Zrovna nedávno jsem přemýšlela, že bych chtěla více začít psát články o našich zážitcích nebo zkrátka o nás – mně a Mojovi. Ale ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, nenapadalo mě téma. Tím jsem si asi přivolala situace, které mi toto téma poskytly (nikdy si nestěžujte, že je špatně…vždycky může být hůř :D ). A tak zde je po dlouhé době další článek z rubriky „Z deníčku“. 

Vezměme si to od začátku: Asi dva roky zpátky jsme začali na agility chodit k jiné trenérce. Důvodů jsem měla hned několik, ale tím hlavním byli psi. Pokud jste četli úvodní článek o mně a Mojovi, pak víte, že je to reaktivec a že má problém se psy. Jednoduše je nesnese ve své blízkosti. Což byl hlavní problém našich agility tréninků – na každém tréninku s námi byli psi samci, kteří neuměli to nejdůležitější – přivolání. Zde to vlastně všechno i začalo – tedy alespoň podle mě (při dvou trénincích po sobě, Moja napadl jeden pes, který utekl z parkuru). A tak to bylo, co trénink, to nějaký konflikt. Většinou to vypadalo tak, že Mojo byl uvázaný, když jsme čekali, až přijdeme na řadu, a vždycky si nějaký pes, který zrovna byl na volno na parkuru, udělal chvilku, aby za Mojem šel. Ten samozřejmě chytal své hysterické záchvaty, což by bylo pochopitelné, i v době, kdy většinu psů zvládal. Teď je mi to úplně jasné, vlastně jak jsem po něm vůbec mohla chtít, aby to zvládal? On uvázaný, jeho důvěra ve psy klesala, důvěra ve mně byla tehdy na bodu mrazu, a neustále za ním chodili nějací psi, kteří na rozdíl od něj, byli na volno. Tohle byla jedna z mých fatálních chyb, která bohužel trvala tak strašně dlouho a mně trvalo tak strašně dlouho, než sem na ní přišla.

Bohužel stalo se, nezbývá mi nic jiného, než to přijmout a makat na nápravě. Tak jsme začali chodit k trenérce, která mi vyšla maximálně vstříc ohledně složení psů na našich trénincích. Buď s námi chodí fenky, nebo jsou s námi na tréninku její psi, kteří jsou po dobu naší doby na parkuru v kleci. Samozřejmě si poněkud připlácím oproti předchozím tréninkům, ale právě díky tomu, že se nemusím neustále bát psíků, co tam s námi jsou a nemusím se bát, že by Mojo utekl a šel se porvat, tak se můžu soustředit pouze a jen na práci a na Moja. Teda mohla bych.

V zimních měsících totiž chodíme trénovat do haly, což by samo o sobě nebyl problém…, ale. Bohužel, shodou okolností po nás na trénink chodí skupinka jiné trenérky, což by také samo o sobě nebyl problém. Jenže tato skupinka má ve zvyku chodit do areálu, ve kterém se hala nachází, se psy na volno a nějak je neinteresuje, co jejich psi dělají. Proto se nám už opakovaně (ne jednou, ne dvakrát, dokonce ani ne jen třikrát) stalo, že k nám na trénink do haly přiběhl některý ze psů. Pochopím, že se to může stát, nikdo nejsme dokonalý…komu nikdy neutekl pes, že? Skutečně se to může stát…jednou…může se to stát i dvakrát…ale, že se to děje téměř při každém tréninku? Ano, beru, že je můj problém, že můj pes psy nesnese, ovšem opravdu nepochopím tu drzost, že někdo nechá svého psa opakovaně obtěžovat cizí lidi, kteří si platí trénink, dokonce i u jiného trenéra. Neustále se snažím přijít na to, co někoho vede k potřebě někomu zasahovat do tréninku, a stále jsem na žádný důvod nepřišla. Ono to totiž nejspíš asi žádný důvod nemá. Jako silná neohleduplnost a drzost mi přijde, když někdo nechá svého psa obtěžovat cvičící tým venku, v parku. Tam se to přeci jen dá i trochu pochopit – jsou přeci v parku…ale v případě placených tréninků na cvičáku?

A co mě už teprve dohání k šílenství je ten fakt, když tyto lidi následně slušně poprosíte, zda by mohli o cca 5 metrů popojít dále, abyste mohli v klidu opustit halu, bez zbytečných hysterických scén vašeho psa (bohužel jaksi není u haly jiný východ, jinak bych naprosto bez přemýšlení použila ten), a oni se poněkud nakvašeně začnou ptát, proč mají jako poodejít (proč asi, když ve vchodu do haly, že by stěží prošel kdokoli…a nevím, umožnit lidem vyjít odkudkoli by měla být přeci samozřejmost). Načež tato otázka je ještě doprovázena jaksi ukvapeně vyřčenou a v půli ukončenou větou, která s největší pravděpodobností měla obsahovat urážku mířící na vašeho psa. Nevím, jestli si ti lidé myslí, že mi činí nesmírnou radost krotit hysterické záchvaty mého psa, nebo mě prostě jen nesmírně baví do někoho hučet. To jim opravdu nedochází, proč je slušně prosím o poodejití o 5 metrů dále od východu z haly? Je ode mě drzé někoho prosit o tak moc? Nebo proč někoho, kdo ještě navíc narušil trénink jiné skupiny, tato žádost jakkoli rozlítí a přiměje k takovým reakcím? A proč k nějakému konfliktu zatím vždy došlo se psy, kteří šli na trénink až po nás? Na tréninku s námi byli někdy i 3 psi samci…byli od Moja i pár metrů (dokonce i při tomto tréninku byl jeden pejsek cca dva metry od Moja) a vždycky se to obešlo naprosto bez konfliktů a nikdo nepřišel k žádné psychické ani fyzické úhoně.

