě je vždycky čest být takových osudových setkání přítomna. Hlavně, když je potom vidím na fotografiích zavrtané do peřin nebo když nám noví páníčci vypráví zábavné příhody s jejich novou čtyřnohou ratolestí.

Který případ tě nejvíce zasáhl?
Myslím si, že Valentýna, která u nás ještě stále je. Ujela opravdu velký kus cesty, aby se k nám dostala, tenkrát jsme se jí snažili čistit rány a zachránit zadní nohy. Nepovedlo se to. Musela na operaci a bohužel ne jen na jednu. Tenkrát byla ještě prakticky štěně. Jenže ta její obrovská síla a vůle žít a všechno zvládnout, to je ohromná motivace. Stačí se podívat do toho jejího vždy vysmátého obličeje a vím, že jakýkoliv problém na světě není žádný problém, protože se na mě právě směje pes, který přišel o obě zadní nohy a ještě k tomu je ochrnutý. Valentýna může zemřít každým dnem, protože jí občas přestanou fungovat střeva a přesto lítá po venku s ostatními, kouše vás do nohou a rukou, mazlí se, dává pusinky. Chtěla bych, aby se konečně objevil někdo, u koho bude nejšťastnějším psem na světě, kdo ji bude chápat, milovat a bude pro něj tou nejdokonalejší bytostí. Protože to ona přesně je - dokonalá.

Proměna Valentýny, která stále ještě čeká na svůj dokonalý domov

Může se záchraně psů v nouzi věnovat každý? Co to pro člověka obnáší?
Určitě se tomu může věnovat každý, jen každý nemůže dělat všechno. Někdo se nemůže dívat na opuštěná zvířata, tak třeba pomáhá na akcích nebo od počítače. Někdo nemá tolik času, tak pomáhá finančně. Někdo naopak nemá moc peněz, tak pomáhá rukama. Všichni dohromady tvoříme ten celek, organizaci a každý, kdo odejde je pro nás výraznou ztrátou, protože zastával některý z dílků skládačky. Každá pomoc obnáší něco jiného, ale co je pro všechny dobrovolnické pozice stejné, je vysoká míra zodpovědnosti a spolehlivosti. Jinak je to podle toho, co kdo chce do pomoci zvířatům dát. Někdo má více času, někdo více peněz, někdo je v něčem profesionál a podělí se o vědomosti. A někdo má kombinaci. Každopádně kliknout na tlačítko sdílet nebo uspořádat benefiční koncert pro naši organizaci může každý. Nebo uspořádat mezi kamarády sbírku. Vzít si nějaké věci z našeho obchůdku, prodat je známým a výtěžek nám zaslat. Nebo tomu věnovat čas pravidelně a zařadit se mezi dlouhodobé dobrovolníky, kteří pomáhají s chodem organizace, od grafiky, bazárku, aukcí až po virtuální adopci. Taky stále hledáme dočasné pečovatele a pečovatelky o psy a kočky.

I takto může vypadat dobrovolnictví - vzít pejsky na procházku může téměř každý.

Jak sháníš dobrovolníky? Ozývají se ti spíše lidé sami?
Třeba se díky tomuhle rozhovoru někdo ozve (-smích-). Dělali jsme prozatím pilotní přednášku o dobrovolnictví, kde jsme vysvětlovali, co to vlastně obnáší, jak útulky fungují, co je trápí, jak se mohou lidé zapojit. My jsme ale hlavně otevření a pomocníky vítáme a co nejrychleji zařazujeme do procesu. Občas se nás ptají lidé na akcích, reagují na inzeráty, které rozvěšuji na internetu, někdy dáváme výzvy na sociální sítě nebo webové stránky. Někdy se zapojují i nové rodiny.

Jaká forma pomoci je pro tebe momentálně nejvíce potřebná?
Teď nás asi nejvíce tíží logistika v charitativním obchůdku. V Jičíně se nám nedaří najít nikoho ochotného, kdo by pomáhal s balením věcí. Taky hledáme v Praze někoho, kdo by měl větší auto nebo si uměl sehnat odvoz a organizoval by pojízdný stánek na akce, aktivně si je vyhledával a byl samostatný. Samozřejmě dobrovolníky několik měsíců zaučujeme, než jsou si jistí v tom, jak to funguje, takže se není vůbec čeho bát. Dáváme velký důraz na to, aby to byla hlavně zábava. Na akcích se všichni seznámíme, někdo donese bábovku, je to fajn odreagování se po náročném týdnu v práci, protože jsme na tom všichni podobně. Na konci je radost vidět, kolik se vydělalo na další činnost organizace.

