Ke spokojenému soužití se psy je často potřeba pochopit jejich vnímání tohoto světa a někdy tomu i podřídit situaci. Psi jsou úžasné bytosti a často je bereme do podmínek, které jsou jim silně nepříjemné a stresují je, ale nám jako lidem nepřijdou nijak zvláštní. Zkuste si představit svět pouze v odstínech žluté, modré a šedé nebo svět, který nevnímáte prvotně zrakem, ale nezměrným množstvím pachů a vůní...

1. Otisk čenichu psa je stejně jedinečný a individuální jako lidský otisk prstů.

2. Oko psa je citlivější, než lidské oko za šera. Psům díky tomu stačí pouhá čtvrtina světla (kterou by potřeboval člověk), aby v noci či za šera viděli.

3. Psi vnímají barvy, ovšem vnímají menší množství barev než lidé. Ve zkratce psi vidí svět v modro-žlutých odstínech. Jako žlutou barvu vidí např. zelenou a oranžovou, fialovou jako modrou a červenou vidí jako tmavě šedou až černou.

4. Psí čenich je často vlhký proto, že tato tekutina (hlen) pomáhá rozpouštět a lépe analyzovat molekuly různých pachů.

5. Srst psů funguje jako izolace před vnějšími vlivy - v létě před teplem, v zimě před chladem. Ovšem kromě toho jejich srst izoluje i teplo vytvářené tělem a brání jeho ochlazování, proto se psi v teplých dnech ochlazují silným supěním a potí se na tlapkách.

6. Psí čich je mnohem sofistikovanější než ten lidský. Obrazně řečeno - necháte-li člověka přičichnout ke guláši, ucítí guláš, ovšem necháte-li ke guláši přičichnout psa, ucítí jednotlivé ingredience, které guláš obsahuje.

7. Největší rozdíl ve sluchu psů a lidí spočívá ve slyšitelnosti vysokofrekvenčních zvuků. Mladí lidé se zdravým sluchem slyší zvuky až o frekvenci 20 000 Hz, psi ovšem slyší zvuky až v rozmezí 47 000 Hz - 65 000 Hz.

8. Na psím nose je mimo jiné také umístěno jakési tepelné čidlo, které se u psů rozvíjí již po narození - proto ještě slepá štěňata často kmitají hlavou ze strany na stranu, jelikož hledají zdroj tepla - svou matku.

9. Psi oplývají sadou hmatových čidel, která lidé neznají - jejich "vousy" na tlamě. Ve skutečnosti se spíše jedná o jakási tykadla, díky kterým pes vnímá předměty v blízkosti jeho tlamy. Z každého tohoto "vousového tykadla" pes získává informace, díky kterým je např. i jistější při chůzi v šeru apod.

10. S výjimkou tepelného čidla na nose, psi zaznamenávají čidly pouze chlad, kterému se snaží ve většině případů vyvarovat. Neznamená to, že by psi nevnímali teplo, jen ho vnímají velmi slabě a např. velké horko pes vnímá skrze receptory vnímající bolest.

11. Psí zrak je obzvláště citlivý na změny prostředí, proto psi skvěle vnímají jakýkoliv pohyb. Např. podle výsledků studie s policejními psy, byli psi schopni rozpoznat pohybující se objekt až na vzdálenost 900m, ovšem tentýž objekt nedokázali rozpoznat na vzdálenost 585m, pokud se nepohyboval.


Informace pro tento článek jsem čerpala především v knize Stanleyho Corena - Co má pes na mysli, kterou doporučuji v článku 10+1 skvělá kynologická kniha, kterou byste si měli přečíst.

Kdyby existoval nějaký žebříček témat, která se nejvíce omílají v diskuzích na různých pejskařských skupinách, pak by na prvním místě bylo jednoznačně téma "PP vs bez PP". Já sama jsem se těchto diskuzí dříve celkem často účastnila, ale upřímně, trochu už mi došla trpělivost a raději ten čas strávím nějak efektivněji, než dohadováním se s lidmi, kteří prostě nejsou ani ochotní se alespoň nad věcí zamyslet. Proto jsem se rozhodla napsat pár článků na toto téma, doufám, že alespoň některé to přiměje se nad touto problematikou zamyslet a třeba i změnit názor.

Co je to vlastně PP?

PP neboli průkaz původu je rodokmen psa, ve kterém najdete jména veškerých předků daného jedince. Je to jednoduše takový rodný list psa.
PP dostane každé narozené štěně z registrovaného vrhu po uchovněných rodičích též s PP. (Pozn. Není zde žádný důvod, proč by některý z potomků nedostal PP. Dříve sice bylo možné, že PP dostalo pouze asi prvních pět štěňat, ale to je dnes již minulostí a PP dostanou VŠECHNA štěňata, ať už jich ve vrhu bylo 5, 10 nebo 15.)
Do PP se zapisují i různé vady, ať již nestandardní zbarvení srsti či očí, předkus či podkus a podobně. Ty, které jdou vidět už u štěňat, nechává zapsat chovatel, vady u dospělých psů jsou zapisovány např. na výstavách. Samozřejmě jsou způsoby, jak některé vady obejít, ale to už je jiné téma.
Nejedná se tedy o žádný cár papíru, který by byl k ničemu, není to ani papír, který by vás nutil účastnit se výstav.