Věřte mi, že jestli se o něco vždy a všude snažím, pak je to nebýt nikomu na obtíž. Vždycky se snažím komukoli jakkoli vyhnout. Vím, že nikdo není zvědavý na hysterické záchvaty mého psa (mě očividně radost taky zrovna nečiní…spíše naopak). Vždycky se snažím nést následky mých chyb v podobě Mojova chování vůči psům, a vždy se snažím se s nimi poprat sama. Vždycky do haly jdeme až poté, co předchozí skupinka opustí celý areál, abychom s Mojem nikoho neotravovali. Ovšem opravdu není v mých silách neobtěžovat nikoho, když nemám ani šanci opustit halu (a končit zaplacený trénink o čtvrt hodiny dříve vskutku nehodlám), když nemám ani šanci si v klidu trénovat agility.

Udělat ze psa gaučáka? Nebo neustále zažívat stres?

A tyto zážitky už mě pomalu přivádí k myšlence, jestli mi to za to vůbec stojí. Je pro mě agility natolik důležité, abych byla nucena se trénink co trénink rozčilovat kvůli někomu, kdo vlastně s námi na tréninku ani není? Kdyby se mohl Mojo rozhodnout, zvolil by agility, nebo klid a bezpečí? Proč je vlastně pro lidi takový problém někomu poskytnout trochu prostoru? Na agility se s Mojem potýkáme už tak s dost problémy: jednu dobu se mi div nemrzačil na áčku – jelikož se rozhodl, že bude přeskakovat zónu rovnou z vrcholu; již asi 3 roky bojujeme se špatným skákáním, které se vystupňovalo do takové podoby, že se bál přeskočit skočku na nejnižší možné výšce, dnes už tedy celkem obstojně skáče na výšce M, ale má své chvíle, kdy to obstojné rozhodně není. Ale co je pro mě to nejdůležitější je fakt, že jeho to prostě a jednoduše baví. Což je důvod, kvůli kterému se o agility ještě snažíme. Nějaké ambice na titul A3Ch ani nepřišly do hry, momentálně je pro mě celkem velkou utopií se vůbec jen podívat na obyčejné oficiální závody, ale oba nás to baví, tak proč v tom nepokračovat. Tím spíše mě silně obtěžuje, že do toho všeho ještě musím řešit jedince, kteří nejsou schopní špetky empatie, ohleduplnosti a slušnosti a je jim za těžko si psa na 10 minut připnout, když už nejsou schopní jej naučit přivolání a hlídat si jej.

Je opravdu tak velký problém být ohleduplný a poskytnout prostor i ostatním lidem a jejich psům?

Češi jsou sice považovaní za národ pejskařů, ovšem znalostmi o psech, na tom zas tak dobře dle mého nejsou. Např. pojem reaktivní pes tu málo kdo zná a ten kdo ho zná, je většinou člověk, který má takového psa doma, nebo některý z trenérů, který s těmito psy pracuje (a těch je bohužel jak šafránu). Běžní majitelé psů podle mě ani nemají tušení, že takoví psi existují a pokud nějakého takového potkají, tak je to pro ně nevychovaný čokl nebo vzteklý magor a tím to pro ně hasne. Nějaké ohledy nebo poskytnutí prostoru pro ně nepřichází v úvahu, protože proč by měli ustupovat nevychovancům, jen ať se v tom jejich majitelé pořádně „vyráchaj“. A to je podle mě jeden z důvodů, proč to v českých parcích vypadá tak, jak to vypadá. A opět naprosto zbytečně.

Jak byste se rozhodli vy? Počkali si na lepší počasí a tréninky v jiný čas, kdy by vás nestřídala podobná skupinka lidí? Nebo byste prostě vzali každotýdenní rozčilování jako nutnou oběť? Máte i vy podobnou zkušenost?

Už je to nějaký ten pátek, kdy mi došlo, že k tomu, aby byl pes šťastný a spokojený, nestačí pouze to, že ho majitel má rád. Láska ke psu je jedna z nejdůležitějších věcí, ovšem dle mého je pouhým palivem pro ty ostatní. Jedním z těchto nejdůležitějších aspektů je poskytnout psovi dostatečné vyžití, zaměstnat mu hlavu a pracovat s ním. Psi jednoduše byli stvořeni k práci s člověkem, proto po nich nemůžeme chtít, aby celý svůj život prožili válením se na gauči a obcházením baráku. Vyčleňte si nějaký čas, který věnujete společně stráveným chvílím. Aktivit, které můžete podniknout je opravdu spousta.

Se učit, se učit…

| Jeden z nejlepších způsobů, jak psovi zaměstnat hlavu, je jednoduše trénink, a to ať už učíte triky, či základy výchovy. V učení triků a celkově i základů chování, se těší velké oblibě klikrtrénink, o kterém se můžete dočíst více v mých článcích Klikr - kouzelná krabička a 10+1 Mýtus o klikrtréninku. Za sebe klikrtrénink rozhodně doporučuji ze spousty důvodů – je to zábavné, psy to baví, je to rychlé, výsledky jsou téměř okamžité a především trvalé. Zkrátka klikr je skvělá pomůcka, která vám nesmírně ušetří práci. Další důvod, proč je dobré psa učit neustále něco nového je ten, že čím více toho pes umí, tím rychleji se učí další nová chování. Může se tedy zdát, že nějaké panáčkování a tlapičkování vám k ničemu není, ovšem v okamžiku, kdy se se psem vrhnete na nějaký sport, tuto výhodu uvítáte. A v neposlední řadě jakoukoli společnou prací, zvláště pak úspěšným tréninkem, zlepšujete vzájemný vztah s vaším psem.

Procházky

| Procházky jsou něco, co by mělo být samozřejmostí. Nezáleží na tom, zda máte čivavu, borderku nebo německou dogu, každý pes se jednoduše potřebuje proběhnout, protáhnou si nohy, počmuchat si větší území, než je okolo vašeho domu, setkávat se s novými podněty apod. Do procházek navíc můžete zahrnout i ostatní aktivity, např. potrénovat nějaké triky, cvičit s rušivkami, trénovat přivolání, hrát si, házet frisbee, zkrátka co vás jen napadne. Nezapomeňte ale nechat psovi také nějaký čas, kdy může být psem – tzn. čuchat si, zkoumat různé věci atd. Samozřejmě i na procházkách pamatujte na bezpečnost a pokud váš pes nemá spolehlivé přivolání, mějte ho pro jistotu připnutého na stopovačce, kterou klidně nechte v klidných a bezpečných místech tahat po zemi.

