Když jsem přemýšlela o zajímavých lidech, se kterými by stálo za to, udělat rozhovor na tento blog, jako první mě napadla Nikol Schneiderová, zakladatelka organizace Pet Heroes, zachránkyně psů a koček bez domova, studentka a v neposlední řadě také má kamarádka. Zajímá vás, co to obnáší vést organizaci na pomoc psům v nouzi? Nebo byste sami rádi pomohli, ale zatím nevíte jak? Níže se vše dozvíte.

Ahoj, mohla by si čtenářům představit sebe a svou organizaci?
Jsem studentkou ekonomického oboru na zemědělské univerzitě a před třemi lety jsem založila neziskovou organizaci na pomoc zvířatům s názvem Pet Heroes (dříve OS Beky). Vždycky jsem chtěla na světě něco změnit, a když jsem si adoptovala prvního psa, který pocházel původně z množírny, bylo jasný, že půjdu právě tímhle směrem. I když já vždycky říkám, že adopcemi pomáháme i lidem.   (-smích-)


Čím vším se Pet heroes zabývají?
Naším posláním je skutečně situaci opuštěných zvířat v naší republice změnit. Nechceme řešit následky, ale hledáme příčiny a jejich řešení. To je asi to nejsložitější, protože nikdo ještě pořádně nezmapoval, kde je reálně ten největší problém a řešení nenabídl. Taky poskytujeme komukoliv možnost se zapojit do změny světa k lepšímu. Máme mezi dobrovolníky seniory, studenty, ženy na mateřské, pokladní, ajťáky, grafiky, je jednoduše jedno kým jste, důležité je, že chcete pomáhat zvířatům a kolik jste ochotni jim dát svého času a energie. Potom se můžete zapojit do naší velké rodiny :)
Samozřejmě máme i samotné psy a kočky v dočasné péči, konkrétně v azylu u Mělníka, ale i po menších depozitech po Praze. Specializujeme se na handicapovaná zvířata.

Vzpomeneš si, kdy si vůbec začala s jakoukoli pomocí zvířatům? A kdy tě napadlo založit vlastní organizaci?
Jasně, bylo to na mé 18 narozeniny, kdy jsem si adoptovala svou první fenu. Začínala jsem na inzerci pejsků z útulků, hlavně na facebookové stránce Štěně v nouzi, aby se dostávali rychleji domů a pomáhala jsem organizacím, které mi byly sympatické, tam jsem se naučila spoustu věcí. Zkusila jsem na vlastní kůži, co jsou to množírny, jak to vypadá v nejrůznějších útulcích po republice, jak pečovat o zvířata, kterým někdo ublížil, a o rok později už založila organizaci vlastní.

Tato fenka vše změnila - první pes, kterého si Nikol adoptovala - Zori

Podporuje tě tvá rodina? Nebo jaký mají názor na to, co děláš?
Myslím, že tenkrát z toho nebyli moc nadšení. Psa jsme vždy měli maximálně jednoho a moje babička se zvířat bála. Najednou se museli smířit s tím, že když mě chtějí vidět, zvířata budou mou součástí. Navíc jsem měla problémy ve škole, protože jsem se do organizace položila opravdu naplno a zapomněla na svět okolo. Dnes už je to úplně jiné. Moje maminka a sestra jezdí prodávat na různé akce s naším charitativním stánkem, adoptovali si od nás fenku a k babičce někdy dovezu třeba tři psy a dvě kočky, když jedu na návštěvu. Vždycky jim dává piškoty a nadává mi, když je za něco pokárám, protože jsou to její miláčci. Myslím, že si uvědomili, že být na tomhle světě může mít i větší smysl než jen chodit do práce a koukat na televizi.

Jaká je tvá úloha v Pet heroes?
Jsem zodpovědná za chod organizace, vyřizuji papíry, sháním sponzory, zaučuji dobrovolníky, vymýšlím projekty, píšu články, hledám příležitosti, ve volném čase dočaskuji zvířata. Každý den se naučím něco nového a to se snažím zakomponovat do organizace. Myslím, že mou úlohou je vytvářet příjemné prostředí pro lidi, kteří zvířatům pomáhat chtějí a také udávat směr, aby ta změna, o kterou se snažíme, byla co nejefektivnější a ideálně trvalá.

Která z těch činností ti zabere nejvíce času?
Myslím si, že to byrokratické zatížení začíná být náročnější, než jsem si kdy dokázala představit. Hlavně stále hledat informace a zorientovat se v nich. Občas propadám pocitům marnosti z toho, kolik papírů je potřeba vyplnit, odvádí to pozornost od důležitých témat. Jinak trávím hodně času psaním článků nebo příspěvků na facebook. To mám naopak nejraději. Jsem hrozně ráda, že lidé sledují naši činnost, dává jim smysl, vždycky mě to nakopne a potom je radost psát příběhy dvounožek, kdo zase rozkousal peřinu, co se kterému psovi povedlo za legrační kousek a hlavně koho se povedlo zachránit. Pro nás je ten lajk nebo sdílení známkou toho, že to lidi baví, což je hrozně důležité. Pomoc má vycházet od srdce, přinášet pozitivní pocity na všechny strany, baví mě, když se můžeme společně radovat ze zachráněného života. Taky se ráda setkávám s lidmi a sdílím zážitky, úspěchy, ale i ty smutnější části. Na to mi teď naopak tolik času nezbývá, protože v organizaci pracujeme na velkém projektu. Dělala jsem přednášku o dobrovolnictví u útulků a určitě budeme dělat další. Tam bude zase šance se navzájem poznat a seznámit s dalšími podobně laděnými lidmi. Ve výsledku to nemusí být jen pro zájemce o dobrovolnictví, částečně tam představuji i naši činnost. Někdy je hrozně hezký se odpoutat od mailů a sociálních sítí a podat si s přáteli organizace ruku nad kávou. Jsme v tom přeci všichni namočení společně a my jsme také reální lidé, co si rádi povídají.

Jaká jsou podle tebe úskalí pomoci zvířatům v nouzi? Je tu něco, v čem organizacím např. zákony háží klacky pod nohy?
Hmmmm, těch úskalí je mnoho. Zjednodušila bych to na to, že problém je hlavně v neefektivním systému z nejrůznějších stran. Nesourodost útulků a neziskových organizací. Někde nedostatek a někde přebytek finančních prostředků. Slabé zapojení oficiálních chovatelských organizací, které si nepřipouští, že jsou součástí toho problému. Slabší legislativní opora. Velké množírny, ale i lidé, kteří nechávají jednou za život nakrýt svou fenu. A především absolutní neinformovanost veřejnosti, která o těch problémech vůbec nic neví. Tak se do toho těžko mohou zapojit a těžko se může něco změnit. Na tom budeme právě pracovat my v našem aktuálně rozpracovaném projektu.

Jaké případy psů ti utkvěly nejvíce v paměti?
Mě asi obecně dostávají nejvíc dva druhy zvířecích příběhů. Jeden je, když se nám podaří zvíře vytáhnout z nejhoršího, ale nezvládne léčbu nebo operaci. Potom člověk musí být odolný a nepřipouštět si, jak může být svět nespravedlivý. Druhý případ je zase úplně opačný. To je to, když se k nám dostane vychrtlý zanedbaný pes, který si očividně neprošel ničím hezkým, krčí se před rukou nebo ze strachu kouše. Takoví jsou nejčastěji právě z množíren. A společně zabojujeme a zvládne to. Nakonec jde do nového domova. Z toho se mi chce brečet radostí. Ne proto, že nás opouští a jde domů, ale právě proto, že to je ta chvíle, kdy už víme, že je po všem. Že teď už bude jen nekonečně šťastný ve své rodině, kterou jsme důkladně vybrali. To je mimochodem jeden z těch nejkrásnějších pocitů. Ta chvíle, kdy vidím, jak se dvě dodnes opuštěné duše setkají. Často v tom hraje velkou roli náhoda. Úplnou náhodou šla paní na stránku s pracími prostředky, kde úplnou náhodou sdíleli našeho psa a bylo to! Láska na první pohled. Zvedla telefon, zavolala, nasedla do auta a už byla u nás. Tak to prostě je a pro mě je vždycky čest být takových osudových setkání přítomna. Hlavně, když je potom vidím na fotografiích zavrtané do peřin nebo když nám noví páníčci vypráví zábavné příhody s jejich novou čtyřnohou ratolestí.

Který případ tě nejvíce zasáhl?
Myslím si, že Valentýna, která u nás ještě stále je. Ujela opravdu velký kus cesty, aby se k nám dostala, tenkrát jsme se jí snažili čistit rány a zachránit zadní nohy. Nepovedlo se to. Musela na operaci a bohužel ne jen na jednu. Tenkrát byla ještě prakticky štěně. Jenže ta její obrovská síla a vůle žít a všechno zvládnout, to je ohromná motivace. Stačí se podívat do toho jejího vždy vysmátého obličeje a vím, že jakýkoliv problém na světě není žádný problém, protože se na mě právě směje pes, který přišel o obě zadní nohy a ještě k tomu je ochrnutý. Valentýna může zemřít každým dnem, protože jí občas přestanou fungovat střeva a přesto lítá po venku s ostatními, kouše vás do nohou a rukou, mazlí se, dává pusinky. Chtěla bych, aby se konečně objevil někdo, u koho bude nejšťastnějším psem na světě, kdo ji bude chápat, milovat a bude pro něj tou nejdokonalejší bytostí. Protože to ona přesně je - dokonalá.

Proměna Valentýny, která stále ještě čeká na svůj dokonalý domov

Může se záchraně psů v nouzi věnovat každý? Co to pro člověka obnáší?
Určitě se tomu může věnovat každý, jen každý nemůže dělat všechno. Někdo se nemůže dívat na opuštěná zvířata, tak třeba pomáhá na akcích nebo od počítače. Někdo nemá tolik času, tak pomáhá finančně. Někdo naopak nemá moc peněz, tak pomáhá rukama. Všichni dohromady tvoříme ten celek, organizaci a každý, kdo odejde je pro nás výraznou ztrátou, protože zastával některý z dílků skládačky. Každá pomoc obnáší něco jiného, ale co je pro všechny dobrovolnické pozice stejné, je vysoká míra zodpovědnosti a spolehlivosti. Jinak je to podle toho, co kdo chce do pomoci zvířatům dát. Někdo má více času, někdo více peněz, někdo je v něčem profesionál a podělí se o vědomosti. A někdo má kombinaci. Každopádně kliknout na tlačítko sdílet nebo uspořádat benefiční koncert pro naši organizaci může každý. Nebo uspořádat mezi kamarády sbírku. Vzít si nějaké věci z našeho obchůdku, prodat je známým a výtěžek nám zaslat. Nebo tomu věnovat čas pravidelně a zařadit se mezi dlouhodobé dobrovolníky, kteří pomáhají s chodem organizace, od grafiky, bazárku, aukcí až po virtuální adopci. Taky stále hledáme dočasné pečovatele a pečovatelky o psy a kočky.

I takto může vypadat dobrovolnictví - vzít pejsky na procházku může téměř každý.

Jak sháníš dobrovolníky? Ozývají se ti spíše lidé sami?
Třeba se díky tomuhle rozhovoru někdo ozve (-smích-). Dělali jsme prozatím pilotní přednášku o dobrovolnictví, kde jsme vysvětlovali, co to vlastně obnáší, jak útulky fungují, co je trápí, jak se mohou lidé zapojit. My jsme ale hlavně otevření a pomocníky vítáme a co nejrychleji zařazujeme do procesu. Občas se nás ptají lidé na akcích, reagují na inzeráty, které rozvěšuji na internetu, někdy dáváme výzvy na sociální sítě nebo webové stránky. Někdy se zapojují i nové rodiny.

Jaká forma pomoci je pro tebe momentálně nejvíce potřebná?
Teď nás asi nejvíce tíží logistika v charitativním obchůdku. V Jičíně se nám nedaří najít nikoho ochotného, kdo by pomáhal s balením věcí. Taky hledáme v Praze někoho, kdo by měl větší auto nebo si uměl sehnat odvoz a organizoval by pojízdný stánek na akce, aktivně si je vyhledával a byl samostatný. Samozřejmě dobrovolníky několik měsíců zaučujeme, než jsou si jistí v tom, jak to funguje, takže se není vůbec čeho bát. Dáváme velký důraz na to, aby to byla hlavně zábava. Na akcích se všichni seznámíme, někdo donese bábovku, je to fajn odreagování se po náročném týdnu v práci, protože jsme na tom všichni podobně. Na konci je radost vidět, kolik se vydělalo na další činnost organizace.

Fotografie charitativního stánku ze dvou ročníků veletrhu For Pets

A jakými dalšími způsoby mohou lidé pomoci?
Mohou se zapojit třeba do virtuální adopce a dlouhodobě podporovat konkrétního pejska nebo kočičku. Potom jim chodí e-mailem jejich fotografie a informace o tom, jak se mají. Taky si mohou nastavit trvalý příkaz a dlouhodobě podporovat činnost celé organizace. Nebo se podívat na naše webové stránky a zjistit, co aktuálně potřebujeme z materiální pomoci. Těch možností je velká škála, vítáme i nové nápady a návrhy.

V naší republice je vcelku hodně organizací, které se zabývají pomocí psům. Dokáží spolu i spolupracovat? Nebo si spíše každý všímá svého?
Myslím, že hlavně organizace v Praze a okolí jsou kvůli velké koncentraci nucené okrajově spolupracovat, hlavně na umisťovacích akcích. Ale většina si spíš jen předává psy nebo kočky, když má plno, jinak si hledí svého. Panuje tu obrovská nesourodost, nejsme prozatím ve fázi, kdy bychom dokázali táhnout za jeden provaz úplně všichni, ale ty tendence se začínají objevovat. Hlavně "nová krev" začíná chápat, jak důležité je pro skutečnou změnu zvolit společný směr, chtějí se od nás učit a my zase čerpat nápady. Tak by to mělo správně být. Když se budou útulky a organizace nadále separovat a myslet si, že už všechno vědí, ničeho nedosáhneme. Taky obrovsky chybí profesionalizace.

Jak je na tom Česká republika oproti jiným zemím světa?
Ta otázka se zdá být jednoduchá, ale odpověď by byla na celou knihu. Oproti některým jsme na tom hůř, oproti jiným výrazně lépe. Myslím, že péče o opuštěná zvířata v Evropě odráží úroveň samotné společnosti konkrétní země. Na Ukrajině zuří válka a zvířata jsou tam po stovkách v útulcích s roztrhanými těly, umírají pod rukou krutých lidí, nemají co jíst a zcela přirozeně žijí na ulici. Jenže tam se mají špatně i lidé, takže psy tam podporují hlavně zahraniční dárci a organizace, které odtud odvážejí psy a hledají jim nové rodiny. Anglie a Německo jsou na tom samozřejmě lépe, je tam úplně jiné vnímání i neziskového sektoru jako takového. Myslím, že bychom se ale neměli s jinými zeměmi přímo srovnávat a omlouvat nás, protože jsme na tom lépe nebo nadávat, protože jsme na tom hůře. Měli bychom se dívat hlavně na to, co můžeme zlepšit a jaké pro to máme podmínky.

Mělas někdy chuť s tím vším skončit? Co ti pomohlo to neudělat?
Myslím, že ano. Ale měla jsem zodpovědnost za zvířata, lidi, kteří nás dlouhodobě podporují, za dobrovolníky, kteří do organizace dávají svůj čas a energii. To nejde jen tak zahodit. Začala jsem hledat cestu a objevila několik inspirativních lidí. Vrátilo mě to zpátky a nastavilo úplně jiný směr organizace, který dává větší smysl.

Jedna z mnoha proměn - v tomto případě paní Ježková

Co je pro tebe největší oběť?
Papírování. (-smích-)

Máš momentálně nějaké plány nebo cíle? Čeho by si chtěla dosáhnout teď, či v budoucnu?
Momentálně pracujeme na projektu, který by měl naši republiku zase někam posunout. Byla bych ráda, kdyby se do toho zapojilo co nejvíce lidí, dávalo to smysl a skutečně jsme to zvládli na profesionálnější úrovni. Tento rok jsme změnili název organizace, protože nás mnohem lépe vystihuje, s tím přicházejí i velké změny celé organizace, vážně se těším, až budeme mít první výsledky. Rádi bychom došli k trvalým změnám v naší společnosti, aby bylo méně opuštěných psů a koček a aby odcházeli domů mnohem rychleji. Věřím, že se nám to povede.

Kolik volného času ti zbývá? Máš vůbec čas na své koníčky? 
Mám ještě jednu práci a chodím do školy, takže teď ani moc ne. Ale v létě se chystám na výpravu do přírody, bez počítače a internetu. Už jsem ve sklepě vyhrabala i starý telefon na SOS volání. (-smích-)


Co pro tebe znamenají psi?
Živé bytosti, které mají právo na to být šťastné. A já mám možnost jim v tom pomoct.

Kdyby si mohla, změnila by si v něčem svůj život?
Měním ho neustále, ono to ani jinak nejde. Člověk se musí stále něčemu učit a rozvíjet, aby něco dokázal.

Máš nějaká přání?
Chtěla bych víc cestovat do zahraničí. Poznávat tam zajímavé lidi a odnášet si zkušenosti. Vidět krásná místa. Jednou bych chtěla skočit bungee jumping. A naučit se řídit po Praze. Oboje řadím na stejnou úroveň adrenalinu.

A poslední otázka, co by si vzkázala čtenářům?
Aby se nebáli toho pomáhat druhým. Ať už lidem, zvířatům, přírodě, čemukoliv, co jim osobně dává smysl. Aby nehledali, proč něco nejde, ale zamysleli se, jak by to jít mohlo. Myslím, že díky tomu můžeme být všichni šťastnější. A kdyby se jim líbila naše filozofie, aby se nám nebáli napsat a stát se jedním z hrdinů v Pet Heroes :)


Děkuji moc Niky za zajímavý a inspirativní rozhovor. Pokud byste měli chuť stát se jedním z dobrovolníků nebo byste měli nějaké otázky, můžete Niky kontaktovat zde info@osbeky.cz

Pár odkazů na závěr:

Aktuality z azylu XY
Charitativní obchůdek Druhá šance

Denisa Sommerová, mladičká blondýnka, která dokáže zamíchat pořadím na menších i větších agility závodech. Aktuální mistryně Evropy družstev juniorů a 2. vicemistryně Evropy družstev juniorů mi poskytla rozhovor pro tento blog. Zajímá vás agility? Chcete vidět pohled mladého člověka, který se v tomto sportu pohybuje již od útlého mládí? Jaké to je startovat v juniorské reprezentaci? Pak čtěte dále...

Mohla by si čtenářům představit sebe a svou smečku a čemu všemu se věnujete?
Je mi 18 let a studuji obor veterinářství na střední škole. Do pejskařské rodiny jsem se už narodila, takže láska ke psům tu byla už od malička. Jako malou mě naprosto pohltil tanec a tančila jsem dokonce ve státní opeře, pak ale přišla další láska a to agility a bohužel se to nedalo dělat obojí, proto jsem se rozhodla svojí dlouholeté kariéry tanečnice vzdát a už se věnovat jen psům. Nebylo to snadné rozhodnutí, ale rozhodně toho nelituju. Nyní se tedy už můj cely život točí kolem psů. Založila jsem si i svůj agility klub, který se nám slušně rozrůstá, a já z toho mám velkou radost!  Kromě trénování také brigádně venčím a cvičím ostatní pejsky. Nicméně nechci, abyste si o mně mysleli, že jsem jen zažraný pejskař! Ráda si vyrazím s kamarády do kina, na nákupy, na party nebo jen tak pokecat :D kdo mě zná ví, že nuda se mnou rozhodně není.
V mojí smečce mám aktuálně 5 pejsků :) Jsou jimi 11letý voříšek Adam, 7letý kooikerhondje Arísek , 5letý borderák Roura, 3letá bavorská barvářka Bega a nejnovější člen naší smečky 5měsíční pudlík Bee . Naší hlavní naplní je agility, což je pro nás úplně vše, nicméně okrajově se věnujeme i dalším psím sportům, dogfrisbee a dogdancingu .

Smečka pohromadě - Bega, Bee, Error a Aramis

Tvá smečka je hodně rozmanitá, co tě vedlo k výběru právě těchto plemen?
Tak většinou to byla taková náhoda! :D Voříšek k nám přišel, když jsem si jela kupovat bundu do holešovické tržnice. Arísek se nám líbil v inzerátu v časopise, ale o tom plemeni jsem vůbec nic nevěděla. Rouru mi koupil taťka. Beganka je taťky, takže tu si vybíral on a jediný Bee byl vymodlený a asi dva roky jsem na něj čekala! Pudlíci mě naprosto uchvátili svojí energií a chutí do všeho.

Tedy sis ty sama vybírala pouze Beeho, jaké jsi měla při výběru pudlíka požadavky? Pořizovala sis ho záměrně na agility?
Já měla vybranou fenku, po které jsem věděla, že ho budu chtít, takže pak jsem jen čekala. Požadavek byl, že budu chtít hnědého trpaslíka, nakonec mám sice trpaslíka, ale černého :) A ano, Bee byl pořizovaný záměrně na agility a nejen na to, ale i na další sporty :)

Kdy a jak jsi se dostala k agility? 
Všechno to začalo, když jsem dostala svého úplně prvního vlastního pejska, jorkšírka Jessíka, v mých 9 letech. Jelikož mamka dělala se svým ovčákem dříve poslušnost, tak v Jessíkově roce za mnou přišla, že bychom taky spolu mohli začít dělat nějaký sport a volba padla, že zkusíme agility :) takže jsme si vyhledali cvičák a přišli si vyzkoušet jednu hodinu :)) od té doby mě to chytlo a drží se mě to až do teď! Bohužel pejsek se kterým to všechno začalo už není mezi námi...

Měla jsi někdy ve své agility kariéře chuť přestat? 
Ano měla a to několikrát, nicméně nikdy mi to dlouho nevydrželo a během pár dní jsem opět řádila na parkuru :D

Jak moc je agility finančně náročné? Jak to ty zvládáš jako student?
Agility v mém podání je dost finančně náročné. Jelikož závodím se třemi psy, tak startovné, tréninky, cesty apod. Já mám naštěstí úplně skvělé rodiče, kteří mě podporují + si také vydělávám sama :)

Co tě napadne, když se řekne slovo "agility"?
Když se řekne slovo agility, tak se mi vybaví vzpomínky, co jsme už zažili a budoucnost, ve kterou doufám :)

Jaké překážky jsou podle tebe nejtěžší na naučení, nebo zrovna tobě dělaly někdy problém?
Mně osobně dělala problém houpačka a myslím si i, že je to jedna z nejtěžších překážek na agility parkuru.

Jsou nějaké překážky, které nemáš ráda?
Ano, nemám moc ráda kruh a látkový tunel, protože pokud psovi neumožníte ideální dráhu, mohl by se jednoduše zranit.

Máš nebo měla jsi nějaké agility vzory?
Já nikdy žádný vzor neměla... Jsou lidi, od kterých čerpám inspiraci, ale úplně za své vzory je nepovažuji.

Když se koukáš na ostatní týmy, např. na závodech, jaké u nich vidíš nejčastěji chyby?
V poslední době mi přijde, že hodně lidé řeší techniku, ale když jim pak někdo postaví parkur s rovinkami, tak je pak problém psa nějak uřídit.


Co je podle tebe u agility nejdůležitější?
U agility je určitě nejdůležitější vztah pána a psa, bez toho to v agility moc nejde... Je důležité, aby pes důvěřoval pánovi a pán psovi!



10. - 12. července se v Rožnově pod Radhoštěm konalo EOJ, byl to tvůj poslední start v juniorské reprezentaci a myslím, že jsi se rozloučila hrdě. Jaký to byl pro tebe zážitek? Na co budeš nejvíce vzpomínat?
Ano, moje poslední EOJ... Snažila jsem se si ho užít co nejvíce to šlo a myslím, že na něj budu vzpomínat hoodně dlouho! Už hodně dlouhou dobu jsem se těšila, že svojí juniorskou kariéru ukončím takhle krásně v ČR :) Zážitků bylo spousty! Začalo to tím, že jsem měla tu čest přečíst slib všech závodníků, až přes náš krásný zahajovací taneček, ke kterému se nakonec spoustu lidí přidalo. Běhat se třema pejskama, když vás všichni tak bouřlivě povzbuzují, setkat se nejen s českými ale i zahraničními kamarády, které dlouho nevidíte, až po to, stát na nejvyšším stupínku při zvuku hymny vaší země! Těch zážitků je neskutečně moc a nelze je všechny takhle jednoduše popsat :)

Bylo těžké startovat se třemi psy na tak velké akci?
Úplně jednoduché to nebylo, ale snad jen jednou se stalo, že se mi kryly starty, takže jsem se jen přehodila v pořadí a běhalo se dál. Díky pomoci všech se to dalo zvládnout!


Cítila jsi na EOJ nějaký tlak? Vzhledem k tomu, že to byl bohužel tvůj poslední start jakožto juniorky.
Na takových velkých akcích je vždy cítit nějaký tlak. Ale ano, vzhledem k tomu, že to byl můj poslední juniorský start, tak byl tlak opravdu hodně velký! Říkala jsem si, že je to poslední možnost, jak v juniorech něco dokázat... Bohužel dvě malé chybky nás zřejmě připravily o dva tituly, ale o tom je agility! Štěstí hold nepřálo, ale když si najednou uvědomíte, že už nemáte šanci to napravit, tak to opravdu zamrzí.


Jaké jsou tvé další největší úspěchy? Jakých si nejvíce vážíš?
Jsme dvojnásobní mistři republiky juniorů (2013, 2014), mistři republiky družstev juniorů (2013), mistři republiky družstev dospělých (2014), mistři Evropy družstev juniorů (2012, 2015), vicemistři Evropy juniorů (2014), 2. vicemistři Evropy juniorů družstev (2015). Cením si naprosto každého úspěchu, ale hlavně toho, že jsme se už dokázali i prosadit mezi dospělýma a v roce 2013 jsme reprezentovali ČR na mistrovství Evropy a v roce 2014 dokonce na mistrovství světa!! MS bylo splnění mého velkého snu! :)


Máš nějaké agility cíle, kterých bys ještě chtěla dosáhnout?
Tak nejvíce bych si přála, aby nás agility stále stejně bavilo a užívali jsme si chvilky strávené spolu na parkuru na 100%! A nyní hodlám naplno zahájit svoji dospěláckou kariéru a doufám, že se nám bude dařit stejně jako v juniorech :)

Ty nejen že běháš se svými psy, ale také trénuješ ostatní týmy. Jak u tebe fungují tréninky? Přijímáš ještě nové zájemce?
Ano přesně tak, na trénincích panuje vždy příjemná atmosféra, snažím se lidem předat do nejvíce z mých zkušeností a pomoci jim s jejich problémy. Nyní mám pro nové zájemce stop stav, nicméně kdyby si chtěl někdo vyzkoušet tréninky pod mým vedením, tak pořádám pravidelně intenzivky a v létě tábor :)

Co bys vzkázala lidem, kteří třeba přemýšlí, že agility zkusí?
Určitě se toho nebát! Agility je pro všechny jak lidi, tak psy. Stačí vám, když pejsek bude umět základní povely a nic vám nebrání v tom, vzít svého psího miláčka a vyrazit na cvičák! Je to zábava jak pro něj, tak pro vás a rozhodně litovat nebudete!


Jaké jsou tvé celkové plány do budoucna? Nějaké studium či práce? Pořízení dalšího člena smečky? Závodní dráha i v jiném psím sportu?
Nyní budu začínat 4. ročník střední školy, takže bych ji chtěla v klidu ukončit a pak uvidím, kam mě nohy zanesou. Mým snem je jít k policii k psovodům, ale uvidím, zda se mi tento sen vyplní, a nebo zůstane pouze snem :) v současné době v plánu dalšího člena smečky nemám... A zavodní dráha  v jiném sportu? Rozhodla jsem se vrhnout na dogfrisbee, ale uvidíme, jak to půjde dát dohromady s agi. Nicméně se nechte překvapit :D

Co bys vzkázala našim čtenářům? :) 
Chtěla bych vzkázat, ať se rozhodně nebojí zkusit s pejskem nějaký sport, pro pejska je to vyžití a zábava!  Užívejte s pejsky každý den, který můžete, oni vám to vrátí svojí láskou a oddaností!