Chovatel vs Množitel

Jaký je mezi nimi rozdíl? Jak je od sebe rozeznat? Ve skutečnosti je to nesmírně snadné.

Chovatel je člověk, který má chovatelskou stanici registrovanou pod ČMKÚ (případně i u organizací jako ISDS a jim podobné). Tento člověk může chovat i více plemen, není nijak omezený, ovšem musí dodržovat jistá pravidla, která určuje klub daného plemene.

Naopak množitel je každý, kdo nesplňuje výše zmíněné body, tedy ten kdo - odchovává bez PP pejsky, nemá registrovanou chovatelskou stanici, neodvádí řádně daně ze svých výdělků, nemá uchovněné psy a feny, nezajišťuje majitelům "odchovů" veškerý servis atp.

Asi si říkáte, do které skupiny patří ti lidé, kteří "dopřejí" své fence alespoň jednou za život štěňata - ano, jsou to též množitelé. Sice se v tomto případě může zdát, že to jsou pouze milí lidé, kteří jednoduše milují svojí fenku a rádi by si nechali jednoho z jejích potomků a ostatní štěňata prodali do dobrých rukou, ale mnohdy jsou to lidé, kteří nemají ani základní znalosti o chovu a genetice psů. Dalo by se zde polemizovat, že pokud novým majitelům dají pejsky pouze za náklady na očkování, tak se přeci nemůže jednat o množitele, s tím nemůžu úplně nesouhlasit. S čím ale zásadně nesouhlasím, je ten hazard, ať už se životem jejich fenky, tak i se životy štěňat. Genetika psů (ostatně jako genetika všech živočišných druhů) je velmi sofistikovaná a kouzelná věc, v mnoha ohledech je i v dnešní době pro nás velkou neznámou. Jako příklad, kam to s těmito sice dobrými úmysly může dojít, bych uvedla zbarvení double merle. Double merle je zbarvení, které je možné vidět např. u border kolií, dlouhosrstých kolií, šeltií a plemen, která jednoduše mají merle zbarvení. Toto zbarvení získáme nakřížením dvou merle jedinců, které je ovšem všemi kluby (alespoň v České republice) striktně zakázáno a to z velmi dobrých důvodů - z tohoto spojení se rodí část vrhu mrtvá, jedinci, kteří přežijí, mají často různé tělesné vady, jako je např. slepota a hluchota, ale nejsou výjimečné i různé degenerace vnitřních orgánů. Jedinci double merle jsou sice krásná stvoření, ale za jakou cenu?
A to je přesně ten důvod, proč by se do "chovu" psů neměl pouštět nikdo, kdo mu nerozumí. V PP chovu by se něco takovéhleho stát nemohlo, jelikož od toho zde jsou poradci chovu a celkově celý klub.

Double merle border kolie (zdroj: www.dogster.com)

Samozřejmě zde netvrdím, že v PP chovu je všechno růžové a dokonalé, není a ani být nemůže. Příroda je mocná a někdy se může člověk snažit sebe víc, ale sem tam se může něco pokazit. I v PP chovu se vyskytují jedinci se špatnými klouby, dědičnými vadami, epilepsií, autoimunitními onemocněními a podobně, ovšem jsou tu možnosti, jak toto riziko co nejvíce minimalizovat. Stejně tak netvrdím, že každý chovatel je poctivý dobrák, který vše dělá čistě z lásky ke psům, ničím se netají a vše dělá, jak nejlépe dokáže, to je zkrátka nemožné, neboť i chovatelé jsou jen lidi a lidé často mají tendence tíhnout k penězům a jiným hodnotám, než by měli. Na druhou stranu jsou tu chovatelé, kterým je máloco vytknout - chovný pár vybírají pečlivě klidně i měsíce, vše dělají jak mají, štěňata piplají jako nějaké nadpozemské tvory, řádně je socializují se všemi možnými tvory, místy, vjemy, prostě vším, co by je mohlo v životě potkat, trpělivě odpovídají na veškeré dotazy zájemců, snaží se jim vybrat to nejvhodnější štěně, zajímají se o to, do jakých podmínek jejich odchovy půjdou a odchodem štěněte do nového domova to pro ně nekončí. S majitelem jsou v kontaktu, v případě potřeby mu radí a pomáhají a zkrátka přijmou majitele svých odchovů mezi své přátele, někdy dokonce i rodinu. Pokud se nepoštěstí a něco se zvrtne, např. se u některého jedince objeví epilepsie, nemá problém to i veřejně přiznat a klidně i vyřadit kvalitní jedince z chovu, aby k podobné situaci již nedošlo. Tohle jsou podle mě lidé, kteří si ani v nejmenším nezaslouží nějaké osočování z toho, že to dělají pouze pro peníze a podobně. Dle mého si tito lidé zaslouží velký obdiv za to, co dělají a jak to dělají, není jich mnoho, ale jsou tací a to je důležité.

Ve výsledku je to vše na zájemci o štěně. Je strašně snadné nadávat na PP chov, že i PP psi jsou nemocní a kdesi cosi, ale jak jinak by to mohlo dopadnout s takovým přístupem, jaký dnes lidé mají - usmyslí si, že chtějí to a to plemeno, otevřou inzertní portál, zadají název plemene, najdou první štěně (ačkoli s PP) a to si koupí. Jak je možné, že žijeme v době, kdy lidé věnují hodiny a hodiny času výběru mobilního telefonu, televize či počítače, ale výběru živého tvora, který s nimi stráví celý život a celý život na nich bude závislý, nevěnují pomalu ani dvě hodiny svého života? V dnešní době internetu a sociálních sítí, kdy máme spousty informací jako na dlani? Udělají ukvapená rozhodnutí, koupí první štěně, nic si o chovateli nezjistí a pak se diví, že něco není v pořádku? Jak by mohlo?

Má zkušenost

Na závěr bych dodala, že mýlit se je lidské. Mám zde sice spousty chytrých řečí, ale jak můžete vědět, že to co zde píšu, je opodstatněné? Je to jednoduché - patřím k těm lidem, kteří se ukvapili, pořídili si první štěně, co bylo k mání a pak se divili, že je něco špatně. Netajím se tím a svou chybu přiznávám, bohužel za svou chybu platím téměř každý den. Pan Mou je bez PP, je z neplánovaného vrhu jedné chovatelské stanice, má PP rodiče, matka je dokonce chovná fena, ovšem u otce už to tak pozitivní není. V době, kdy jsem hledala vhodné štěně, to bylo přibližně 2-3 měsíce, co odešel náš rodinný pes a mě jednoduše pes v domácnosti nesmírně chyběl. Patřím k lidem, kteří psa k životu prostě potřebují. Už od střední školy jsem byla rozhodnutá, že si jednoho dne pořídím border kolii, jelikož mě toto plemeno naprosto uchvátilo. Zaslepená smutkem a nedočkavostí jsem moc nepřemýšlela a chtěla štěně prostě hned, místo abych se dostatečně informovala a důkladně vybrala vhodné štěně. Svého psa nade vše miluju, nevyměnila bych ho za nic na světě, ale právě kvůli němu mě to nesmírně štve. Otec pana Moja je mírně složitý a dalo by se říci labilní. Když se podívám na fotku Moja a jeho otce, pak moc rozdílů ve vzhledu nevidím a jinak tomu není ani s povahou. Samozřejmě, že záleží na výchově psa (nejde veškerou vinu svalovat na povahu), ale genetický základ jen tak nezměníte. S Mojovou složitější povahou bojuji a bojovat budu a doufám, že jednoho dne budu moci prohlásit, že tento boj byl úspěšný :)

Otec a syn - Dag a Mojo (zdroj: odkstudanky.weebly.com, autor fotky Moja: Václav Drábek)

Proto vás prosím, zjistěte si všechny možné informace o potenciálních chovatelích, poptejte se majitelů jejich odchovů, víckrát je navštivte, seznamte se s nimi, seznamte se s rodiči vašeho potenciálního štěněte, věnujte výběru čas. Nebuďte ukvapení a především, nepodporujte množírny - i koupě jediného bez PP psa je pro ně +.

Před začátkem roku 2015 jsem si říkala, že je potřeba změnit celkově přístup k jakémukoli tréninku Moja. Rozhodla jsem se, že více zamakáme, budeme více cvičit, budeme se věnovat různým trikům, více si hrát a celkově se pokusím náš vztah zlepšit, jelikož pak bude snažší řešit Mojovy problémy (o těch napíšu někdy v budoucnu). Abych měla něco, čeho se držet, dala jsem si jakási předsevzetí, zkrátka věci, které bych chtěla tento rok stihnout. 

A tak jsme začali makat. Začali jsme chodit na individuální tréninky, abych mohla i já pracovat na sobě a věděla, jaké chyby dělám. Na agility jsme začali pracovat na skokové technice. Začala jsem si vést tréninkový deník, do kterého si píšu, co jsme který den dělali, jak si Mojo vedl a na co se zaměřit příště. Začali jsme více cvičit doma a podobně.