Nechte ho přemýšlet

| Hlavolamy jsem vám již přiblížila v článku Psí hlavolamy, proto je nemohu neuvést ani v tomto výčtu aktivit se psem. Hlavolamy si získávají čím dál více příznivců, a to zcela oprávněně. Jsou skvělým způsobem, jak psovi zaměstnat hlavu, naučit jej trpělivosti, sebekontrole a také relaxovat. Zvláště pak, je-li váš psík bázlivější a méně jistý, jsou pro vás hlavolamy skvělý způsob, jak mu dodat sebedůvěru a odvahu. Ve výše zmíněném článku se můžete dočíst základní pravidla a také nápady na hlavolamy, které si můžete vyrobit sami doma. A pokud by vám to nestačilo, přečtěte si knihu „Hersenwerk pro psy“, nebo vyrazte na nějaký workshop.

Zkuste psí sporty

| V dnešní době existuje opravdu velké množství různých psích sportů, kde si vybere opravdu každý. Mnoho z těchto sportů zahrnuje jisté aspekty, které jsou pro různá plemena přirozené - tím psovi poskytnete vyžití, které potřebuje ke spokojenému životu. Máte-li ovčáckého psa, vyrazte na pasení ovcí, máte-li psa, co se často začichává, vyrazte na trénink noseworku, máte-li psa, co rád hopsá, vyrazte na agility, máte-li psa, který má skvělou ovladatelnost, zkuste třeba obedience, máte-li bulíka, zkuste některý z bull sportů. Možností je opravdu spousta. Ať už si vyberete jakýkoli sport, či sporty, vybírejte pečlivě i trenéra, ke kterému budete na tréninky chodit (poptejte se např. ve facebookových skupinách nebo navštivte nějaký trénink jako diváci, kvalitní trenér by vám měl vyjít vstříc), zde bych vám poradila asi jediné – buďte nároční.

Dogfrisbee patří k velmi oblíbeným sportům, rozhodně ho taky zkuste

Dogfitness a cvičení na míčích

| Pokud chcete se svým psem dělat nějaký sport, ať už na jakékoli úrovni, je důležité, aby byl váš parťák dobře nasvalený a uvědomoval si své tělo. A ke správnému a rovnoměrnému nasvalení vám může dopomoci právě cvičení na míčích. Stejně tak zlepšíte motorické funkce svého psa, začne si lépe uvědomovat své tělo, což je u většiny sportů velmi podstatné. Z počátku se vám tato činnost může zdát divná, či ujetá, ale zkuste tomu dát šanci, navštivte nějaký seminář či workshop, pobavte se o tom s lidmi, kteří se dogfitness věnují, a uvidíte, že to všechno začne dávat smysl. Více o dogfitness se můžete dočíst v tomto článku "Cvičení na míčích".

Objevujte svět

| Máte-li alespoň trochu dobrodružnou povahu, sbalte si sváču, najděte si tipy na výlety a vyrazte. Na ještě vyšší úroveň povýšíte výlet, pokud se k vám přidá některý z pejskařských přátel. Možností je spousta – návštěva nějaké psí akce, návštěva hradů či zámků, procházka po lese, návštěva zajímavých míst, cokoli vás jen napadne, fantazii se meze nekladou. Každopádně pokud máte možnost udělat si se svým psíkem výlet na některou z větších psích akcí, např. větší závody agility, dogfrisbee, flyballu a podobně, případně třeba na Brněnské psí dny, rozhodně neváhejte, nebudete litovat. Chytnou-li vás společné potulky po lukách a hájích, koukněte na sport zvaný dogtrekking.

Objevujte svět...

Zajděte na cvičák

| Mnohým lidem přijde naprosto zbytečné s jejich psem chodit na cvičák, přeci nechtějí dělat nějaký speciální výcvik a co jiného se na cvičáku taky dělá že? Bohužel, nebo spíše Bohudík, je situace naprosto odlišná, než bývala kdysi. Asi převážná většina psích škol nabízí nepřeberné množství výcviků – od základní poslušnosti, přes školky pro štěňata až po různé psí sporty. Tak trochu si myslím, že lidé se stydí za to, že by měli jít se svým psem na cvičák. Ovšem řekla bych, že není za co se stydět, právě naopak – je to snaha svého psa správně vychovat, správně ho vést a učinit ho tedy šťastným. Stejně tak, pokud váš pes zvládá základní výcvik, zkuste s ním nějaký sport nebo aktivitu, která by bavila, jak jeho, tak i vás. I zde vám poradím, abyste opravdu důkladně vybírali trenéra, jelikož v naší zemi může dělat trenéra psů opravdu každý, což je mnohdy poněkud ku škodě.

Navštivte nějaký seminář

| Já osobně semináře absolutně miluju. Získáte tam nové informace, setkáte se s trenéry, kteří jsou třeba z opačného konce republiky, nebo i jiné země (nebo kontinentu), pocvičíte si pod jejich vedením, poznáte nové lidi, a především vám to dodá entusiasmus do další práce. Já s Mojem už byla na vícero seminářích a asi o žádném bych neřekla, že by byl zbytečný nebo mi nic nedal. Spíše naopak. Určitě nehraje roli, zda chcete seminář zaměřený na některý sport, výcvikovou metodu či třeba řešení problémového chování, v dnešní době je opravdu rozsáhlá nabídka všemožných seminářů, ve všemožných koutech země, se skvělými trenéry, stačí si jen vybrat. Asi nejvíce sdílených akcí a seminářů najdete ve facebookové skupině Psí akce.