Fotografie charitativního stánku ze dvou ročníků veletrhu For Pets

A jakými dalšími způsoby mohou lidé pomoci?
Mohou se zapojit třeba do virtuální adopce a dlouhodobě podporovat konkrétního pejska nebo kočičku. Potom jim chodí e-mailem jejich fotografie a informace o tom, jak se mají. Taky si mohou nastavit trvalý příkaz a dlouhodobě podporovat činnost celé organizace. Nebo se podívat na naše webové stránky a zjistit, co aktuálně potřebujeme z materiální pomoci. Těch možností je velká škála, vítáme i nové nápady a návrhy.

V naší republice je vcelku hodně organizací, které se zabývají pomocí psům. Dokáží spolu i spolupracovat? Nebo si spíše každý všímá svého?
Myslím, že hlavně organizace v Praze a okolí jsou kvůli velké koncentraci nucené okrajově spolupracovat, hlavně na umisťovacích akcích. Ale většina si spíš jen předává psy nebo kočky, když má plno, jinak si hledí svého. Panuje tu obrovská nesourodost, nejsme prozatím ve fázi, kdy bychom dokázali táhnout za jeden provaz úplně všichni, ale ty tendence se začínají objevovat. Hlavně "nová krev" začíná chápat, jak důležité je pro skutečnou změnu zvolit společný směr, chtějí se od nás učit a my zase čerpat nápady. Tak by to mělo správně být. Když se budou útulky a organizace nadále separovat a myslet si, že už všechno vědí, ničeho nedosáhneme. Taky obrovsky chybí profesionalizace.

Jak je na tom Česká republika oproti jiným zemím světa?
Ta otázka se zdá být jednoduchá, ale odpověď by byla na celou knihu. Oproti některým jsme na tom hůř, oproti jiným výrazně lépe. Myslím, že péče o opuštěná zvířata v Evropě odráží úroveň samotné společnosti konkrétní země. Na Ukrajině zuří válka a zvířata jsou tam po stovkách v útulcích s roztrhanými těly, umírají pod rukou krutých lidí, nemají co jíst a zcela přirozeně žijí na ulici. Jenže tam se mají špatně i lidé, takže psy tam podporují hlavně zahraniční dárci a organizace, které odtud odvážejí psy a hledají jim nové rodiny. Anglie a Německo jsou na tom samozřejmě lépe, je tam úplně jiné vnímání i neziskového sektoru jako takového. Myslím, že bychom se ale neměli s jinými zeměmi přímo srovnávat a omlouvat nás, protože jsme na tom lépe nebo nadávat, protože jsme na tom hůře. Měli bychom se dívat hlavně na to, co můžeme zlepšit a jaké pro to máme podmínky.

Mělas někdy chuť s tím vším skončit? Co ti pomohlo to neudělat?
Myslím, že ano. Ale měla jsem zodpovědnost za zvířata, lidi, kteří nás dlouhodobě podporují, za dobrovolníky, kteří do organizace dávají svůj čas a energii. To nejde jen tak zahodit. Začala jsem hledat cestu a objevila několik inspirativních lidí. Vrátilo mě to zpátky a nastavilo úplně jiný směr organizace, který dává větší smysl.

Jedna z mnoha proměn - v tomto případě paní Ježková

Co je pro tebe největší oběť?
Papírování. (-smích-)

Máš momentálně nějaké plány nebo cíle? Čeho by si chtěla dosáhnout teď, či v budoucnu?
Momentálně pracujeme na projektu, který by měl naši republiku zase někam posunout. Byla bych ráda, kdyby se do toho zapojilo co nejvíce lidí, dávalo to smysl a skutečně jsme to zvládli na profesionálnější úrovni. Tento rok jsme změnili název organizace, protože nás mnohem lépe vystihuje, s tím přicházejí i velké změny celé organizace, vážně se těším, až budeme mít první výsledky. Rádi bychom došli k trvalým změnám v naší společnosti, aby bylo méně opuštěných psů a koček a aby odcházeli domů mnohem rychleji. Věřím, že se nám to povede.