Jedním z mých předsevzetí je ještě tento rok složit zkoušku F1 (zkouška dogdancingu první úrovně, divize freestyle). Na tuto zkoušku ještě neumíme všechny předepsané triky, takže pracujeme především na nich a na pilování těch, které již umíme.
Včera jsme pracovali na couvání. Tento trik jsem Moja učila pomocí podložky, kterou jsem používala jako target na zadní packy - s tímto postupem Mou prakticky neměl problém. Postupně jsem začala klikat ve chvílích, kdy Mou ještě úplně nedocouval na podložku, abych jí mohla postupně odbourávat. Při včerejším tréninku jsem zkusila podložku odstranit úplně a z výsledku jsem měla opravdu radost a tak jsem se rozhodla to natočit...a výsledek je zde :)

Klikr se v poslední dobou stal velmi oblíbenou cvičební pomůckou a to zaslouženě. Ovšem často se najdou lidé, kteří psovi začnou klikat, aniž by znali nějaké základy a pravidla a pak se objevují názory jako "můj pes to nechápe", "můj pes je na to moc hloupý" nebo "mého psa to nebaví", ačkoli ve většině případů je chyba právě v člověku a ne ve psovi. Klikrtrénink má velké množství výhod a určitě stojí za to jej vyzkoušet. A co to klikr vlastně je? Klikr je malá plastová krabička buď s plíškem, nebo s tlačítkem, které vydává klikavý zvuk. Klikrů je dnes k sehnání nezměrné množství a každému vyhovuje jiný typ, takže je lepší, když si každý najde ten svůj.

Výhody klikru

• Pracuje se správným chováním, které je odměňováno, místo korigování toho špatného
• Přesnější a rychlejší načasování/označení správného chování
• Nepřenáší emoce
• Zní pokaždé stejně
• Skvělá společná zábava - pro většinu psů se trénink stane mnohem zábavnější právě s klikrem
• Pro psa jasná definice povelu - u klikrtréninku je nejčastější nejdříve zformovat chování a až k hotovému chování přiřadit povel
• Klikr můžete použít nejen u psů, ale i u ostatních zvířat, ať už se jedná o králíka, kočku nebo koně

Důležité faktory, na kterých závisí váš úspěch

• Načasování - u klikrtréninku je potřeba vědět KDY kliknout. Když kliknete ve špatný čas, posílíte špatné chování. Např. chcete-li psovi odklikat povel "lehni" a kliknete v okamžik, NEŽ si lehne, pes následně nebude leh dokončovat, ale zastaví se kdesi ve vzduchu. Pokud naopak kliknete v okamžik, kdy se už z lehu zvedá, budete posilovat ono zvedání. Je potřeba skutečně kliknout v tu chvíli, kdy požadované chování probíhá, v tomto případě, když pes leží.
• Kritéria - dalším z nejdůležitějších faktorů při klikrtréninku jsou kritéria, neboli malé postupné krůčky, po kterých pes bude ke konečnému chování postupovat a za které bude odměňován. Je třeba si tyto kroky stanovit předem a zvolit je individuálně podle psa, stejně tak je třeba nic neuspěchat a naopak nezůstat u jednoho kritéria příliš dlouho. Například, chceme-li psa naučit stoupnout si do nějaké krabice, kritéria budou zhruba následující: 1. Pes se přiblíží ke krabici, 2. Pes přijde ke krabici a hrábne po ní tlapkou, 3. Pes stoupne jednou packou do krabice, 4. Pes stoupne dvěma packama do krabice, 5. Pes stoupne třema packama do krabice, 6. Pes stojí celý v krabici 
• Frekvence a kvalita posílení - v neposlední řadě je jednou z nejdůležitějších věcí, jak často a čím pejska odměňujete. Zvláště, když s klikrem začínáte nebo se pes učí nové chování, je důležité klikat opravdu často a za každý pokrok. Obecně platí pravidlo - KLIK = ODMĚNA. Je dobré používat také tzv. jackpoty, což je odměna v podobě většího množství pamlsků a používá se především u průlomů v trénincích (např. když pes poprvé provede požadované chování nebo udělá sám od sebe velký pokrok).

Techniky učení:

• Navádění - luring - psa navádíme nejčastěji pamlskem do požadované pozice či chování
• Zachycení chování - vyčkáme na okamžik, kdy pes provede požadované chování a v ten moment klikneme (např. když chceme psa naučit sednutí pomocí zachycení, najdeme moment, o kterém víme, že si pes sedne - často si psi sedají, když je jim připravováno jídlo - klikneme, odměníme)
• Tvarování - shaping - pes sám vymýšlí a snaží se přijít na požadované chování, podporuje jeho tvořivost, zvyšuje sebevědomí; chování naučené shapingem je mnohem trvalejší. Místo komandování psa jej necháme, aby na chování přišel sám, člověk pouze označuje pomalé krůčky jako ve hře "samá voda - přihořívá - hoří"
• Cílení - targeting - u této metody je pes prakticky vysílán do požadovaného chování pomocí nějakého předmětu, kterého se dotýká buď čumákem nebo packou. Jedněmi z nejčastěji používaných targetů jsou dlaň, různé podložky, tyčky, stupínky nebo také post-it papírky.

Jak začít?

Než vůbec začnete klikr používat při tréninku, je třeba kliknutí přidat nějakou hodnotu, aby pes věděl, že klik = teď něco děláš správně, teď dostaneš odměnu. Tomuto procesu se říká naklikání. Naklikání je vcelku snadný proces - vezmete si hrst pamlsků a jednoduše kliknete, dáte pamlsek psovi, kliknete, dáte pamlsek atd. Tento postup provádějte tak 3x denně a během pár dní by pes měl na kliknutí reagovat. A jak zjistíme, že pes již má reakci na klik? Vezměte klikr v okamžiku, kdy se na vás pes nedívá, klikněte a pokud se za kliknutím otočí, je naklikaný a můžete začít s dalším tréninkem.
Jakmile váš pes již reaguje na klikání, můžete přistoupit k dalšímu kroku, díky kterému váš pes lépe pochopí systém následného učení. Tomuto kroku se říká "triky s krabicí" a spočívá v tom, že jednoduše vezmete nějakou krabici, postavíte jí před psa a klikáte a odměňujete za cokoli, co pes s krabicí vymyslí - tzn. pohled na krabici, pohyb ke krabici, hrábnutí packou po krabici, čuchnutí ke krabici, stoupnutí do krabice, prostě cokoli, co pes vymyslí. Možná z počátku bude váš pes trochu ostýchavý, ale buďte trpěliví. Pokud nebude moc ochotný něco vymýšlet, můžete mu pomoci tím, že mu odměnu budete házet směrem ke krabici nebo přímo do krabice. Až vymyslí dost chování, můžete krabici obrátit dnem vzhůru a klikat různá stoupání na krabici apod.
Jak zvládnete triky s krabicí, můžete přistoupit k učení čehokoli, co vás jen napadne. Přeci jen praxí se toho naučíte vy i pes mnohem více. Triky s krabicí nejsou úplně nutné, ale zjednodušíte si tím práci.

Časté chyby

• Klikr není nástroj přivolání!
• Několik kliknutí, ale jen jedna odměna - po kliknutí vždy musí následovat odměna
• Příliš uspěchaný postup - kritéria ztěžujte podle psa. Až v okamžiku, kdy pes současné kritérium s přehledem zvládá (obecné pravidlo je cca 80% úspěšných opakování), pak můžete postoupit dále
• Příliš dlouhé setrvání u jednoho kritéria - delší zdržování se u jednoho kritéria je stejně kontraproduktivní, jako spěchání
• Špatné načasování kliknutí - klikáte jiné chování než to, které chcete

Kde hledat inspiraci?

Videa:

• Kikopup - youtube kanál trenérky Emily Larlham, určitě se koukněte na její videa, vysvětluje jak základy klikrtréninku, postup při učení různých triků i jak postupovat při odnaučování zlozvyků nebo problémových chování
• Pam's Dog Academy - youtube kanál trenérky Pamely Johnson, opět zde najdete postupy různých triků, chování, her a podobně

Web:

• Katka Lerlová - web české trenérky, kde najdete skvěle popsané postupy, doplněné názornými ukázkami

Knihy:

• Morten Egtvedt a Cecilie Koeste - Klikrtrénink pro vašeho psa
• Susan Garrett - Shaping - I váš pes může být šampion
• František Šusta - Trénink je rozhovor

Přeji úspěšné klikání :)

O víkendu jsem se zúčastnila semináře s Emmou Parsons - Klikrem ke zklidnění. Celý seminář se zaobíral tématem, jak zklidnit reaktivitu psa, ať už vůči psům, tak i vůči lidem. Na každý den byli vybráni 3 cvičící psi, které si vybrala sama Emma na základě dotazníků, které se posílaly s dostatečným předstihem.

Emma Parsons, autorka knihy Click to Calm: Healing the Aggressive Dog, je americká trenérka, která se zaobírá chováním psů a řešením problémů s reaktivitou a agresí z ní pramenící. K tomuto odvětví kynologie se dostala díky svému psu, Benovi, který se stal agresivním poté, co byl psychicky odrovnán "odborníkem na agresi" (kteří v té době řešili problémy ostnatými obojky a vyvěšením psa do vzduchu), se kterým se Emma chtěla poradit ohledně Benova vrčení na psy po incidentu, kdy na něj zaútočil pes. Což Emmu pochopitelně vyděsilo a tak chtěla jeho problémy vyřešit po dobrém, pomocí klikru. V dnešní době vede řadu kurzů ve své psí škole Creative Canine, kde se snaží psům a jejich majitelům pomoci s "naučením" klidného chování.

Seminář Emma zahájila příběhem, jak se vlastně k tomuto odvětví dostala. Následovaly bloky teorie, prokládané různými historkami, zážitky a videi z Emminých tréninků a její vlastní smečky, prokládané cvičebními bloky, kde se ona teorie předváděla v praxi. Velmi mě mrzí, že se s cvičením bohužel nedostalo i na mě s Mojem, ale aspoň jsem se mohla více soustředit. Emma je naprosto úžasný a pozitivní člověk, ze kterého až prýští entuziasmus, až to člověka nutí mít pomalu radost z toho, že jeho pes má nějaký problém a on ho může, na základě jejích rad, řešit.

"Psi jsou naši učitelé...oni nás vedou."

Celá sobota byla věnovaná tématu klikrtréninku a shapingu, jejich výhodám a pak hlavnímu tématu - agrese pes X pes, na co je potřeba brát ohled, na co se zaměřit, jak vést tréninkové sekvence a především, že je důležité se přizpůsobit psu, do ničeho jej nenutit, sledovat jeho reakce a nechat se jím vést. Nedělní ráno se pak Emma věnovala odpovědím na otázky k tématu agrese pes x pes, přešla na téma domácnosti s více psy a po zbytek dne se věnovala už tématu agrese pes x člověk.

"Pokud se chceme posunout dál, musíme posunout i kritéria."

Celý seminář pak Emma ukončila představením své smečky a věnováním celého semináře památce již zesnulého Bena, díky kterému to vše vzniklo.

Za sebe musím říct, že jsem z celého semináře opravdu nadšená a těším se, až Emminy metody vyzkouším s Mojem v praxi. Moc ráda bych si časem i pořídila Emminu knihu, tu je bohužel možné objednat jen ze zahraničí, ale snad se někdy poštěstí. Zkrátka, pokud někdy budete mít možnost účasti na semináři s touto skvělou trenérkou, určitě neváhejte.

1. Vodítko - vodítko je vynález, který slouží především k tomu, abyste svého psa měli pod kontrolou a venku vám neutekl, není to nástroj k mlácení psa.

2. Flexi vodítko a manipulace s ním - když se z nějakého důvodu rozhodnete pořídit si flexi vodítko, naučte se také používat tlačítko, které slouží k zastavení odvíjení vodítka - přesně k tomu totiž to tlačítko slouží (zabráníte tak situacím, že se vy i kolemjdoucí do vodítka zamotáte).

3. Zvedání psa do náruče - pokud si pořídíte pejska malého plemene, dbejte na jeho socializaci a nezvedejte ho do náruče před každým psem, jinak z něj uděláte neurotického uštěkaného bojínka, který bude neustále ve stresu pokaždé, kdy uvidí nějakého psa.

4. Halti ohlávka + flexi vodítko - jedna z naprosto vražedných kombinací, jaké kdy člověk mohl vymyslet. Pokud se rozhodnete pořídit pejskovi ohlávku, zjistěte si, jak se má správně používat. Připnout ji na flexi vodítko je nejen kontraproduktivní, ale také velmi nebezpečné.

5. Trestání za uposlechnutí přivolání - když opakovaně voláte na psa a on zareaguje až na několikátý pokus, ale zareaguje a sám přijde, netrestejte ho, nekřičte na něj a nenadávejte mu, protože v takovém okamžiku ho trestáte za to, že teď přišel, ne za to, že předtím nepřišel.

6. Trestání psa za neplechu doma - pokud váš pes doma něco provede v době vaší nepřítomnosti, netrestejte ho, je to zbytečné jelikož pes neví, za co jej trestáte. Psi žijí teď, tímto okamžikem, nežijí minulostí.

7. Přivolávání psa a bezpečnost - při přivolání psa se vždy ujistěte, že ho svým přivoláním přímo neohrožujete, např. přivolávat psa, který stojí oproti vám přes silnici, skutečně není dobrý nápad.

8. Zdravotní porady na sociálních sítích - pokud má váš pes nějaké zranění nebo je ve stavu, který rozhodně neodpovídá normálu (ať už je to malátnost, silné průjmy či zvracení apod.) co nejdříve seberte psa a jeďte co nejrychleji k veterináři, rozhodně situaci nevyřešíte tím, že budete sedět u sociálních sítí a ptát se lidí, co si myslí, že pejskovi asi může být.

9. "Psi si to musí vyřešit sami" - nikdy nenechávejte psy, aby si něco vyřešili sami. Vy jste tu od toho, abyste určili pravidla, a abyste řešili problémy a spory, ne vaši psi.