Na seminářích zažijete spoustu skvělých zážitků a ještě se dozvíte něco nového*

Hrou ke spolehlivému přivolání

| Jedním ze způsobů, jak psa naučit přivolání v mnoha situacích, jsou tzv. přivolávačské hry. S těmito hrami přišla kanadská trenérka Susan Garrett a i u nás si získaly velkou oblibu. Pomocí těchto her se pes učí jak přivolání, tak i sebekontrolu, která je stejně důležitá jako přivolání samotné. Jak jinak chcete, aby pes běžel ihned k vám a ne k hrajícím si psům, ke kterým se chce přidat? Nebo jak jinak můžete chtít, aby pes běžel k vám, než aby si šel v parku slupnout kosti, které tam zanechali lidé po grilování? To vše je jak o zvládnutém přivolání, tak i sebekontrole. Chcete-li přivolávačské hry vyzkoušet, najděte si seminář nebo kurz, kde vám vše vysvětlí a ukáží. Pak už jen trénujte, trénujte, trénujte…

Váš pes jako váš osobní trenér

| Rádi běháte? Jezdíte na kole? Nebo naopak nejste schopni se dokopat k tomu, abyste si šli alespoň na chvíli zaběhat? Zkuste vyběhnout se svým psem a uvidíte, že běhání pro vás najednou nebude tak nesmírně otravné. Stejně tak zkuste jízdu na kole nebo na koloběžce se zapřáhnutým psem. Většinu psů běhání prostě baví, a pokud budou moci běhat s vámi, a ještě vás táhnout, pak budou nadšení. A toto jejich nadšení je občas velmi nakažlivé. Pokud se ovšem pro některý z těchto sportů rozhodnete, je opravdu nutné psíkovi pořídit dobře padnoucí postoj určený na tah a také vodítko s amortizérem (odpružené vodítko, které zabraňuje cukání jak vámi, tak i psem), a v případě běhání také sedák. Chcete-li si o těchto sportech zjistit více, pak je hledejte pod pojmy canicross, bikejöring a scooterjöring (doporučuji web Běhej se psem)

Hra

| Co by to bylo za výčet aktivit se psem, kdyby zde chyběla samotná hra…K této aktivitě asi není třeba se jakkoli rozepisovat. Hrajte si se svým psem, přetahujte se o hračky (nezapomeňte být fér a nechat vyhrávat i psa), házejte si s balonkem (s tím to nijak nepřehánějte, házení balonku hodinu v kuse není úplně ideální zábava pro psa), hrajte na honěnou, prostě co vás jen napadne. Jediné, na co bych chtěla upozornit je, abyste ke hraní se psem a jeho unavení nepoužívali lasery a jiná světélka. Pro kočky je to skvělá zábava, ovšem u psů je to jiné. Zvláště pak u ovčáckých psů, např. border kolií, tato zábava může vést k „pasení“ stínů a světel, ne-li k horším problémům. Opravdu to nedělejte, raději vezměte přetahovadlo a přetahujte se.

Ať s psíkem děláte cokoli, nezapomeňte si hrát

*Autor fotografie: Psí akce, z.s.

Denisa Sommerová, mladičká blondýnka, která dokáže zamíchat pořadím na menších i větších agility závodech. Aktuální mistryně Evropy družstev juniorů a 2. vicemistryně Evropy družstev juniorů mi poskytla rozhovor pro tento blog. Zajímá vás agility? Chcete vidět pohled mladého člověka, který se v tomto sportu pohybuje již od útlého mládí? Jaké to je startovat v juniorské reprezentaci? Pak čtěte dále...

Mohla by si čtenářům představit sebe a svou smečku a čemu všemu se věnujete?
Je mi 18 let a studuji obor veterinářství na střední škole. Do pejskařské rodiny jsem se už narodila, takže láska ke psům tu byla už od malička. Jako malou mě naprosto pohltil tanec a tančila jsem dokonce ve státní opeře, pak ale přišla další láska a to agility a bohužel se to nedalo dělat obojí, proto jsem se rozhodla svojí dlouholeté kariéry tanečnice vzdát a už se věnovat jen psům. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale rozhodně toho nelituju. Nyní se tedy už můj cely život točí kolem psů. Založila jsem si i svůj agility klub, který se nám slušně rozrůstá, a já z toho mám velkou radost!  Kromě trénování také brigádně venčím a cvičím ostatní pejsky. Nicméně nechci, abyste si o mně mysleli, že jsem jen zažraný pejskař! Ráda si vyrazím s kamarády do kina, na nákupy, na party nebo jen tak pokecat :D kdo mě zná ví, že nuda se mnou rozhodně není.
V mojí smečce mám aktuálně 5 pejsků :) Jsou jimi 11letý voříšek Adam, 7letý kooikerhondje Arísek , 5letý borderák Roura, 3letá bavorská barvářka Bega a nejnovější člen naší smečky 5měsíční pudlík Bee . Naší hlavní naplní je agility, což je pro nás úplně vše, nicméně okrajově se věnujeme i dalším psím sportům, dogfrisbee a dogdancingu .

Smečka pohromadě - Bega, Bee, Error a Aramis

Tvá smečka je hodně rozmanitá, co tě vedlo k výběru právě těchto plemen?
Tak většinou to byla taková náhoda! :D Voříšek k nám přišel, když jsem si jela kupovat bundu do holešovické tržnice. Arísek se nám líbil v inzerátu v časopise, ale o tom plemeni jsem vůbec nic nevěděla. Rouru mi koupil taťka. Beganka je taťky, takže tu si vybíral on a jediný Bee byl vymodlený a asi dva roky jsem na něj čekala! Pudlíci mě naprosto uchvátili svojí energií a chutí do všeho.