Kolik volného času ti zbývá? Máš vůbec čas na své koníčky? 
Mám ještě jednu práci a chodím do školy, takže teď ani moc ne. Ale v létě se chystám na výpravu do přírody, bez počítače a internetu. Už jsem ve sklepě vyhrabala i starý telefon na SOS volání. (-smích-)


Co pro tebe znamenají psi?
Živé bytosti, které mají právo na to být šťastné. A já mám možnost jim v tom pomoct.

Kdyby si mohla, změnila by si v něčem svůj život?
Měním ho neustále, ono to ani jinak nejde. Člověk se musí stále něčemu učit a rozvíjet, aby něco dokázal.

Máš nějaká přání?
Chtěla bych víc cestovat do zahraničí. Poznávat tam zajímavé lidi a odnášet si zkušenosti. Vidět krásná místa. Jednou bych chtěla skočit bungee jumping. A naučit se řídit po Praze. Oboje řadím na stejnou úroveň adrenalinu.

A poslední otázka, co by si vzkázala čtenářům?
Aby se nebáli toho pomáhat druhým. Ať už lidem, zvířatům, přírodě, čemukoliv, co jim osobně dává smysl. Aby nehledali, proč něco nejde, ale zamysleli se, jak by to jít mohlo. Myslím, že díky tomu můžeme být všichni šťastnější. A kdyby se jim líbila naše filozofie, aby se nám nebáli napsat a stát se jedním z hrdinů v Pet Heroes :)


Děkuji moc Niky za zajímavý a inspirativní rozhovor. Pokud byste měli chuť stát se jedním z dobrovolníků nebo byste měli nějaké otázky, můžete Niky kontaktovat zde info@osbeky.cz

Pár odkazů na závěr:

Aktuality z azylu XY
Charitativní obchůdek Druhá šance

Eshopů s obojky a vodítky pro psy na zakázku sleduji celkem velké množství. Jedním z nich je i Mutt & Go, od kterého jsem již několik měsíců plánovala pořízení hned několika věcí. A tak když se naskytla možnost, tak jsem neváhala.

Mutt & Go

V nabídce Mutt & Go naleznete opravdu všemožné produkty - různé druhy obojků, vodítek, postrojů, dále také tašky na venčení, pamlskovníky, sedáky, obaly na očkovací průkazy nebo i pelíšky. A to ve všemožných barevných kombinacích, s potiskem, bez potisku, se stuhami, zkrátka jak vás to napadne.

Moje objednávka

Původně jsem v první objednávce chtěla pořídit jen postroj, jelikož jsem se po absolvování semináře "Příprava na výkon" dozvěděla, že norský postroj, který jsme měli doteď, není vhodný na jakýkoli druh tahu, takže ani pro psa, který prostě tahá na vodítku. Chvíli jsem váhala, který postroj vůbec pořídit, pak ale padla volba na typ Tour. Pak mi ale můj vnitřní hlásek našeptával: "Když už, tak už...navíc, však budou Vánoce." A tak jsem se rozhodla objednat k postroji i obojek a vodítko.


Barevnou kombinaci obojku jsem měla vybranou už dlouhé měsíce dopředu, jelikož všeobecně mám tuto kombinaci ráda - a to kombinaci fialové se zelenou. Ovšem to bych samozřejmě nebyla já, kdybych měla to, co mají ostatní a tak jsem začala vymýšlet, jak bude naše sadička vypadat. Upřímně, když jsem pak dávala dohromady konečný popis všech tří věcí, připadala jsem si, jako bych sepisovala návod na sestavení jaderného reaktoru. O to víc jsem se bála, že něco nevyjde podle mých představ, jelikož jsem z minulosti měla špatnou zkušenost s výrobou obojku na zakázku, ovšem od jiného výrobce. Zkrátka a dobře, opravdu uznávám, že mé požadavky byly více než náročné, zvláště pak u postroje. A tak, když balíček se sadou došel, byla jsem rozpolcena, na jednu stranu jsem se nesmírně těšila, na druhou stranu jsem se bála, že něco nebude tak, jak jsem chtěla. Ovšem paní Ester vše splnila naprosto do puntíku přesně.


Co musím vypíchnout je komunikace a především rychlost. Po schválení mé objednávky jsem už za 3 dny dostala fotografii s hotovou sadou, která byla ihned odeslána. Musím se přiznat, že mě taková rychlost opravdu překvapila, vzhledem k tomu, co jsem si navymýšlela a ke všemu jsem měla 100+1 připomínku či otázku. Stejně tak nemůžu opomenout trpělivost a ochotu paní Ester v naší vzájemné komunikaci, jelikož se v tomto případě opravdu považuji za puntičkářského a náročného zákazníka.

Firmu Mutt & Go naprosto doporučuji všem. S mou objednávkou jsem naprosto spokojena a do budoucna bych chtěla pořídit ještě sedák a vodítko s amortizérem. Za velmi dobré ceny dostanete opravdu kvalitní produkty, které jsou vyrobené z kvalitních materiálů a to vše podle vašich představ.

Uznejte, že mu to prostě sluší :)

Neodvolatelní psi, kteří si pobíhají na volno a dělají si, co chtějí, asi majitelům bezproblémových psů moc vrásek nedělají, ovšem majitelům hárajících fen, psů v rekonvalescenci, či psů se špatnými zkušenostmi už můžou pořádně zavařit a ztížit veškeré snažení. Zde je 11 důvodů, proč není dobré pouštět na volno psa, který nemá spolehlivé přivolání. Toto téma také můžete nalézt rozepsané ve článku "Svoboda jednoho...".

1. Bezpečí především - pokud je od vás váš pes vzdálený x metrů, ne-li x desítek metrů, nemůžete tušit, co se kolem něj děje. Může se někde zranit, zapadnout do nezabezpečené šachty apod.

2. Ostatní psi - jak jsem již psala ve výše zmíněném článku, je několik skupin psů, kterým může váš na volno pobíhající pes dělat velké problémy. Jsou zde psi se špatnou minulostí - psi, kteří žili v izolaci, nejsou socializovaní, byli týraní apod. Psi, kteří mají se psy špatnou zkušenost - byli v minulosti napadeni a psů se od té doby bojí. Psi se zdravotními problémy či po operaci. Lidé s takovými psy mají už tak dost práce a starostí, i bez vašeho neovladatelného psa, neztěžujte jim to.

3. Lidé se strachem ze psů - myslím, že při venčení psa by páníčkové měli myslet i na ostatní a to nejen na ostatní pejskaře, ale i ostatní lidi. Je sice možné, že venčíte svého psa v lese nebo na poli, nebo kdekoli, kde není ani živáčka, ovšem nikdy nemůžete vědět, že nepotkáte člověka, který má strach ze psů.

4. Ohleduplnost a slušnost Aneb Základy slušného chování - kolem nás žijí i jiní lidé, kteří si žijí své životy. Každý z nás by si měl uvědomit, že nikdo cizí není zvědavý na naše volně pobíhající psy. Zvláště pak na ty přátelské jedince, kteří jsou zvědaví, po lidech skáčou nebo jim lezou do tašek apod.

5. Ohleduplnost vůči ostatním pejskařům - ne každý pejskař stojí o to, aby se jeho pes musel pozdravit a seznámit s každým chlupáčem v okolí, zvláště pak ve chvílích, kdy se svým psem cvičí či trénují na nějaký sport nebo zkoušky. Nebo si můžou jen hrát, každopádně pokud by stáli o kontakt s někým cizím, pak by se o to sami přihlásili, ostatně od toho umí lidé mluvit.

6. Hárající feny - co se týče volně pobíhajících psů, asi málokterý odolá "vůni" háravky a asi málokoho baví od své feny neustále odhánět psy, kteří fenku v tomto období neustále obtěžují. Co se týče fenek, pustit na volno hárající fenku bez přivolání, to už je holé bláznovství.

7. Zaběhnutí - ruku na srdce, pokud svého psa nedokážete přivolat ze snadné situace, myslíte, že se na něj můžete spolehnout v nějaké složitější? Můžete si být jisti, že se nezalekne např. rány z rachejtle nebo že se nepustí po stopě za nějakou zvěří? Psi sice mají vynikající čich a smysly obecně, ovšem také se mohou velmi snadno zaběhnout a ztratit.

8. Krádež - bohužel žijeme v době, kdy se někteří lidé neštítí ničeho, a z chovatelství se stal výnosný byznys. Česká republika se stala rájem množitelů a obchodníků se psy, kteří na zakázku kradou atraktivní plemena a vyváží je do zahraničí. A k tomu všemu stačí pouze na pár vteřin ztratit psa z dohledu.

9. Napadení jiným psem - tento důvod částečně vychází z důvodu č. 2. Nikdy nemůžete vědět, co jsou ostatní psi zač, jakou mají povahu, jaké mají zkušenosti nebo jakou mají minulost. Mějte na paměti, že existují plemena, kterým stačí jedno kousnutí a druhého psa zabijí. A pokud nepůjde o podobná plemena, proč zbytečně svého psa nechat podstoupit rvačku, ve které může být i vážně zraněn a 100% je to pro něj špatná zkušenost se psy a nepříjemný zážitek?

10. Vběhnutí pod auto - nejen, že zde riskujete zdraví a život vašeho psa, ale taky si koledujete o pěkný malér. Kdo si myslíte, že zaplatí škodu, pokud váš pes na volno způsobí autonehodu?

11. Způsobení škody, či ublížení na zdraví - představte si dva psy v zápalu hry. Myslíte, že takoví psi koukají kolem sebe a dávají pozor, jestli náhodou třeba kolem nejede cyklista nebo neběží malé dítě? Já myslím, že asi ne. Stejně tak si myslím, že to neřeší ani pes, který si zrovna užívá volného pohybu. Stačí málo a váš pes vlétne do cesty cyklistovi, ten spadne z kola a zraní se. Kde myslíte, že je vina? Ano, přesně na vaší straně. Vy máte za svého psa zodpovědnost a to, že nemá s nikým problém, nikoho nezajímá, pokud způsobí jakoukoli škodu, když je na volno, vy platíte veškeré náklady. A to se zde nebavíme o lidech, kteří jsou cholerici a pro ránu nejdou zrovna daleko.

Přivoláním zde míním okamžitou reakci psa na zavolání (a to reakci takovou, že přijde k majiteli, ne že okamžitě uteče kamkoli jinam) v jakémkoli prostředí, nejen na cvičáku. Pokud vašeho psa nezvládnete odvolat od čmuchání, od psích kámošů, od lidí a podobně, pak nemá přivolání. Je třeba zde být opravdu upřímný sám k sobě a reálně zvážit své schopnosti a svou hodnotu u psa. Psů v naší zemi žije opravdu obrovské množství a v některých městech jsou už teď zavedeny velmi přísné podmínky pro pohyb psů venku, je jen otázkou času, kdy i ostatní obce a města své podmínky zpřísní právě kvůli lidem, jejichž psi si dělají, co chtějí.

Vždycky jsem měla ráda prosinec, vzhledem k tomu, že je to měsíc Vánoc a celé té Vánoční atmosféry, ovšem tentokrát u nás prosinec začal spíše hororově, než poklidně. Tak se vám pokusím přiblížit mou zkušenost, a co mi pomohlo situaci vyřešit.

Vše začalo tím, že jsme před sebou měli stěhování, ze kterého jsem měla dost velký strach, nebyla jsem si jistá, jak Mou tuhle změnu přijme, zvlášť když jsem věděla, že se bojí v cizích barácích. Ovšem také mimo to s prosincem přichází období bouchání petard a rachejtlí. Reakci na střelbu pan Mou má od loňského roku, kdy nám nad hlavou buchly 3 rachejtle po sobě a od té doby se petard a rachejtlí bojí. To mě ale ani ve snu nenapadlo, že by to mohlo dojít tak daleko.