10. Elektrický obojek jako první řešení problému - pokud se u vašeho psa objeví nějaký problém, ať už je to tahání na vodítku, útěky nebo podobně, pokuste se problém řešit nejdříve po dobrém, to že mu hned vrazíte na krk elektrický obojek, není úplně nejlepší řešení, zvláště pak, když se nepoužívá tak jak má.

11. Výběr plemene podle vzhledu - pokud se rozhodnete pořídit si psa určitého plemene, rozhodně si o daném plemeni zjistěte co nejvíce informací, ať už jakou má povahu, k čemu bylo vyšlechtěno, jaké jsou zdravotní problémy, na které toto plemeno trpí apod. Objeďte si pár výstav a psích akcí, komunikujte s majiteli, ať víte, do čeho jdete. Jinak to ve výsledku dopadne tak, že si třeba pořídíte naprosto hyperaktivního psa, na kterého nemáte čas a tak se začne zaměstnávat sám, např. demolováním vašeho bytu nebo sám sebe.

Za tu dobu, co mám Moja a co jsem se začala zajímat o agility a další psí sporty už jsem byla na pár psích akcích, ať už jako divák na oficiálních závodech agility, zkouškách dogdancingu nebo jako závodník na neofikách agi. Jsem členka různých skupin na facebooku, v přátelích mám lidi, kteří se také věnují různým sportům a tak mám poměrně přehled o probíraných tématech a názorech lidí. Ovšem co občas vídám, mě nutí přemýšlet o tom, jaké vůbec mají lidé priority, když už se na nějaký sport se svým psem vrhnou.

Předem bych chtěla říct, že se s Mojem agility věnujeme bez mála 2 roky. Momentálně jsme ve fázi, kdy jsme se vrátili skoro na úplný začátek, jelikož Mojo se bál skoků, skáče zóny, zabíjí se o kruh a z pár dalších důvodů. Závodů jsme se zúčastnili pouze neoficiálních a ofika jsou zatím vzhledem k současné situaci v nedohlednu. Ano, ráda už bych si zkusila atmosféru oficiálních závodů a ten koloběh kolem, ale zkrátka ještě není náš čas a já to musím respektovat a respektuji.
Ovšem někteří jedinci této sebekritiky jednoduše nejsou schopni. Čas od času se na sociálních sítích objeví videa z nějakých závodů, sem tam nějaký depresivní status, jak se danému týmu nedaří a podobně. Popíšu zde pár situací, které mi utkvěly v paměti a které mě přiměly nikam se nehnat a brát ohledy na schopnosti Moja a především na schopnosti mě samotné.

| Situace č. 1 - Tým 1 - agility. Běhali sotva pár měsíců a honem honem na závody. No a jak závody dopadly? Diskvalifikací. Opravdu si někdo mohl myslet, že nezkušený tým, který stěží bude sehraný a který sotva zvládá všechny překážky, by se nediskvalifikoval? Po těchto neúspěšných závodech ovšem následovala kritika psa, ze strany jeho vlastního pána, který by ho měl znát a který by především měl znát své vlastní schopnosti a který by si měl být vědom svých limitů. Ačkoli trénovali dál, postupem nějakého času složili pár zkoušek, trošku více se sehráli, získali nějaké zkušenosti a honem honem postoupit do dvojek. Co na tom, že na více zkouškách se diskvalifikovali, než umístili, ale hlavně že postoupili do pokročilých.

| Situace č. 2 - Tým 2 - zkoušky dogdancingu. Jednou jsem byla jako divák a jako psychická podpora mé kamarádky na zkouškách dogdancingu. Týmů zde bylo poměrně málo, takže zde bylo celkem dost prostoru, aby nikdo nikoho neobtěžoval. Zaujal mě ovšem jeden psík - neustále nadšený, veselý, vítal každého, kdo se k němu přiblížil. Před zkouškami mu majitel dopřál trochu volna, což pro psíka byl hotový ráj, zvládl udělat x koleček okolo celého areálu, mezitím s nadšením pozdravil každého dvounohého i čtyřnohého zúčastněného a byl tak nadšený, že se majiteli ani nepovedlo jej přivolat a tak musel být odchycen. Když tento tým nastoupil na plac, u psíka jsem neviděla nejmenší změnu, takže jsem si říkala, že pokud to majitel zvládne a pes zůstane tam, kde má, pak rozhodně klobouk dolů před majitelem za to, jak skvěle má psa zvládnutého. Ovšem, jak se dalo předpokládat - v okamžiku, kdy majitel psíkovi sundal obojek, se psík rozhodl pokračovat ve své předešlé aktivitě - pobíhat všude kolem, tudíž opustil prostor zkoušky a tím se tým diskvalifikoval. Byla to škoda, majitele mi bylo celkem líto, ale na druhou stranu to nebylo nic nečekaného a rozhodně to nemohlo být nic nečekaného pro majitele, však on má svého psa znát. Ale co následovalo potom mě dost zarazilo - majitel ve viditelně nakrklém stavu opustil prostor, odchytl svého psa tím stylem, že jej chytil za kůži za krkem a takto ho odnesl na místo, kde měl uložené věci, se psem hodil na zem, připl jej na vodítko a odešel. Skutečně by toto chování mělo být viděno na psích akcích?