Tedy sis ty sama vybírala pouze Beeho, jaké jsi měla při výběru pudlíka požadavky? Pořizovala sis ho záměrně na agility?
Já měla vybranou fenku, po které jsem věděla, že ho budu chtít, takže pak jsem jen čekala. Požadavek byl, že budu chtít hnědého trpaslíka, nakonec mám sice trpaslíka, ale černého :) A ano, Bee byl pořizovaný záměrně na agility a nejen na to, ale i na další sporty :)

Kdy a jak jsi se dostala k agility? 
Všechno to začalo, když jsem dostala svého úplně prvního vlastního pejska, jorkšírka Jessíka, v mých 9 letech. Jelikož mamka dělala se svým ovčákem dříve poslušnost, tak v Jessíkově roce za mnou přišla, že bychom taky spolu mohli začít dělat nějaký sport a volba padla, že zkusíme agility :) takže jsme si vyhledali cvičák a přišli si vyzkoušet jednu hodinu :)) od té doby mě to chytlo a drží se mě to až do teď! Bohužel pejsek se kterým to všechno začalo už není mezi námi...

Měla jsi někdy ve své agility kariéře chuť přestat? 
Ano měla a to několikrát, nicméně nikdy mi to dlouho nevydrželo a během pár dní jsem opět řádila na parkuru :D

Jak moc je agility finančně náročné? Jak to ty zvládáš jako student?
Agility v mém podání je dost finančně náročné. Jelikož závodím se třemi psy, tak startovné, tréninky, cesty apod. Já mám naštěstí úplně skvělé rodiče, kteří mě podporují + si také vydělávám sama :)

Co tě napadne, když se řekne slovo "agility"?
Když se řekne slovo agility, tak se mi vybaví vzpomínky, co jsme už zažili a budoucnost, ve kterou doufám :)

Jaké překážky jsou podle tebe nejtěžší na naučení, nebo zrovna tobě dělaly někdy problém?
Mně osobně dělala problém houpačka a myslím si i, že je to jedna z nejtěžších překážek na agility parkuru.

Jsou nějaké překážky, které nemáš ráda?
Ano, nemám moc ráda kruh a látkový tunel, protože pokud psovi neumožníte ideální dráhu, mohl by se jednoduše zranit.

Máš nebo měla jsi nějaké agility vzory?
Já nikdy žádný vzor neměla... Jsou lidi, od kterých čerpám inspiraci, ale úplně za své vzory je nepovažuji.

Když se koukáš na ostatní týmy, např. na závodech, jaké u nich vidíš nejčastěji chyby?
V poslední době mi přijde, že hodně lidé řeší techniku, ale když jim pak někdo postaví parkur s rovinkami, tak je pak problém psa nějak uřídit.


Co je podle tebe u agility nejdůležitější?
U agility je určitě nejdůležitější vztah pána a psa, bez toho to v agility moc nejde... Je důležité, aby pes důvěřoval pánovi a pán psovi!



10. - 12. července se v Rožnově pod Radhoštěm konalo EOJ, byl to tvůj poslední start v juniorské reprezentaci a myslím, že jsi se rozloučila hrdě. Jaký to byl pro tebe zážitek? Na co budeš nejvíce vzpomínat?
Ano, moje poslední EOJ... Snažila jsem se si ho užít co nejvíce to šlo a myslím, že na něj budu vzpomínat hoodně dlouho! Už hodně dlouhou dobu jsem se těšila, že svojí juniorskou kariéru ukončím takhle krásně v ČR :) Zážitků bylo spousty! Začalo to tím, že jsem měla tu čest přečíst slib všech závodníků, až přes náš krásný zahajovací taneček, ke kterému se nakonec spoustu lidí přidalo. Běhat se třema pejskama, když vás všichni tak bouřlivě povzbuzují, setkat se nejen s českými ale i zahraničními kamarády, které dlouho nevidíte, až po to, stát na nejvyšším stupínku při zvuku hymny vaší země! Těch zážitků je neskutečně moc a nelze je všechny takhle jednoduše popsat :)

Bylo těžké startovat se třemi psy na tak velké akci?
Úplně jednoduché to nebylo, ale snad jen jednou se stalo, že se mi kryly starty, takže jsem se jen přehodila v pořadí a běhalo se dál. Díky pomoci všech se to dalo zvládnout!


Cítila jsi na EOJ nějaký tlak? Vzhledem k tomu, že to byl bohužel tvůj poslední start jakožto juniorky.
Na takových velkých akcích je vždy cítit nějaký tlak. Ale ano, vzhledem k tomu, že to byl můj poslední juniorský start, tak byl tlak opravdu hodně velký! Říkala jsem si, že je to poslední možnost, jak v juniorech něco dokázat... Bohužel dvě malé chybky nás zřejmě připravily o dva tituly, ale o tom je agility! Štěstí hold nepřálo, ale když si najednou uvědomíte, že už nemáte šanci to napravit, tak to opravdu zamrzí.


Jaké jsou tvé další největší úspěchy? Jakých si nejvíce vážíš?
Jsme dvojnásobní mistři republiky juniorů (2013, 2014), mistři republiky družstev juniorů (2013), mistři republiky družstev dospělých (2014), mistři Evropy družstev juniorů (2012, 2015), vicemistři Evropy juniorů (2014), 2. vicemistři Evropy juniorů družstev (2015). Cením si naprosto každého úspěchu, ale hlavně toho, že jsme se už dokázali i prosadit mezi dospělýma a v roce 2013 jsme reprezentovali ČR na mistrovství Evropy a v roce 2014 dokonce na mistrovství světa!! MS bylo splnění mého velkého snu! :)


Máš nějaké agility cíle, kterých bys ještě chtěla dosáhnout?
Tak nejvíce bych si přála, aby nás agility stále stejně bavilo a užívali jsme si chvilky strávené spolu na parkuru na 100%! A nyní hodlám naplno zahájit svoji dospěláckou kariéru a doufám, že se nám bude dařit stejně jako v juniorech :)

Ty nejen že běháš se svými psy, ale také trénuješ ostatní týmy. Jak u tebe fungují tréninky? Přijímáš ještě nové zájemce?
Ano přesně tak, na trénincích panuje vždy příjemná atmosféra, snažím se lidem předat do nejvíce z mých zkušeností a pomoci jim s jejich problémy. Nyní mám pro nové zájemce stop stav, nicméně kdyby si chtěl někdo vyzkoušet tréninky pod mým vedením, tak pořádám pravidelně intenzivky a v létě tábor :)

Co bys vzkázala lidem, kteří třeba přemýšlí, že agility zkusí?
Určitě se toho nebát! Agility je pro všechny jak lidi, tak psy. Stačí vám, když pejsek bude umět základní povely a nic vám nebrání v tom, vzít svého psího miláčka a vyrazit na cvičák! Je to zábava jak pro něj, tak pro vás a rozhodně litovat nebudete!