K mému překvapení Mou s novým bytem problém neměl, téměř okamžitě si zvykl. Dokonce úžasně zvládl i stěhování, kdy u nás v bytě byli 3 naprosto cizí lidé, což by pro něj dřív byl ohromný problém. S ranami už to ale tak dobré nebylo. Jelikož bydlíme na sídlišti, tak je to tu den co den x bouchnutých petard či rachejtlí a jak už to tak se zákonem schválnosti bývá, tak jsme vždy, když jsme vyšli ven, vychytali chvíli, kdy někde nějaká bouchla. A to způsobilo, že Mojo každou ránu zvládal hůř a hůř. Pak to ve výsledku vypadalo tak, že jsme asi 5 dní nezažili normální, klidné venčení, kdy by Mojo v panice neprchal kamkoli pryč. A jak se stres kupil a rány stále přibývaly, tak se začal bát chodit ven. Když jsem ho chtěla jít vyvenčit, tak jsem ho musela skoro až nutit. Pak jsme vyšli ven a opět rána, takže se ani nevyvenčil a už hnal zase domů nebo kamkoli, prostě pryč. Po asi dni, kdy jsem ho musela přemlouvat, aby šel ven, se začal klepat strachy už ve výtahu, což už to pro mě bylo znamení, že tohle nevyřešíme sami a už vůbec nezvládneme Silvestr, a tak jsem se obrátila na trenérku, která se zabývá strachem u psů, jaký přípravek by nám mohl pomoci, já měla vyhlídnutý feromonový obojek, případně Alavis Calming. Ovšem bylo mi doporučeno na tento dlouhodobější a vrstvený stres pořídit tablety Zylkéne a tak jsem neváhala a tablety objednala.

Tablety jsem objednávala v pátek, takže jsem počítala, že dorazí v pondělí, nejpozději v úterý. O víkendu u nás probíhalo stěhování nábytku a takových těch nezbytností, takže jsme chodili jen na kratší venčení, které neprobíhalo úplně ideálně, jelikož Mou tahal jako blázen a byl hodně nesvůj. To nejhorší ale přišlo v pondělí. Jelikož v novém bytě ještě nemáme internet, rozhodla jsem se vzít Moja a notebook a jít do starého bytu, kde mohu pracovat bez omezení. Když jsme se uvelebili, pustili si televizi a já mohla začít s prací, ozvala se venku rána. Po ní následovaly další asi dvě a z mého psa se stal klepající se uzlíček nervů, který na mě koukal pohledem, který mě naplňoval obrovským strachem a obavami. Vím, že Mojo je hodně velký stresař a bojínek, ale v tomhle stavu jsem ho nikdy neviděla. Musela jsem mu od toho stavu nějak pomoct a tak jsem začala pátrat, zda někde v okolí neprodávají výše zmíněný Alavis Calming (jelikož mi bylo řečeno, že tento přípravek se používá na jednorázové stresy, např. při bouřce nebo na Silvestra), případně jsem v záloze měla návštěvu veteriny. Na rychlo jsem zburcovala kamarádku Míšu, jestli se nepohybuje někde kolem chovatelských potřeb, zda by se mi tam nepodívala. Díky Bohu v nedalekých chovatelských potřebách Alavis Calming měli a dokonce ve slevě, takže kamarádka koupila Alavis a běžela za námi. Kdyby nemohla, tak bych pro něj samozřejmě skočila sama, ale nechtěla jsem Moja nechávat v takovém stavu samotného.

Díky Bohu, nedlouho po nasazení Alavisu se Mojo opravdu uklidnil, přestal se klepat a začal vnímat. K mé obrovské úlevě se večer ani nebál jít ven a druhý den už byl taky v pořádku, ačkoli trochu nejistý, ale už mnohem mnohem klidnější. V úterý jsem pro jistotu Mojovi dala ještě jednu dávku a naštěstí nám už přišlo i Zylkene. V poledne jsme jeli za kamarádkou Pavlou, pro namíchané Bachovy esence a téměř celou cestu šel Mojo na prověšeném vodítku, bez panických úprků z každého uprdnutí, už byl zase ve své kůži. Od středy bude dostávat už jen Zylkéne, tak doufám, že mu to pomůže i s celkovým zklidněním, ale hlavně, že zvládne prosinec a Silvestr bez většího stresu, nebo kéž by bez jakéhokoli stresu.

Na závěr bych ráda dodala, že určitě vím, že se pes nemá chlácholit, když se bojí, ani se nemá litovat. Toto všechno vím a ani jsem to nedělala, ovšem Mojův stav se zhoršoval opravdu každou hodinou a neviděla jsem jiné řešení, než v použití podpůrných prostředků jako je Alavis Calming.

