Za tu dobu, co mám Moja a co jsem se začala zajímat o agility a další psí sporty už jsem byla na pár psích akcích, ať už jako divák na oficiálních závodech agility, zkouškách dogdancingu nebo jako závodník na neofikách agi. Jsem členka různých skupin na facebooku, v přátelích mám lidi, kteří se také věnují různým sportům a tak mám poměrně přehled o probíraných tématech a názorech lidí. Ovšem co občas vídám, mě nutí přemýšlet o tom, jaké vůbec mají lidé priority, když už se na nějaký sport se svým psem vrhnou.
Předem bych chtěla říct, že se s Mojem agility věnujeme bez mála 2 roky. Momentálně jsme ve fázi, kdy jsme se vrátili skoro na úplný začátek, jelikož Mojo se bál skoků, skáče zóny, zabíjí se o kruh a z pár dalších důvodů. Závodů jsme se zúčastnili pouze neoficiálních a ofika jsou zatím vzhledem k současné situaci v nedohlednu. Ano, ráda už bych si zkusila atmosféru oficiálních závodů a ten koloběh kolem, ale zkrátka ještě není náš čas a já to musím respektovat a respektuji.
Ovšem někteří jedinci této sebekritiky jednoduše nejsou schopni. Čas od času se na sociálních sítích objeví videa z nějakých závodů, sem tam nějaký depresivní status, jak se danému týmu nedaří a podobně. Popíšu zde pár situací, které mi utkvěly v paměti a které mě přiměly nikam se nehnat a brát ohledy na schopnosti Moja a především na schopnosti mě samotné.
| Situace č. 1 - Tým 1 - agility. Běhali sotva pár měsíců a honem honem na závody. No a jak závody dopadly? Diskvalifikací. Opravdu si někdo mohl myslet, že nezkušený tým, který stěží bude sehraný a který sotva zvládá všechny překážky, by se nediskvalifikoval? Po těchto neúspěšných závodech ovšem následovala kritika psa, ze strany jeho vlastního pána, který by ho měl znát a který by především měl znát své vlastní schopnosti a který by si měl být vědom svých limitů. Ačkoli trénovali dál, postupem nějakého času složili pár zkoušek, trošku více se sehráli, získali nějaké zkušenosti a honem honem postoupit do dvojek. Co na tom, že na více zkouškách se diskvalifikovali, než umístili, ale hlavně že postoupili do pokročilých.
| Situace č. 2 - Tým 2 - zkoušky dogdancingu. Jednou jsem byla jako divák a jako psychická podpora mé kamarádky na zkouškách dogdancingu. Týmů zde bylo poměrně málo, takže zde bylo celkem dost prostoru, aby nikdo nikoho neobtěžoval. Zaujal mě ovšem jeden psík - neustále nadšený, veselý, vítal každého, kdo se k němu přiblížil. Před zkouškami mu majitel dopřál trochu volna, což pro psíka byl hotový ráj, zvládl udělat x koleček okolo celého areálu, mezitím s nadšením pozdravil každého dvounohého i čtyřnohého zúčastněného a byl tak nadšený, že se majiteli ani nepovedlo jej přivolat a tak musel být odchycen. Když tento tým nastoupil na plac, u psíka jsem neviděla nejmenší změnu, takže jsem si říkala, že pokud to majitel zvládne a pes zůstane tam, kde má, pak rozhodně klobouk dolů před majitelem za to, jak skvěle má psa zvládnutého. Ovšem, jak se dalo předpokládat - v okamžiku, kdy majitel psíkovi sundal obojek, se psík rozhodl pokračovat ve své předešlé aktivitě - pobíhat všude kolem, tudíž opustil prostor zkoušky a tím se tým diskvalifikoval. Byla to škoda, majitele mi bylo celkem líto, ale na druhou stranu to nebylo nic nečekaného a rozhodně to nemohlo být nic nečekaného pro majitele, však on má svého psa znát. Ale co následovalo potom mě dost zarazilo - majitel ve viditelně nakrklém stavu opustil prostor, odchytl svého psa tím stylem, že jej chytil za kůži za krkem a takto ho odnesl na místo, kde měl uložené věci, se psem hodil na zem, připl jej na vodítko a odešel. Skutečně by toto chování mělo být viděno na psích akcích?