| Situace č. 3 - Tým 3 - agility. Vcelku mladý tým, upřímně netuším, jak dlouho trénují a běhají, ale podle všeho to moc dlouho není, ačkoli již běhají v kategorii 2. Viděla jsem video ze zkoušek, kterých se zúčastnili - handlerka dle mého nezkušená, nevěděla, jak psa vést po parkuru. Jediné pokyny, které pes měl, byly se vší pravděpodobností pouze ty slovní. Handlerka neustále za psem, ačkoli by to mělo být naopak. Celkové vedení velmi zmatené až jsem se divila, že pes věděl, kudy má běžet. Z celého videa jsem měla pocit, že celou situaci zachraňoval pes. Výjimkou nebyly skákané zóny, skákaná houpačka, shozené laťky, náběhy na jiné překážky a podobně. V okamžiku, kdy pes vběhl na špatnou překážku (poznamenám, že v ten okamžik byla slečna handlerka dosti pozadu), nastala naštvaná gestikulace handlerky, která v tu chvíli kapitulovala a očividně vše dávala za vinu psovi. Ale místo, aby na sobě a na celé spolupráci zamakala, tak honem honem, aby splnili všechny zkoušky na postup do kategorie 3.

Proto se teď ptám, jaký smysl mají psí sporty pro takové lidi? Proč ty sporty dělají? Dělají je pro to, že to baví jak je, tak i jejich psy? Je to proto, že chtějí trávit čas se svými psy a zlepšovat jejich vzájemné vztahy? Nebo to dělají jen proto, aby se na sociálních sítích mohli chlubit poháry, medailemi, složenými zkouškami, předními pozicemi nebo postupy do pokročilejších kategorií? Tohle je podle mě zásadní otázka, kterou by si měl položit každý z nás, kdo se se svým psem věnuje nějakému sportu a chtějí se mu věnovat i závodně.

Tito lidé by si měli ujasnit, že jejich neúspěchy a jejich diskvalifikace byly v každém z uvedených případů jejich vina, ne vina jejich psa. Nechci zde nikoho pomlouvat nebo znehodnocovat něčí snažení, stejně tak neříkám, že člověku někdy neujedou nervy - ano sama jsem se občas k Mojovi nechovala úplně dobře (ovšem všechno byly případy, kdy nezvládl nějakého psa) a nejsem na to pyšná, ovšem snad nikdy by mě nenapadlo mu dávat za vinu to, že vběhl na jinou překážku, než měl, nebo že by skočil zónu, nebo že utekl v okamžiku, kdy bylo naprosto zřejmé, že uteče.

Uvědomte si prosím, že ti psi, to dělají pro vás, chtějí být s vámi, dělají co je v jejich silách. Oni to nedělají pro úspěch, je jim jedno, zda získají medaili nebo pohár, a nebo se diskvalifikují, pro ně je nejlepší cokoli, co budou dělat s vámi a z čeho vy budete mít radost. Tak to prosím nezneužívejte, nedávejte jim za vinu to, za co můžete vy. Koukněte se na své výkony na videu a ohodnoťte se jako by nešlo o vás. Uvědomte si své chyby, své limity a pracujte na nich. Když vám pes skočí zónu - zamakejte na nich. Když vám pes shodí laťku - zamyslete se nad tím, jak jste ho vedli, co jste mohli udělat špatně a zaměřte se na to. Když vám pes vběhne na špatnou překážku - zamyslete se nad načasováním povelu, zamyslete se nad řečí vašeho těla, zapracujte na stejných situacích při trénincích. Když vám pes uteče ještě dříve, než zkouška začne - zamyslete se nad tím, v jakém rozpoložení váš pes byl a na co se v tu chvíli soustředil, zapracujte na motivaci.

Na závěr bych chtěla ještě říci jedno - koukněte se na úspěchy lidí jako jsou u agility Silvia Trkman, Susan Garrett, Lisa Frick, Martina Magnoli Klimešová a jim podobní. I tak skvělým handlerům se občas stane, že udělají chybu, i oni občas mají nějaké trestné body, i oni se občas diskvalifikují a viděli jste někdy např. Silvii Trkman jak vytahá některého ze svých psů proto, že udělal něco špatně? Nebo myslíte, že bysme dnes četli o Handling 360°, kdyby se Susan Garrett jen vztekala, že její psi jsou hloupí a nezamyslela se sama nad svým vedením?