Takže pokud má váš pesan problémy se Silvestrem, bojí se ran, je celý den ve stresu, nebo se dokonce klepe strachy, opravdu doporučuji vyzkoušet Alavis Calming. Nenechte své psy zbytečně celý den ve stresu, zvlášť pokud se opravdu hodně bojí. Za sebe můžu říct, že po Novém roce se určitě pustíme do zvykání na rány a určitě si nechám poradit od někoho kvalifikovaného, protože nechci, aby pro nás byl prosinec měsíc plný stresu a strachu. 

Vzhledem k tomu, že se na sociálních sítích čím dál více objevují příspěvky s mylnými a nepravdivými informacemi o klikrtréninku, rozhodla jsem se některé z těchto mýtů vyvrátit.

1. "Je to jen cpaní psa pamlskama" - Pamlsky zde slouží pouze jako forma odměny, které se dávají za určitých podmínek a pravidel. Jídlo je upřednostňované proto, že je ve většině případů nejrychlejší odměnou. Je pouze na vás, jakou odměnu použijete.

2. "Když jednou začnete cvičit pomocí klikru, už se bez něj neobejdete." - Klikr opravdu není nic bez čeho byste se neobešli. Pokud se vám s ním nechce tahat nebo jej zapomenete, pak můžete bez problémů používat pouze slovní marker.

3. "Klikr vydává moc hlasitý zvuk." - Dnes je na trhu nepřeberné množství klikrů, takže k sehnání jsou jak hlasité klikry, tak i velmi potiché.

4. "Moc dlouho trvá vysvětlit psovi co kliknutí znamená." - Naklikání a vysvětlení principu klikrtréninku je ve většině případů velmi rychlý proces - povětšinou je to otázka pár opakování.

5. "S klikrem nemůžete cvičit dva psy najednou, jelikož neví, komu zrovna klikáte." - Zde jde pouze a jen o to psy naučit, kdy se se kterým z nich pracuje. Pak moc dobře chápou, komu zrovna klikáte.

6. "Můj pes to nechápe." - Pokud pes nechápe klikrtrénink, pak většinou není problém v tom, že by pes byl hloupý, ale spíše v tom, že to člověk špatně vysvětlil.

7. "Je to zbytečně zdlouhavé." - Zde hodně záleží na metodě, kterou si zvolíte. Je rozdíl mezi shapingem a luringem a ostatními metodami. Ovšem vše je individuální a záleží na tom, jaké chování učíte a hlavně jak jej učíte zrovna vy (jaká nastavíte kritéria apod.). Dle mého je ideální přizpůsobení se dané situaci.

8. "Klik nahrazuje odměnu/pochvalu." - U klikrtréninku je důležité dodržovat nějaká pravidla a jedno z nejzákladnějších a nejdůležitějších pravidel je: klik = odměna. Pokud tuto "dohodu" nedodržíte, je to nefér a je velmi pravděpodobné, že vám to nebude fungovat. Pamatujte také na to, že odměna nemusí být pouze a jen ve formě jídla.

9. "Klikr ignoruje řeč psa." - Právě naopak. Samozřejmě záleží, kterou z metod učení si zvolíte, každopádně u většiny metod je důležité především sledovat psa, řídit se jeho signály a podle toho vést tréninkové lekce. To, že to někdo nedělá, bohužel už není problém klikru.

10. "Je to jen další zbytečná metoda, co je zrovna v módě." - Klikr není úplně moderní záležitost, principy klikrtréninku se používají již dlouhá léta. V posledních letech se rozmáhá nejspíše proto, že to prostě funguje a lidi i jejich psy to jednoduše baví.

11. "Nefunguje to na všechny psy." - Jeden z argumentů, proč klikr nepoužívat, ovšem co je na něm pravdy, to už musí posoudit každý sám. No uznejte, když klikr funguje na zvířata jako jsou kosatky, delfíni a lachtani, myslíte, že se najde nějaký výjimečný pes, u kterého by klikr nefungoval? Samozřejmě není dané, že to psa bude bavit, ovšem zde opět záleží na tom, jakou metodu člověk zvolí a jak to člověk podá.

_______________________________________________________________________________________________________

Chcete-li se o klikrtréninku dozvědět více, přečtěte si článek "TÉMA: Klikr - kouzelná krabička"