| Situace č. 3 - Tým 3 - agility. Vcelku mladý tým, upřímně netuším, jak dlouho trénují a běhají, ale podle všeho to moc dlouho není, ačkoli již běhají v kategorii 2. Viděla jsem video ze zkoušek, kterých se zúčastnili - handlerka dle mého nezkušená, nevěděla, jak psa vést po parkuru. Jediné pokyny, které pes měl, byly se vší pravděpodobností pouze ty slovní. Handlerka neustále za psem, ačkoli by to mělo být naopak. Celkové vedení velmi zmatené až jsem se divila, že pes věděl, kudy má běžet. Z celého videa jsem měla pocit, že celou situaci zachraňoval pes. Výjimkou nebyly skákané zóny, skákaná houpačka, shozené laťky, náběhy na jiné překážky a podobně. V okamžiku, kdy pes vběhl na špatnou překážku (poznamenám, že v ten okamžik byla slečna handlerka dosti pozadu), nastala naštvaná gestikulace handlerky, která v tu chvíli kapitulovala a očividně vše dávala za vinu psovi. Ale místo, aby na sobě a na celé spolupráci zamakala, tak honem honem, aby splnili všechny zkoušky na postup do kategorie 3.
Proto se teď ptám, jaký smysl mají psí sporty pro takové lidi? Proč ty sporty dělají? Dělají je pro to, že to baví jak je, tak i jejich psy? Je to proto, že chtějí trávit čas se svými psy a zlepšovat jejich vzájemné vztahy? Nebo to dělají jen proto, aby se na sociálních sítích mohli chlubit poháry, medailemi, složenými zkouškami, předními pozicemi nebo postupy do pokročilejších kategorií? Tohle je podle mě zásadní otázka, kterou by si měl položit každý z nás, kdo se se svým psem věnuje nějakému sportu a chtějí se mu věnovat i závodně.
Tito lidé by si měli ujasnit, že jejich neúspěchy a jejich diskvalifikace byly v každém z uvedených případů jejich vina, ne vina jejich psa. Nechci zde nikoho pomlouvat nebo znehodnocovat něčí snažení, stejně tak neříkám, že člověku někdy neujedou nervy - ano sama jsem se občas k Mojovi nechovala úplně dobře (ovšem všechno byly případy, kdy nezvládl nějakého psa) a nejsem na to pyšná, ovšem snad nikdy by mě nenapadlo mu dávat za vinu to, že vběhl na jinou překážku, než měl, nebo že by skočil zónu, nebo že utekl v okamžiku, kdy bylo naprosto zřejmé, že uteče.
Uvědomte si prosím, že ti psi, to dělají pro vás, chtějí být s vámi, dělají co je v jejich silách. Oni to nedělají pro úspěch, je jim jedno, zda získají medaili nebo pohár, a nebo se diskvalifikují, pro ně je nejlepší cokoli, co budou dělat s vámi a z čeho vy budete mít radost. Tak to prosím nezneužívejte, nedávejte jim za vinu to, za co můžete vy. Koukněte se na své výkony na videu a ohodnoťte se jako by nešlo o vás. Uvědomte si své chyby, své limity a pracujte na nich. Když vám pes skočí zónu - zamakejte na nich. Když vám pes shodí laťku - zamyslete se nad tím, jak jste ho vedli, co jste mohli udělat špatně a zaměřte se na to. Když vám pes vběhne na špatnou překážku - zamyslete se nad načasováním povelu, zamyslete se nad řečí vašeho těla, zapracujte na stejných situacích při trénincích. Když vám pes uteče ještě dříve, než zkouška začne - zamyslete se nad tím, v jakém rozpoložení váš pes byl a na co se v tu chvíli soustředil, zapracujte na motivaci.
Na závěr bych chtěla ještě říci jedno - koukněte se na úspěchy lidí jako jsou u agility Silvia Trkman, Susan Garrett, Lisa Frick, Martina Magnoli Klimešová a jim podobní. I tak skvělým handlerům se občas stane, že udělají chybu, i oni občas mají nějaké trestné body, i oni se občas diskvalifikují a viděli jste někdy např. Silvii Trkman jak vytahá některého ze svých psů proto, že udělal něco špatně? Nebo myslíte, že bysme dnes četli o Handling 360°, kdyby se Susan Garrett jen vztekala, že její psi jsou hloupí a nezamyslela se sama nad svým vedením?
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat