O reaktivcích už jsem jeden článek psala (Tak trochu jiní psi), proto bych se chtěla podělit s některými poznatky či radami, jak si alespoň trochu ulehčit život s těmito psíky. S Mojem jsme si už lecco zažili a musím uznat, že se naše situace dosti zlepšila, ačkoli má se psy stále stejný problém. Začala jsem Moja brát úplně jinak, začala jsem na naší situaci hledat i nějaká ta pozitiva (věřte mi, fakt jich tu pár je! :) ), ale především jsem s ním přestala bojovat.

• Smiřte se s tím, jaký je váš pes, přijměte ho takového jaký je •

• Nehledejte viníka •

• Jestli se něco pokazí, berte to jako zkušenost, ze které si můžete něco vzít •

• Pracujte na sobě •

• Pracujte se svým psem, pracujte na vzájemném vztahu •

• Pokuste se svého psa pochopit •

• Vzdělávejte se, hledejte různé cesty, různá řešení •

Seminář Jak nebojovat s útěkářem...vřele doporučuji

_____

Život s reaktivním psem není úplně snadný, ovšem pokud si vymyslíte jakési záložní plány krizových situací, časem zapomenete, že má váš pes nějaký extra problém. Nepopírám, že je to často i psychicky náročné, ale když pak společně se svým psem dosáhnete byť i maličkého úspěchu, je to k nezaplacení. Nevzdávejte to s nimi, buďte trpěliví a výsledky, které se jednoho dne dostaví, budou jednoznačně stát za to. Hodně štěstí :)

První seminář, na kterém jsem s Mojem byla (a první kynologický seminář celkově), byly komunikační lekce s Lenkou Blachovou a Magdou Šimečkovou v roce 2014, a byl to seminář, na který asi nikdy nezapomenu. Bylo to v době, kdy se Mojovy problémy se psy neustále stupňovaly a já začala pátrat po jejich řešení a příčinách. Něco málo jsem už načteno měla, ovšem množství informací a poznatků, které mi tento seminář dal, bylo opravdu obrovské. Nehledě na fakt, že tyto dvě trenérky mi ukázaly naprosto jiný svět, za což jsem jim nesmírně vděčná. Bohužel ale jsou jejich komunikačky tak ojedinělé, že se málokdy poštěstí se na ně dostat. A nám se letos opět poštěstilo se jich zúčastnit.

Proto jsem byla štěstím bez sebe, když mi bylo holkama z Psích akcí oznámeno, že s nimi pojedeme v květnu do Brna právě na komunikačky. O našem dobrodružství si můžete přečíst více v článku Za komunikačkami až na kraj světa.

O čem jsou komunikačky

Asi si říkáte o čem ty komunikačky vlastně jsou. Ve zkratce jde o lekce psí komunikace, které jsou zcela v režii psů a lidé do nich nijak nezasahují. Komunikační dvojice, či trojice, jsou opravdu pečlivě vybírány, aby zde šlo o komunikaci, ne o konflikt. Psí lektoři většinou bývají přímo psi Lenky, či Magdy, případně některý ze psů účastníků, kterého už trenérky dobře znají. Nejde zde o demonstraci problémů psa. Takže se nemusíte bát, že by váš pes byl nucen zažívat konfliktní situaci a tedy velký stres, vše je zde nastaveno tak, aby k žádným konfliktům nedošlo. Tím pádem např. u nejistých psů, kteří jsou zvyklí být obtěžováni jinými psy, ačkoli vysílají všemožné signály, že nestojí o kontakt, dojde k situaci, kdy jsou jejich signály respektovány a tím i podpořeny.

Sobotní část byla zahájena představením trenérek a krátkým popisem, jak bude celá akce přibližně probíhat. Samozřejmě byly probrány i bezpečnostní pokyny, jelikož většina psích účastníků byli reaktivci nebo psi, kteří jednoduše mají problém s jinými psy. Proto bylo vše zařízeno tak, aby nedošlo k žádnému konfliktu, či zbytečně stresové situaci. Následovalo představení každého psího účastníka, popsání jeho problémů a podobně. Poté se trenérky odebraly na poradu, kdy každému z psích účastníků přiřadili některého z dostupných komunikačních lektorů.



Většina lekcí probíhala tím způsobem, že pes - student byl v oplocené části, za zavřenou brankou a pes – lektor ve volné části. Pokud oba psi ukázali, že stojí o přímý kontakt, pak byla branka otevřena a mohli si spolu zaběhat, hrát a podobně. Pokud naopak psi ukázali, že o žádný bližší kontakt nestojí, branka zůstala zavřená. Lidé do komunikací nijak nezasahovali, pouze pokud se psík obrátil na člověka pro pomoc či podporu. Jakmile jeden ze psů dal najevo, že pro něj je dokomunikováno, lekce byla ukončena. Po odvedení psího lektora se přešlo do teoretické části, kdy nám trenérky přeložily nejdůležitější části proběhlé komunikace. Vysvětlily nám, co znamenal který signál, jaký je rozdíl v signálech v souvislosti s postavením psa a podobně. Stejně tak zde byl prostor pro různé dotazy, pokud např. někdo měl nějaký poznatek, nebo nerozuměl některé části komunikace atd.



V sobotu, vzhledem k informačnímu úvodu a pár dalším záležitostem, absolvoval každý psí účastník jedno kolo komunikace. V neděli jsme pak, i díky dřívějšímu začátku, stihli kola dvě. Asi si říkáte, jestli nejsou pouhá tři kola za celý víkend trochu málo. Nejsou. Vzhledem k tomu, že se tohoto semináře účastnili především psi, kteří mají nějaký problém, tak to pro ně bylo velmi psychicky náročné. Stejně tak je třeba brát ohledy i na psí lektory, kteří jsou sice mnohdy velmi zkušení, ale i pro ně je to velmi náročné a účelem komunikaček není psy totálně unavit, ale podpořit je v komunikaci se psy. A upřímně, ani pro lidské účastníky to nebylo o moc snazší. Snažit se sledovat několik hodin komunikaci ostatních psíků, snažit se zachytit co nejvíce signálů, a ještě vnímat výklad, věřte, že to je opravdu velmi náročné, takže se tímto aspektem určitě nenechte odradit.



Myslím, že komunikační lekce by měl alespoň jednou se svým psem absolvovat opravdu každý, nehledě na to, zda jeho pes má se psy problém nebo ne. Tyto dva dny vám dají opravdu hodně, ačkoli se to tak nezdá. Uvidíte na živo všemožné způsoby komunikace, včetně výkladu jejich významu a to vám bohužel nedá žádná kniha ani články. Řekla bych, že je spousta majitelů psů, kteří jsou přesvědčeni, že psům rozumí, ale dennodenně se přesvědčuji o tom, že to ani tak zdaleka není. Psi jsou nesmírně „ukecané“ bytosti, ale většina lidí pochytí jen absolutní zlomek jejich komunikace a i tento zlomek si z převážné části interpretuje absolutně špatně. A pokud se nechcete zúčastnit se svým psem, je zde možnost jít na akci jako divák, takže si myslím, že možnost účasti je tu opravdu pro každého.

Nebudu popírat, že jsem z komunikaček s Lenkou a Magdou nesmírně nadšená. Možná jsem proto i trochu zaujatá. Každopádně jsem si jistá, že pokud se tohoto semináře zúčastníte, nebudete litovat. Věřím, že si zde každý najde své a že pro každého bude nějakým způsobem užitečný a je úplně jedno, zda máte svého prvního psa, či desátého. Je to zkrátka akce, která se tváří poněkud jednoduše, ale dokáže mnohé změnit.

Semináře zaměřené na reaktivní psy mám obecně ráda, a to z jednoho prostého důvodu – vyskytují se zde totiž lidé, kteří mají doma reaktivace a jsou si toho vědomi a podle toho se také chovají. Proto jsem zde relativně v klidu, protože se celý seminář přizpůsobuje právě psíkům a jejich potřebám (kterými jsou především dostatečný prostor, ve kterém se cítí bezpečně). Většinou se zde lidé respektují a berou na sebe vzájemně ohledy. Už jsem na několika seminářích s tímto zaměřením byla, a pokud zde došlo k nějakému konfliktu, tak je to pouze většinou při míjení se při venčení a podobně. A jeden takový seminář jsme s Mojem na začátku dubna navštívili – a to seminář Terapie psem s Lenkou Blachovou a Laďkou Doležalovou.

Seminář byl, spíše než na psy, zaměřený hlavně na lidi. Jak oni reagují ve stresových situacích (např. při setkání se psem na volno) a co to dělá s jejich tělem. Protože právě na neverbální komunikaci psi reagují nejvíce. Psi nás mají přečtené více, než my sami a podle toho také často stresové situace vypadají. Můžeme se naučit psa ovládat, ale pokud v té situaci nejsme klidní my sami a hluboko uvnitř si nejsme jisti sami sebou, pak si námi nemůže být jistý ani pes. Tento seminář se od ostatních odlišoval ještě něčím – byly zde dvě trenérky, Lenka, která sledovala a komentovala (či spíše překládala) psí část týmů a Laďka, která sledovala a komentovala tu lidskou.

Pan Červeňáček, náš demodog

Úvod semináře byl po pravdě poněkud emočně náročnější – ještě aby nebyl, když zde každý popisoval, jaký má konkrétně jeho pes problém a co mu tento problém způsobuje v běžném životě (což se neobešlo bez přirovnání ke skupině anonymních alkoholiků :D ). Což samo o sobě může být stresující. Ono je hodně těžké to přiznat sama sobě, vyrovnat se s tím, přiznat si, že jsem udělala někde chybu, ale o to těžší je, o tom hovořit před x dalšíma lidma, které vidíte poprvé v životě. Na druhou stranu, asi každý ze zúčastněných byl rád, že v tom vlastně není sám. Kolikrát i člověk dojde ke zjištění, že jeho pes na tom vlastně není tak hrozně, jak si doposud myslel. Po zbytek soboty jsme si zkoušeli naše stresové situace s panem Červeňáčkem (tj. psí asistent vyrobený z červeného polštáře :D ), abychom zjistili, jak se projevuje náš stres a jak s těmito aspekty následně pracovat. Poté se k nám přidali naši čtyřnožci, se kterými jsme si pak vyzkoušeli, jak se mění jejich chování v případě, že my přejdeme z klidu do stresu (zamrzneme, či začneme zmatkovat apod.) – zde nám byl opět nápomocen pan Červeňáček, který nám simuloval původce stresu. Každý tým pak dostal jakýsi feedback od trenérek pro lepší pochopení toho, co všechno se změnilo a co tyto změny způsobilo. Poté jsme se přesunuli k troše teorie z oblasti psychologie a následně jsme den zakončili každý svým shrnutím a dojmy z celé soboty.

Neděli jsme začali každý svým shrnutím myšlenek, které se nám po prvním dni honily hlavou. I zde došlo na poněkud dojemnější momenty, na které budu opravdu ráda vzpomínat. Došlo tu i na přiznání tzv. aha efektů z předešlého dne, pochopení některých chování psa, dokonce i ke slevení některých nároků na psa, a to vše se neslo v nesmírně příjemné a pohodové atmosféře, která nás provedla celým seminářem. Takže, když jste zrovna mluvili, tak jste si přišli, jak když mluvíte se starými známými, ačkoli zde byli převážně lidé, které jsem viděla poprvé v životě. Následně jsme si naše stresové situace mohli vyzkoušet „na ostro“. V tom nám byla nápomocná doslova celá Lenčina smečka, která mimo jiné zahrnuje její psíky, kteří mají velké zkušenosti s komunikačními lekcemi, proto zde nehrozilo žádné nebezpečí rvačky, či konfliktu. Každému týmu byla zkrátka situace postavena tak, aby se nic nezvrtlo. Po „odcvičení“ každého týmu opět následoval jakýsi diskusní blok, ve kterém jsme probrali naše pocity z dané situace, co jsme cítili jinak a co se u nás změnilo. K tomu se přidal výklad od Léni, která nám přeložila psí pohled do lidštiny a také výklad od Laďky, která nám vyložila svůj psychologický pohled. Po celý víkend zde byl samozřejmě prostor i pro případné dotazy, nápady, popsání vlastních zkušeností, rady a podobně.

Seminář z našeho pohledu

Pro mě osobně byla největším přínosem možnost vyzkoušet si naše nejvíce stresové situace v bezpečném prostředí a za podmínek, kdy jsem měla jistotu, že nedojde na nejhorší – na bitku. Jak už jsem v pár článcích psala, Mojo se nesnese se psy, což je pro nás kámen úrazu, jak při procházkách a sportech, tak i při běžném venčení. Bydlíme na Pražském sídlišti, kde většina obyvatel zastává pravidlo „Můj pes nemá problém, takže si může dělat, co chce.“ Což je sice krásné pravidlo, ale z mnoha ohledů je silně nereálné.
Tím se dostávám k mým dvěma nejvíce stresovým situacím:
1) setkání se psy, jejichž majitelé sice mají psa na vodítku (většinou ale flexině…jupí), ale ne pro ně není odpověď a mají jakousi zvrácenou představu o tom, že jejich pes musí pozdravit každého chlupáče, kterého kdy potká;
2) když za námi běží pes na volno, jehož majitel není schopen si jej odvolat, či není schopen pochopit žádost o odvolání psa.
Už samotné popisování těchto situací a mých pocitů z nich pro mě nebylo úplně jednoduché (i nějaká ta slzička ukápla). Ovšem poté, co jsme si probrali nějakou tu teorii na co se zaměřit, na co myslet, v čem získat jistotu a podobně, jsem dokázala v relativním klidu ustát obě tyto situace, včetně toho, že Mojo reagoval tak, jak jsem si já představovala. V jednom případě šlo dokonce o hraného dotěrného pejskaře, jehož pes se prostě MUSÍ seznámit, a i od něj jsme dokázali s Mojem odejít v klidu, bez mé hysterie, bez mého vytáčení se, bez Mojovy hysterie a především s Mojovou plnou spoluprácí. Nemožné se zde pro mě stalo skutečností a doufám, že nám to takto skvěle půjde i v běžném životě (ne-li lépe).



Jakákoli akce s Lenkou Blachovou pro mě už je sázkou na jistotu. Lenka, vedle jejích velmi obsáhlých znalostí z oblasti psí etologie, komunikace a samotného tréninku, totiž dokáže lidem naprosto skvěle zprostředkovat jakýsi vstup do jiného světa. Světa, ve kterém jsou psi naprosto úžasné bytosti, kterých bychom si, my lidé, měli mnohem více vážit, a v mnoha případech si z nich i vzít příklad. Jsou to totiž bytosti, které dokážou vnímat naše pocity a emoce. Dokážou reagovat i na naší pouhou myšlenku. A především nic nedělají bezdůvodně. Vedle toho je Lenka člověk, kterému ani v nejmenším nechybí pokora, ochota pomoci, snaha vyřešit jakýkoli problém a u každého zádrhelu vymyslet jinou funkční alternativu. Naskytne-li se vám někdy příležitost zúčastnit se nějakého semináře, přednášky či workshopu právě s Lenkou, neváhejte…nebudete litovat.

Není nad to si dát na semináři šlofíka

Na závěr bych chtěla říct, že každý z účastníků tohoto semináře, byl skvělý. Každý do jednoho. Protože není nic úctyhodnějšího, než že se postavíte svým problémům čelem a prostě se pokusíte je vyřešit. U reaktivních psů je tato cesta dlouhá, dlouhá a velmi těžká a také unavující. A i tak se najdou lidé, kteří se snaží svým psíkům pomoci. Snaží se pro ně změnit. A to je něco, co si podle mě zaslouží uznání. Máte-li i vy doma reaktivce nebo psíka, který má nějaký povahový problém, nevzdávejte to s ním. Zkoušejte to dále a uvidíte, že jednoho dne se výsledky dostaví. Jsou prostě věci, které mají svůj čas, ale přijdou. Bojujte a jednoho dne si uvědomíte, že je vlastně dobojováno :)

Také znáte ty psy, kteří chytnou hysterický záchvat, když kolem nich jdete se svým psem? Přemýšleli jste někdy o tom, proč jsou tito jedinci takoví uštěkanci, nebo jste je ihned označili nálepkou „agresor“ či „nevychovanec, a jejich majitele za neschopného blbce? Ovšem svět není jen černobílý a každý uštěkaný pes nemusí být nevychovaný. Jsou psi, kteří svět vnímají trochu jinak. Psi, kteří denně pociťují strach a úzkost. Psi, kteří jsou neustále ve stresu. Psi, pro které pocit bezpečí není samozřejmost. Seznamte se – toto jsou reaktivci.

Kdo jsou vlastně reaktivní psi?

Projevů reaktivity u psů je opravdu široká škála, zjednodušeně jsou to psi, kteří zkrátka a dobře reagují na různé podněty jinak, než „normální“ psi. Jsou to psi, kteří se často pohybují ve vyšších hodnotách stresu. Přehnaně reagují na setkání s jinými psy, nebo i dalšími zvířaty, a to jak agresivně, tak i naopak velmi přátelsky. Mají problémy se soustředěností v rušnějším prostředí, někdy i v docela klidném. Přehnaně reagují na zvláštní předměty jako jsou např. sněhuláci, lidé v kapucích, povalující se pytle s odpadky, papírové makety apod. Tito psi mohou v těchto stresových situacích být buď agresivní, hyperaktivní, nebo se snažit v panice utéct. Mohou mít všechny tyto uvedené problémy, nebo jen některé z nich. Je to prostě velmi individuální.

Asi nejznámější (zvláště pro své okolí) skupinou reaktivních psů jsou ti, o kterých jsem psala v úvodu. Psi, kteří při setkání s jinými psy (lidmi, dětmi, zvířaty…) vrčí, štěkají, zmítají se na vodítku a jejich majitel má mnohdy co dělat, aby je udržel. Jejich okolí tyto psy nazývá magory, šílenci a podobnými přízvisky, majitele nejspíš mají kolemjdoucí za neschopného mamlasa, který není schopen vychovat svého psa, ovšem pravda může být úplně jinde. Člověk, který si je vědom, že je jeho pes reaktivec většinou dělá vše pro to, aby ze svého psa udělal klidného parťáka, kterého bude moct vzít všude, a pokud možno, aby se jakékoliv jejich vycházky a výlety obešly bez hysterických scén. Je dosti možné, že jeho pes za normálních okolností poslouchá naprosto skvěle, ale bohužel jej součásti běžného života stresují natolik, že překročí určitou mez stresu (tzv. práh) a začne jednat pudově - tzn. uteče, zamrzne nebo zaútočí (což je u psů, kteří jsou označování za magory nejčastější).

Co je k tomu vede?

A proč vlastně tyto psy stresují tak banální věci? I zde je to poněkud individuální. Někteří reaktivci byli nedostatečně socializováni, jiní mohou mít špatnou zkušenost. Asi si říkáte, že každý pes někdy zažije nějakou špatnou zkušenost a určitě se z toho hned nesloží. Zde je ale další odlišnost reaktivců od „normálních“ psů. Je to stejné i u lidí, také máte jedince, kteří jsou psychicky silní a velmi odolní, a vedle nich jsou tací, kterým dělá problémy zvládat i velmi málo stresující situaci. Tak je to i u psů. Jsou tací psi, kterým stačí i jedna velmi stresující zkušenost a fobie je na světě. Stačí jedno napadení psem, stačí jedna petarda hozená pod packy. Ano, i taková „maličkost“ může vyústit v každodenní stresové, až panické stavy.

Pro tyto psy může být i obyčejné venčení zážitek plný strachu a úzkosti

Je také třeba říci, že reaktivní psi nechtějí nikomu ublížit (např. můj Mojo nikdy žádnému psovi neublížil, ačkoli pár rvaček už bohužel zažil; pokud nepočítám, že sám sebe kousl do jazyka). Tito psi pouze chtějí mít situaci pod kontrolou, chtějí se cítit bezpečně, a to i za cenu toho, že budou sami pouze se svým majitelem. A cokoli, co zasahuje do prostoru, ve kterém se cítí bezpečně, je naplňuje strachem, úzkostí a někdy dokonce i panickou hrůzou. Pokud mají možnost, většinou se snaží před „nebezpečím“ utéct, ovšem pokud tuto možnost nemají, např. proto, že jsou na vodítku, nebo jsou „pronásledováni“ druhým psem, pak zaútočí – v jejich očích prostě nemají na vybranou. Je to pro ně způsob, jak dosáhnou toho, po čem touží – po klidu a bezpečí. Jednoduše se necítí dobře ve společnosti jiných psů/zvířat/dětí. 

Zase ta ohleduplnost

Možná jste si toho nikdy nevšimli, nebo jste o tom nepřemýšleli, ale s největší pravděpodobností se vám a vašemu psovi snaží majitelé reaktivců vyhýbat, jak jen to jde. Bohužel největším problémem pro majitele těchto psů je nechápavé nebo neohleduplné okolí. Uhnou jednomu člověku, ale druhý jim jde naproti, vyhnou se i jemu, ale dvojice, které se vyhnuli v prvním případě změní směr k nim, tak přidají do kroku a pokusí se sejít na jinou cestu. Pokračují dál, ale před vchodem do bezpečí domu pobíhá na volno pes, jehož majitel se zrovna baví o x metrů dál se sousedem. A tak se i obyčejné venčení pro takového člověka, a především jeho psa, může stát silně stresující a komplikovanou záležitostí a řekla bych, že úplně zbytečně.

Z reaktivců není třeba dělat chudáčky, jen potřebují svůj prostor, ve kterém se budou cítit bezpečně

Samozřejmě není třeba z těchto psů dělat nějaké hypochondry, či chudáčky, to vůbec ne. Jen prostě potřebují svůj prostor. A také potřebují trochu jiný přístup. A zde je další úskalí pro reaktivce a jejich majitele. A tím je opravdu velký nedostatek odborníků, kteří umí s podobnými psy pracovat. Naopak je zde spousta rádoby odborníků, kteří s klidným svědomím takovým psům ihned nasadí elektrický obojek, či jednořadý stahovák a vypustí na ně tlupu různorodých psů. Stejně jako arachnofobika nemůžete odnaučit strach z pavouků tím, že jej zavřete do bedny a vysypete mu na hlavu krabici plnou tarantulí, nemůžete psa, který má panickou hrůzu ze psů, „napravovat“ obdobným způsobem. Tím byste dosáhli tak možná jediného – zlomeného psa - z vašeho reaktivce by se stala bezduchá troska, která vzdala život. Naštěstí se ale najde pár těch dobrý trenérů, dokonce i skvělých trenérů – proto si s výběrem dejte opravdu záležet a vybírejte opravdu opatrně. Ideálně se poraďte např. v internetových diskuzích, zajeďte se podívat, jak trenér se psy pracuje, ať víte do čeho jdete.

Žít s reaktivcem je mnohdy těžké, mnohdy je to opravdu o nervy, jindy zase máte chuť se na všechno vykašlat. Ale výsledky stojí za to. Ovšem psát o tom, jaký je život s reaktivcem by vydalo minimálně na další článek (který jednou 100% také vydám 😊 ). Příště, až potkáte nějakého uštěkaného chlupáče – prosím, nesuďte ani jeho, ani jeho majitele. Nevíte, co mají za sebou, nevíte, proč pes reaguje tak, jak reaguje. Snažte se být ohleduplní, všímejte si svého okolí a mějte svého psa pod kontrolou. Nesuďte majitele těchto psů, kteří se snaží za každou cenu svým psům poskytnout pocit bezpečí. Pokud vás poprosí, prosím, přivolejte si svého psa bez zbytečného vysvětlování, že váš pes je přátelský a že si chce jen hrát, protože i takový pes může v reaktivci vyvolat paniku. Hlídejte své ratolesti a nenechejte je hladit, či jakkoli jinak konfrontovat cizí psy, pokud nemáte svolení jejich majitele. Oni se snaží nebýt nikomu na obtíž, snaží se se svými problémy poprat sami, ale občas prostě potřebují trochu vaší spolupráce. Každý, komu ušetříte zbytečně vyhrocenou situaci, vám bude nesmírně vděčný. A kdo ví, třeba se jednou i vy ocitnete v situaci, kdy budete vděční, za každého ohleduplného pejskaře.