Jaké jsou tvé celkové plány do budoucna? Nějaké studium či práce? Pořízení dalšího člena smečky? Závodní dráha i v jiném psím sportu?
Nyní budu začínat 4. ročník střední školy, takže bych ji chtěla v klidu ukončit a pak uvidím, kam mě nohy zanesou. Mým snem je jít k policii k psovodům, ale uvidím, zda se mi tento sen vyplní, a nebo zůstane pouze snem :) v současné době v plánu dalšího člena smečky nemám... A zavodní dráha  v jiném sportu? Rozhodla jsem se vrhnout na dogfrisbee, ale uvidíme, jak to půjde dát dohromady s agi. Nicméně se nechte překvapit :D

Co bys vzkázala našim čtenářům? :) 
Chtěla bych vzkázat, ať se rozhodně nebojí zkusit s pejskem nějaký sport, pro pejska je to vyžití a zábava!  Užívejte s pejsky každý den, který můžete, oni vám to vrátí svojí láskou a oddaností!

Zkouškové období je v plném proudu, a přestože jsem po státnicích už nějaký ten pátek, znovu jsem podlehla zkouškám, ale poněkud v jiném – psím, kabátu.

Dogdancing je jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších sportů nejen mezi „profi“ psími sportovci, ale i mezi pejskaři „laiky“, možná právě proto, že vybavení pro dogdancing je velmi prosté, postačí dobré pamlsky či oblíbená hračka pro psa a většinu triků lze učit i na malém prostoru v klidu domova.Dogdancingové „klání“ se poté dělí na dvě hlavní sféry, jednou z nich jsou postupové zkoušky a druhá jsou závody.

Otočky | Podávání pacek

POSTUPOVÉ ZKOUŠKY DOGDANCINGU

Zkoušky dogdancingu se skládají ve 4 divizích: Freestyle, Musical Dressage, Heelwork to Music a Dance with Dog. Každá divize se soustředí na určité cviky psa, které jsou v ní zastoupeny, a podle obtížnosti zkoušky rozlišujeme tři stupně (stupeň 1, 2 a 3).  Bodové hodnocení zkoušek je podle počtu získaných bodů od rozhodčího a může to být výborně, velmi dobře nebo dobře. Podle stupně zkoušek se liší časové limity, náročnost na choreografii, využití tanečního prostoru a také „navádění“ rukama.  V první úrovni (stupni) zkoušek, můžete ještě pejska do cviku rukama navést, v druhém stupni už takové napovídání bez bodové penalizace neprojde. A jelikož se jedná o zkoušky oficiální, pamlsky zde nemají místo.

Slalom mezi nohama

DIVIZE PRVNÍHO STUPNĚ

Jak již bylo řečeno, každá divize se zaměřuje na jiné cviky/dovednosti psa. Protože některý pejsek má raději freestylové otočky, couvání a slalom a některý má zase krásně naučenou chůzi u nohy, může si psovod vybrat na jakou zkoušku (divizi), půjde.

• Freestyle
  Zkouška skládající se z otoček, slalomu, pózy (pes musí setrvat v určité póze 4 doby), couvání, obíhání psovoda a podávání tlapek.
• Musical Dressage
  Zkouška, na které pes musí klusat a v klusu předvést dané prvky, dále je zde chůze psa stranou, couvání a pivot (otáčení psa na místě).
• Heelwork to Music
  Jak už název sám napovídá tato zkouška je zaměřená na chůzi u nohy, kde pes musí opět provést předepsané prvky. Nově je v této zkoušce zařazena chůze jak u levé, tak u pravé nohy. Dále je zde pivot (též na obě strany), slalom a podávání tlapek.
• Dance with Dog
  Tato divize se zaměřuje i na tanec psovoda, takže je zde zařazených několik krokových sekvencí psovoda, při kterých pes také provádí nějaký cvik. Zde má psovod v podstatě volné ruce a může si zvolit svoje kroky i cviky psa.

Couvání | Proskok nohama

KOKARDY, POHÁRY I DISKVALIFIKACE

Za každou úspěšně složenou zkoušku dostane psovod kokardu určité barvy a počtu koleček. Dále dostane scoresheet , na kterém má přesně vypsané bodové hodnocení jednotlivých prvků od rozhodčího. Pokud tým splní všechny zkoušky (divize) toho daného stupně na výbornou, dostane titul Master of dogdancing 1., 2. či 3. stupně. Jestliže se podaří týmu splnit úplně všechny zkoušky všech stupňů na výbornou, stává se tak šampionem a získá titul Champion of Dogdancing, takových týmu je zatím docela poskrovnu.

Kokardy jednotlivých divizí

KDYŽ SE NEDAŘÍ

Pokud se podíváte na internet na nějaké dogdancingové zkoušky, které si někdo natáčel, mohou se vám zdát velmi jednoduché (především 1. stupeň), ale "zdání klame" Z vlastních zkušeností musím přiznat, že zkoušky jsou úplně odlišné než trénink, který si běžně venku provádíte.
Většinou je pejsek „vyjevený“ z jiného, pro něj neznámého prostředí a také z vyššího počtu psů kolem. Na taneční ploše se před vámi vystřídá např. 15 týmů, což někteří psi opravdu řeší.
Dalším, docela velkým úskalím, jsou právě pamlsky v tréninku. Většinou je psovod má v ruce, popř. hned po ruce a odměňuje cca každý třetí cvik a na zkoušce ejhle! musíte sjet celou sestavu „ s holýma rukama“, což je pro některé pejsky nepochopitelné a zaseknou se, poněvadž nevědí, co dělají špatně, když delší dobu žádná odměna nepřichází.
Poměrně novým pravidlem je, že pejsek nastupuje na taneční plochu bez obojku (i bez parazitního) a nesmíte se pejska dotknout (ani pohladit) před sestavou ani během sestavy.
Psa může „rozhodit“ i to, že máváte na zvukaře a má chvilinku sedět a čekat než se začne cvičit, dále může být problém i příliš hlasitá hudba. Proto v tréninku doporučuji opravdu si natrénovat nástup na plochu i s odepnutím obojku a dále i s mávnutím na hudbu.
Pokud se zkouška nepovede, většinou to není za nízké bodové ohodnocení, ale tým se „něčím“ diskvalifikuje. Nejčastější důvody pro diskvalifikaci bývají: čas (tým nestihne všechny předepsané prvky v daném čase), nepřesné provedení cviku (např. nedotočené otočky či menší počet kroků než je předepsán), popř. odchod psa z taneční plochy nebo již řečené dotknutí se psa před či během zkoušky.

Osmičky mezi nohama

HURÁ NA DALŠÍ!

I když se nějaká postupová zkouška nepodaří, většina týmů se nevzdává a naopak se ji snaží příště složit znovu. Je možné skládat i více zkoušek najednou, jen musí být zachována posloupnost stupňů, takže bez složeného prvního stupně dané divize se nemůžete přihlásit na stupeň druhý. A další pozitivum – počet pokusů na složení zkoušek, je neomezený!
A protože člověk je tvor soutěživý, jakmile uspěje v jedné divizi, už zjišťuje, co obnáší divize další a co se budou se psem učit – vím, o čem mluvím :)

Pivot

CHYBAMI SE ČLOVĚK UČÍ

Každý pes i člověk je individuální, takže neexistuje ověřený návod, jak pejska přimět, aby se na zkouškách soustředil a plnil cviky chvíli i bez pamlsků. Myslím, že je to o zkušenostech a dobrý psovod postupem času zjistí, co přesně jeho pejsek potřebuje. Jak dlouho se s ním rozcvičovat, kdy ho vyndat z klece či auta na „rozkoukání se“, atd. Myslím, že vytvoření si malého „rituálu“ před zkouškou, který budete provádět i v tréninku, je velmi dobrý způsob, jak pejskovi sdělit, že teď se bude cvičit a je potřeba se koncentrovat, avšak know-how vašeho rituálu je jen na vás 

Heel pozice

TŘIKRÁT TFUJ!

Přeji vám, aby vás i vašeho čtyřnohého parťáka cvičení hlavně bavilo, ať už se chystáte na zkoušky či nikoliv. Pokud se na zkoušky osmělíte, přeji vám mnoho štěstí a pevné nervy a ať vás každá zkouška obohatí novými zkušenostmi :)

Více informací ohledně přesných pravidel, zkoušek, závodů a jiných dogdancingových akcí naleznete na www.dogdancingclubcr.cz.

Za tu dobu, co mám Moja a co jsem se začala zajímat o agility a další psí sporty už jsem byla na pár psích akcích, ať už jako divák na oficiálních závodech agility, zkouškách dogdancingu nebo jako závodník na neofikách agi. Jsem členka různých skupin na facebooku, v přátelích mám lidi, kteří se také věnují různým sportům a tak mám poměrně přehled o probíraných tématech a názorech lidí. Ovšem co občas vídám, mě nutí přemýšlet o tom, jaké vůbec mají lidé priority, když už se na nějaký sport se svým psem vrhnou.

Předem bych chtěla říct, že se s Mojem agility věnujeme bez mála 2 roky. Momentálně jsme ve fázi, kdy jsme se vrátili skoro na úplný začátek, jelikož Mojo se bál skoků, skáče zóny, zabíjí se o kruh a z pár dalších důvodů. Závodů jsme se zúčastnili pouze neoficiálních a ofika jsou zatím vzhledem k současné situaci v nedohlednu. Ano, ráda už bych si zkusila atmosféru oficiálních závodů a ten koloběh kolem, ale zkrátka ještě není náš čas a já to musím respektovat a respektuji.
Ovšem někteří jedinci této sebekritiky jednoduše nejsou schopni. Čas od času se na sociálních sítích objeví videa z nějakých závodů, sem tam nějaký depresivní status, jak se danému týmu nedaří a podobně. Popíšu zde pár situací, které mi utkvěly v paměti a které mě přiměly nikam se nehnat a brát ohledy na schopnosti Moja a především na schopnosti mě samotné.

| Situace č. 1 - Tým 1 - agility. Běhali sotva pár měsíců a honem honem na závody. No a jak závody dopadly? Diskvalifikací. Opravdu si někdo mohl myslet, že nezkušený tým, který stěží bude sehraný a který sotva zvládá všechny překážky, by se nediskvalifikoval? Po těchto neúspěšných závodech ovšem následovala kritika psa, ze strany jeho vlastního pána, který by ho měl znát a který by především měl znát své vlastní schopnosti a který by si měl být vědom svých limitů. Ačkoli trénovali dál, postupem nějakého času složili pár zkoušek, trošku více se sehráli, získali nějaké zkušenosti a honem honem postoupit do dvojek. Co na tom, že na více zkouškách se diskvalifikovali, než umístili, ale hlavně že postoupili do pokročilých.

| Situace č. 2 - Tým 2 - zkoušky dogdancingu. Jednou jsem byla jako divák a jako psychická podpora mé kamarádky na zkouškách dogdancingu. Týmů zde bylo poměrně málo, takže zde bylo celkem dost prostoru, aby nikdo nikoho neobtěžoval. Zaujal mě ovšem jeden psík - neustále nadšený, veselý, vítal každého, kdo se k němu přiblížil. Před zkouškami mu majitel dopřál trochu volna, což pro psíka byl hotový ráj, zvládl udělat x koleček okolo celého areálu, mezitím s nadšením pozdravil každého dvounohého i čtyřnohého zúčastněného a byl tak nadšený, že se majiteli ani nepovedlo jej přivolat a tak musel být odchycen. Když tento tým nastoupil na plac, u psíka jsem neviděla nejmenší změnu, takže jsem si říkala, že pokud to majitel zvládne a pes zůstane tam, kde má, pak rozhodně klobouk dolů před majitelem za to, jak skvěle má psa zvládnutého. Ovšem, jak se dalo předpokládat - v okamžiku, kdy majitel psíkovi sundal obojek, se psík rozhodl pokračovat ve své předešlé aktivitě - pobíhat všude kolem, tudíž opustil prostor zkoušky a tím se tým diskvalifikoval. Byla to škoda, majitele mi bylo celkem líto, ale na druhou stranu to nebylo nic nečekaného a rozhodně to nemohlo být nic nečekaného pro majitele, však on má svého psa znát. Ale co následovalo potom mě dost zarazilo - majitel ve viditelně nakrklém stavu opustil prostor, odchytl svého psa tím stylem, že jej chytil za kůži za krkem a takto ho odnesl na místo, kde měl uložené věci, se psem hodil na zem, připl jej na vodítko a odešel. Skutečně by toto chování mělo být viděno na psích akcích?

| Situace č. 3 - Tým 3 - agility. Vcelku mladý tým, upřímně netuším, jak dlouho trénují a běhají, ale podle všeho to moc dlouho není, ačkoli již běhají v kategorii 2. Viděla jsem video ze zkoušek, kterých se zúčastnili - handlerka dle mého nezkušená, nevěděla, jak psa vést po parkuru. Jediné pokyny, které pes měl, byly se vší pravděpodobností pouze ty slovní. Handlerka neustále za psem, ačkoli by to mělo být naopak. Celkové vedení velmi zmatené až jsem se divila, že pes věděl, kudy má běžet. Z celého videa jsem měla pocit, že celou situaci zachraňoval pes. Výjimkou nebyly skákané zóny, skákaná houpačka, shozené laťky, náběhy na jiné překážky a podobně. V okamžiku, kdy pes vběhl na špatnou překážku (poznamenám, že v ten okamžik byla slečna handlerka dosti pozadu), nastala naštvaná gestikulace handlerky, která v tu chvíli kapitulovala a očividně vše dávala za vinu psovi. Ale místo, aby na sobě a na celé spolupráci zamakala, tak honem honem, aby splnili všechny zkoušky na postup do kategorie 3.

Proto se teď ptám, jaký smysl mají psí sporty pro takové lidi? Proč ty sporty dělají? Dělají je pro to, že to baví jak je, tak i jejich psy? Je to proto, že chtějí trávit čas se svými psy a zlepšovat jejich vzájemné vztahy? Nebo to dělají jen proto, aby se na sociálních sítích mohli chlubit poháry, medailemi, složenými zkouškami, předními pozicemi nebo postupy do pokročilejších kategorií? Tohle je podle mě zásadní otázka, kterou by si měl položit každý z nás, kdo se se svým psem věnuje nějakému sportu a chtějí se mu věnovat i závodně.

Tito lidé by si měli ujasnit, že jejich neúspěchy a jejich diskvalifikace byly v každém z uvedených případů jejich vina, ne vina jejich psa. Nechci zde nikoho pomlouvat nebo znehodnocovat něčí snažení, stejně tak neříkám, že člověku někdy neujedou nervy - ano sama jsem se občas k Mojovi nechovala úplně dobře (ovšem všechno byly případy, kdy nezvládl nějakého psa) a nejsem na to pyšná, ovšem snad nikdy by mě nenapadlo mu dávat za vinu to, že vběhl na jinou překážku, než měl, nebo že by skočil zónu, nebo že utekl v okamžiku, kdy bylo naprosto zřejmé, že uteče.

Uvědomte si prosím, že ti psi, to dělají pro vás, chtějí být s vámi, dělají co je v jejich silách. Oni to nedělají pro úspěch, je jim jedno, zda získají medaili nebo pohár, a nebo se diskvalifikují, pro ně je nejlepší cokoli, co budou dělat s vámi a z čeho vy budete mít radost. Tak to prosím nezneužívejte, nedávejte jim za vinu to, za co můžete vy. Koukněte se na své výkony na videu a ohodnoťte se jako by nešlo o vás. Uvědomte si své chyby, své limity a pracujte na nich. Když vám pes skočí zónu - zamakejte na nich. Když vám pes shodí laťku - zamyslete se nad tím, jak jste ho vedli, co jste mohli udělat špatně a zaměřte se na to. Když vám pes vběhne na špatnou překážku - zamyslete se nad načasováním povelu, zamyslete se nad řečí vašeho těla, zapracujte na stejných situacích při trénincích. Když vám pes uteče ještě dříve, než zkouška začne - zamyslete se nad tím, v jakém rozpoložení váš pes byl a na co se v tu chvíli soustředil, zapracujte na motivaci.

Na závěr bych chtěla ještě říci jedno - koukněte se na úspěchy lidí jako jsou u agility Silvia Trkman, Susan Garrett, Lisa Frick, Martina Magnoli Klimešová a jim podobní. I tak skvělým handlerům se občas stane, že udělají chybu, i oni občas mají nějaké trestné body, i oni se občas diskvalifikují a viděli jste někdy např. Silvii Trkman jak vytahá některého ze svých psů proto, že udělal něco špatně? Nebo myslíte, že bysme dnes četli o Handling 360°, kdyby se Susan Garrett jen vztekala, že její psi jsou hloupí a nezamyslela se sama nad svým vedením?